close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nečekané setkání-2-16

28. prosince 2013 v 14:58 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Itachi taky slyšel zvonění zvonku, byl si jistý, že to Sakura vyřídí. Překvapilo ho však, že ji zahlédl, jak utíká do pokoje a zavírá za sebou. Moc často to nedělala. Rozhodl se, že se podívá do předsíně, jestli se tam něco nestalo. První, co uviděl, byla krev rozlitá po zemi. V té krvi se topilo jedno malinké černé pírko a kousek vedle leželo plyšové srdce skrznaskrz probodnuté nožem.
Strnul. Netušil, co by měl dělat. Pořádně se rozhlédl po zemi, na druhý pohled si všiml i papíru, který byl zpola promočen krví. Shýbl se pro něj a dal se do čtení několika prvních řádků. Jediné, co z toho pochopil, bylo, že někdo Sakuru už delší dobu sledoval i to že to, co se stalo na hřbitově, bylo plánováno. Dále tam bylo psáno něco o pomstě. Víc netušil, verše byly úplně pomočené. O tom, že je to celé hra, se nedočetl. Nebyl mu vysvětlen vztah, který má Mstitel k Sakuře. Věděl toho tak málo.
Rychlými kroky přešel z předsíně do obýváku. Všiml si, že ho Sasuke pozoruje.
"Ukliď tu předsíň, prosím," řekl Itachi a vydal se Sakuřina pokoje.
Sasuke přešel do předsíně a rozhlédl se kolem sebe. Všechno se topilo v krvi, i dopis. Nezajímal se o to, co se stalo. Udělal, co po něm Itachi žádal, vyhodil všechno, co bylo promočené krví, a krev začal z podlahy utírat. Když to vypadalo uklizeně, všiml si krvavých stop na štěně. Věděl, že to už nedostane dolu, krev se vsákla do barvy. Mohl vzít mokrý hadr a začít to stírat, tím by však na stěně vytvořit větší fleky, které by stejně nezmizely. Rozhodl, že to nechá tak, jak to je. Nebyla to jeho starost. Způsobila to Sakura, tak proč by se o to měl starat on?
Sakura seděla na posteli, zadumaně sledovala zeď před sebou a snažila se přijít na to, kdo by to tak mohl být. Nikdo jí nenapadal. Věděla, že to je někdo, kdo k ní má přístup, někdo, s kým se osobně zná. 'Ale kdo by mi chtěl škodit?' zeptala se sama sebe. 'Kdo by byl tak podlý a kazil mi Vánoce? Kdo z těch co znám, je schopný vyhrožovat mi a dělat mi ze života peklo?'
Doopravdy ji nenapadal nikdo, kdo by to mohl udělat. Vždy se ve své třídě cítila dobře, věděla, že jsou tam lidé, kteří jsou úplně pitomí nebo třeba mají sklon k násilí, ale nikdy ji nenapadlo, že by někdo z nich byl schopen plánovat vraždu a psychicky mučit svou budoucí oběť. Prostě se jí ta myšlenka k nikomu z nich nehodila.
"Jsi v pořádku, Sakuro?" vyrušil ji z přemýšlení Itachiho hlas.
"Ano," přitakala, i když si tím nebyla úplně jistá. Přišlo jí, že se všechny její nové starosti postaraly o to, aby se jí vrátily bolesti a únava.
"Viděl jsem to," informoval ji. "Nevím, co se to tady děje, ale chci, abys věděla, že jsem připraven ti kdykoli pomoct. Jsem si jistý, že brzy přijdeme na to, kdo to je. Musíme být jenom trpěliví, dřív nebo později udělá chybu a my ho dostaneme, neboj se," tišil ji. Sedl si k ní na postel a objal ji. Jemnými pohyby se s ní pohupoval sem a tam. Snažil se ji utišit. Šeptal jemná slova, která jí měla být útěchou.
Sakura zvedla hlavu a podívala se na něj. Chtěla zjistit, jestli jsou jeho slova pravdivá. Potřebovala se ujistit, že Mstitel nikomu neublíží. Chtěla, aby se naplnila Itachiho slova. Nepřála si, aby někdo kvůli ní zemřel nebo byl raněn. Byla ochotná trpět za ostatní, klidně by pro ně i umřela, kdyby měla jistotu, že se už nikomu nikdy nic nestane. Hlavně nechtěla dál ubližovat Mstiteli. Litovala ho, soucítila s ním. Když nad tím zpětně přemýšlela, říkala si, že přece jenom měla nechat Orochimara, aby si vzal její srdce. Všechno by se tím vyřešilo a ona by se dál nemusela trápit nad tím, kdo ji pozoruje a komu tolik ublížila.
"Nechci, aby ti kdokoli ublížil," promlouval k ní tiše Itachi. "Nechci, abys trpěla, nechci o tebe přijít."
Sakura se k němu víc přitiskla. Potřebovala v něm mít oporu, měla v něm oporu. Věděla, že on je tu pro ni. Věděla, že na něj se může kdykoli spolehnout, on představoval jediný pevný záchranný bod v jejím životě. On byl ten jediný, kdo jí skutečně rozuměl. On ji dokázal zachránit od všech starostí a průšvihů. Měl ji chránit a dělal to rád.
Itachi se k ní pomalu sklonil a lehce ji políbil. Jeho rty se lehce dotýkaly těch jejích. Něžně ji líbal. Snažil se, aby chápala, že ji doopravdy miluje. Snažil se projevit své city. Chtěl jí ukázat, že to s tou svatbou myslí vážně. Přesvědčoval ji, že ji nikdo nezabije.
Sasuke mezitím seděl u sebe v pokoji a snažil se přijít na to, co bude následovat. Nevěděl, jak bude zbytek prázdnin probíhat. Netušil, co má Itachi v plánu, jakmile se Sakura úplně uzdraví. Neměl o jeho plánech ani potuchy, i když se ho týkaly. Neměl páru o tom, co se bude dít následujících několik dní. Nevěděl ani, jak bude probíhat poslední měsíc prvního pololetí. Sice jistou představu o tom měl, ale vůbec netušil, co se bude dít poslední den prvního pololetí. To, co se mělo stát 30. ledna, mu bylo utajeno. Všechno totiž mělo probíhat úplně jinak, než si představoval. Jeho představa o tom dni byla úplně jiná než skutečnost. Všechno, co si o tom dni namlouval, mělo být zmařeno.
Sakura nakonec v Itachiho náruči usnula. Byla unavená z toho všeho. Spánek byl dobrý způsob, jak na chvilku od všech starostí utéct, ale byl jen dočasný. Jednou se vzbudit musela. Když k tomu došlo, účinky Sasukeho lektvaru dávno vyprchaly. Znovu se potýkala s tím nepříjemným pocitem, jaký s sebou nemoc přinášela.
"Doufám, že se brzy uzdravíš," řekl Itachi, jakmile postřehl, že se Sakura probudila.
"To já taky," přidala se.
"Mám pro tebe totiž takové malé překvapení," pokračoval.
Sakura se na něj nevěřícně podívala. "Nechceš mi říct, že jsi zařídil něco za mými zády, že ne?" otázala se Sakura naoko vyděšeně.
"Možná…" odpověděl vyhýbavě Itachi.
"Co jsi provedl?" dorážela na něj. "Co je to tvoje překvapení? Co jsi sakra udělal, Itachi Uchiho?"
Itachi se usmíval jako neviňátko. Bylo na něm vidět, že s takovou reakcí opravdu nepočítal. "Ale já jsem nic neprovedl," bránil se. "Já jsem udělal to, co jsem pokládal za správné."
"A co to přesně bylo?" zajímala se Sakura. Probodávala ho ostrým pohledem, který měl značit, že na žádné hrátky nemá zrovna náladu ani sílu.
"Slib mi ale, že se nebudeš zlobit," žádal.
"To slíbit nemůžu," odporovala Sakura.
"Ale no tak, já jsem to myslel v dobrém, nejde o nic nebezpečného," snažil se ji přesvědčit. "Jsem si jistý, že se nikomu nic nestane. Je to naprosto bezpečná záležitost, věř mi."
"Sasuke o tom ví?" ptala se Sakura dál. V hlavě se jí hodily různé nápady. Snažila se přijít na to, co má Itachi za lubem. Ten jeho potutelný úsměv ji doháněl k šílenství.
"Ještě ne," odpověděl.
"A dozví se o tom?"
"Ano."
"Týká se to i jeho?"
"Ano," přitakal.
"Tak o co jde?"
Itachi se zhluboka nadechl. Ještě chvíli Sakuru napínal a potom z něj vypadlo: "30. prosince jedeme na hory. Už je všechno zařízené, budeme tam do 3. ledna, oslavíme tam nový rok."
"Nechceš po mě snad, abych lyžovala, že ne?" zhrozila se Sakura.
"Samozřejmě, lyžování k tomu patří. Budeš lyžovat společně se mnou a Sasukem."
"S tím rozhodně nepočítej," odporovala. "Já lyžovat neumím a ani nemám v plánu se to učit. Navíc bych si mohla něco udělat, když jsem nemocná."
"Ty se do té doby uzdravíš, neboj," konejšil ji.
"Tak budu po nemoci, to je skoro to samé. Říkám ti, že na lyže mě nikdo nikdy nedostal a nedostane," stála si tvrdošíjně na svém.
"To se ještě uvidí," zamumlal Itachi a zlehka ji políbil.
Potom se zvedl a odešel. Musel Sasukemu sdělit, co se bude dít několik následujících dní. Sasuke z toho nebyl moc odvařený, ale souhlasil. Věděl, že tohle Itachimu nerozmluví. Byl rád, že dávno už lyžovat umí, nedokázal si představit, že by se někde na kopci vysekal přímo před zraky svého bratra a Sakury.
Sakura marodila ještě čtyři dny. 28. prosince přemýšlela nad tím, že by mohla marodit ještě trochu déle, aby na ty hory jet nemusela. Nepovedlo se jí Itachiho přesvědčit, že vláčet ji na hory není nejlepší nápad. Musela jet.
Na horách se pořádně vyblbli, odpočinuli si a všichni zapomněli na to, co se stalo o Štědrém dnu. Sakuře se podařilo nemyslet na to, že může každou chvíli přijít o život, protože Mstitel jí může být v patách, i když je na horách. Itachi stále dával na Sakuru pozor, ale moc to nepřeháněl. Byl toho názoru, že je v soukromé chatě na kopci s lanovkou nikdo nebude hledat. Byl si jistý, že Mstitel neví nic o tom, co se na těch horách děje. Mýlil se, Mstitel věděl úplně všechno.
Sakuru nakonec nikdo na lyže nenutil, jednoduše jezdila na bobech, zatímco oba Uchihové balancovali na lyžích. Na nový rok měl Itachi slavností přípitek, který trval bez mála 7 minut. Sasuke měl pocit, že se unudí k smrti a Sakura zase, že se rozbrečí. Slavili dlouho do noci, takže nikdo následující den neměl chuť ani energii jezdit z kopce dolů.
Když se pak vrátili domů, Sakura musela sednout k úkolům. Nemohla uvěřit tomu, že dostala tolik práce přes prázdniny. Tiše proklínala učitele, který jí dal tak dlouhý úkol z matematiky. Sasuke na tom byl podobně. Bezmocně seděl nad matematikou a přemýšlel nad tím, jak Itachimu jemně naznačit, že to s tím úkolem opravdu přehnal.
Když se po prázdninách vrátili do školy, hned ze začátku týdne začali písemkou, kterou měli hlášenou už před prázdninami. Polovina třídy na to úplně zapomněla, jedna čtvrtina o tom věděla, ale neučila se, protože si byla jistá, že na to učitel zapomněl a poslední čtvrtina se na tu písemku naučila. A hned po prázdninách si někteří zkazili svůj dobrý průměr.
Následující týden byl klasifikační. Bylo zajímavé sledovat různé studenty, jak se připravují na zkoušky. Někdo těsně před zkouškou jedl jako nezavřený, někdo naopak hladověl. Jiný se zase třásl jako osika a někdo se zase choval, jako že se nic neděje.
Výsledky dopadly dobře, Sakura si uhájila své jedničky, pár dalších studentů prošlo s dvojkami, Naruto si opravil několik předmětů ze čtyřky na trojku a Sasuke byl rád, že ho Itachi nenechal propadnout z matematiky. Následující týden pak byla poslední šance opravit si známku, ve čtvrtek pak byla pedagogická rada. A následující týden se mělo rozdávat vysvědčení. Všichni se obávali čtvrtku, to měl být ten den, kdy dostanou papír s jejich známkami. Ten, kdo se měl nejvíc se bát, se nestrachoval. Sakura věděla, že bude mít samé jedničky, byla neopatrná, myslela si, že se nic nemůže pokazit, ale to se mýlila. 30. leden byl den, po němž tolik toužila, ale zároveň ho i nenáviděla. V ten den se měla dozvědět hrůzné tajemství nést osudové rozhodnutí, zda zemře ona anebo Mstitel. Ten den by nejradši nikdy nezažila, ale musela ho zažít, aby se konečně zbavila věčného strachu. Ten den musel nastat, protože vše bylo řízeno osudem.

Dotaz pro GD: Chci se zeptat, jestli máš o té nové povídce nějakou svou představu nebo jestli to celé necháš v mé režii. Pokud to celé chceš nechat na mně, chci se zeptat, jestli tam můžou být prvky z fantasy. Je to na Tobě, brzy se ozvi. ;)
SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 GD GD | 29. prosince 2013 v 0:08 | Reagovat

krasna poviedka *-* rychlo pokracko
a tu poviedku necham na teba a fantasy tam kludne moze byt :) uz sa tesim a dakujem

2 lulik lulik | 29. prosince 2013 v 13:20 | Reagovat

:) jako vzdy nádhera a prosim prosim : POKRAACO :D :-D

3 wolf detective wolf detective | Web | 29. prosince 2013 v 17:41 | Reagovat

;P skvělý a jak tak čtu, tak se ti to nepovedlo prdnoutn do 24.12. :D

4 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 29. prosince 2013 v 17:51 | Reagovat

[3]: to fakt ne, mám to do dneška, ještě zkontroluju poslední díl a je konečně konec!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama