24. prosince 2013 v 15:13 | SakuraUchihaHaruno13
|
Sasuke se po slovní potyčce se svým bratrem zvedl a šel zdobit stromeček. Sakura se vydala k sobě do pokoje. Cítila se dost unaveně, chtěla si na chvilku lehnout a trochu se prospat. Bolest hlavy ji netrápila, jenom celková slabost organismu.
Itachi mezitím nandal na stůl cukroví a sedl si k televizi. Věděl, že Vánoce jsou svátky, při nichž mají být všichni spolu, ale nikdy to moc nedodržovali. On a Sasuke se sobě vyhýbali, jak jen mohli, tak to bylo každý rok. Nikdy moc nevyhledávali společnost toho druhého, celková odtažitost patřila k jejich životu. Nikdo z nich to ale nechtěl měnit. Zvykli si na to, necítili potřebu vyjít tomu druhému vstříc nebo trávit s tím druhým víc času než je doopravdy nutné.
Když se blížila jedenáctá hodina, Itachi zašel za Sakurou do pokoje. Chtěl ji požádat, aby mu pomohla s přípravou oběda. Překvapilo ho, že Sakura spí. Doufal, že už je jí dobře a vydrží být celý den vzhůru mimo postel. Litoval, že se mýlil.
Sakuru probudilo vrznutí dveří. Ač nerada, otevřela oči a pohlédla na Itachiho. "Chceš jít vařit?" zeptala se ospalým hlasem.
Itachi přikývl. "Ale jestli se na to necítíš, nemusíš," dodal po chvíli.
Sakura vylezla z postele a zamířila rovnou do kuchyně. Nechtěla, aby si Itachi myslel, že se jí udělalo špatně nebo že se její stav zhoršil. Předstírala, že je jí líp než ráno. Nebyla si jistá, co všechno zvládne. Přitížilo se jí, netušila proč, ale bolest hlavy se vrátila. Ale i přes to společně s Itachim uvařila a souhlasila, že odpoledne bude dělat chlebíčky.
Kolem dvanácté se všichni najedli. Řeč stála jako obvykle. Zdálo se, že na všechny padla smutná nálada. Každý se věnoval svým myšlenkám tak pečlivě, že nedokázal vnímat okolí. Všichni si chtěli užívat ten klid, který Vánoce přinesly. Nepotřebovali společnost, vystačili si sami, i když tradicí bylo něco jiného.
Po obědě dali nádobí do myčky a Sakura začala připravovat tři druhy pomazánek. Snažila se, aby nic nepokazila, i když si připadala děsně nemotorná a nešikovná. Ruce se jí pletly, před očima měla každou chvíli mžiky. Věřila, že se z toho brzy dostane, nechtěla nikoho obtěžovat s tím, že se necítí na to, aby práci v kuchyni dodělala.
"Není ti něco?" optal se Sasuke, když procházel kuchyní, aby si mohl nalít colu.
Sakura k němu obrátila pohled svých znavených očí. Snažila se předstírat, že je v naprostém pořádku. Bohužel selhal i pokus o obyčejný úsměv.
"Počkej chvilku," nabádal ji. "Za chvíli ti přinesu něco na uklidnění, teď si hlavně sedni a nic nedělej." Sasuke okamžitě poznal, že dávka lektvaru, kterou jí dal, nestačí. Rozhodl se, že narychlo uvaří další dávku, i když si nebyl jistý, jestli to zvládne. Jeho andělská moc se mu ještě plně nedoplnila. Věděl, že hodně riskuje, když to zkouší znovu, ale bral to tak, že nemá jinou možnost a jestli za Sakuřino zdraví zaplatí životem, mu bylo v tu chvíli úplně jedno. Důležité pro něj bylo, že udělá všechno pro to, aby pomohl malému andílkovi z jeho zdravotních problémů.
"Nemůžu si sednout a nic nedělat," odporovala Sakura.
"Máš pravdu, nemůžeš, ty musíš."
"To nejde," stále se mu stavěla na odpor.
"Sakuro, sedni si na gauč a chvíli počkej, pomůžu ti, jenom se mi tady před tím nesmíš složit," promlouval k ní, i když si nebyl jistý, jestli ho slyší. Vypadalo to, že každou chvíli omdlí.
Sakura ho nakonec poslechla. Sedla si na gauč a snažila se nevnímat všechnu bolest a otupělost, která vládla jejímu tělu.
Sasuke mezitím doběhl do svého pokoje, připravil si potřebnou knihu, nalistoval danou stranu, připravil malou lahvičku a větší kotlík. Přečetl si seznam ingrediencí a začal je připravovat. Začal dvěma bobulkami rulíku zlomocného, pokračoval čtyřmi listy vraního oka, dále si vedle sebe přichystal kořen lýkovce jedovatého, vlastní slzy, malou zahnívající bramboru a sedm svých vlasů. Došlo mu, že bude potřebovat ještě několik pírek ze svých křídel, ale nemohl svá křídla vyvolat, proto přešel ke skříni, vytáhl šuplík a úplně vespod nahmatal tři černá pírka. Dvě si vzal a hodil je do kotlíku. Potom postupně přidal ostatní přísady. Chvilku se na kotlík soustředil, potřeboval ho zahřát alespoň na 120°C, ale neměl v pokoji vařit, proto musel použít andělskou sílu, kterou už skoro neměl, přesto to zkusil. Tiše šeptal slova, která mu měla pomoci. Cítil, jak postupně slábne a kotlík se zahřívá. Šlo to rychle. Během deseti vteřin byl kotlík zahřátý a on byl téměř síly. Pomalu obsahem míchal.
"A teď to poslední," šeptal sám sobě. "I když mě to možná zabije, musím to udělat."
Neměl čas na to, aby váhal, musel se rozhodnout, jestli bude riskovat nebo jestli se na to vykašle. Během jediné vteřiny rozhodl, že to riziko podstoupí.
Pravou rukou uchopil ostrou žiletku, na níž ještě ulpívaly zaschlé kapky krve z předchozího 'vaření.' Promnul ji v prstech a přiložil k vnitřní straně zápěstí levé ruky. Bez váhání řízl do vystouplé žíly. Dál už jenom sledoval, jak jeho vlastní krev skapává do kotlíku a zbarvuje lektvar do černa.
Pravou rukou míchal, levou držel nad kotlíkem, aby krev nekapala vedle. Společně s odtékající krví cítil, že slábne. Tišil se tím, že o riziku věděl a podstoupil ho vědomě. 'Dělám to pro Sakuru,' promlouval k sobě. 'Musím to vydržet.'
Oči se mu začínaly klížit, jeho tělo sláblo neskutečně rychle. Potřeboval něco, co mu vrátí trochu andělské energie, trochu života. Zoufale se snažil obvázat si ránu a zastavit krvácení, které ho oslabovalo. Prsty si ucpal ránu a rozhlížel se kolem sebe, čím by si ruku mohl obvázat. Jeho pohled padl na černé triko srolované v rohu místnosti. Několika pohyby se k němu dostal a pravou rukou si levačku začal obvazovat. Srdce mu přitom zběsile tlouklo, moc dobře si uvědomoval, že mu jde o život. Taky moc dobře věděl, že to bylo jeho rozhodnutí, nikdo ho do toho nenutil. Sám se rozhodl, že bude riskovat, už to nemohl vrátit. Už nemohl zabránit tomu, aby se stalo, co se stát mělo.
Jakmile měl ruku obvázanou, vydal se ke skříni a to i přes svou slabost a dotěrný pocit, že zemře. Pravou rukou zašátral pod skříní. Chvíli mu trvalo, než našel, co potřeboval. Kromě chuchvalců prachu vytáhl taky malou lahvičku plnou čiré tekutiny. Bez váhání ji otevřel a obrátil do sebe. Cítil se trochu lépe, získal tím trošku andělské síly. Nebylo toho moc, ale aspoň tolik, aby se mohl držet na nohou a tvářit se, že se nic neděje. Ze skříně si vzal mikinu, kterou si vzal jenom proto, aby zakryl řeznou ránu na ruce. Počkal několik minut, než lektvar vystydl, poté ho nalil do lahvičky a přinesl Sakuře.
Ta ji vděčně přijala a napila se. Pociťovala úlevu od bolesti i celkovou sílu. Cítila se mnohem lépe.
"Děkuju, Sasuke," dostala ze sebe, jakmile zahnala nepříjemnou pachuť v ústech.
"Za nic," pokrčil rameny. Nechtěl jí přiznat, že riskovat svůj život pro její zdraví. Nepřál si, aby věděla, že on je anděl stejně jako ona. Nepotřeboval být vystaven mnoha nepříjemným otázkám a nepříjemnostem. Chtěl tajit, kým je jak před Sakurou tak před Itachim.
Sakura šla dodělat ty chlebíčky a Sasuke si mezitím vzal další lektvar na doplnění síly. Ještě trochu pouklidil v pokoji, aby nemusel čelit případným otázkám, na něž by nedokázal odpovědět.
Večer se pomalu přiblížil. Když Sakura skončila s chlebíčky, myslela, že teď bude mít chvilku volna, ale musela v kuchyni zůstat a obalovat řízky k večeři. Itachi zatím začal smažit krokety a pak jí pomohl se smažením řízků. Přesně v šest byla večeře hotová. Sakura připravila stůl a roznesla talíře. Itachi nalil každému skleničku coly.
Po krátkém přípitku se všichni pustili do jídla, u něhož nikdo nemluvil. Všichni se plně věnovali svému talíři. Nikomu se nechtělo navázat konverzaci, která by stejně nikam nevedla.
O čtvrt hodiny později měli všichni prázdné talíře a vydali se do obýváku ke stromku, pod nímž leželo pár dárků. Sasuke okamžitě začal každému nosit, co bylo pro něj. Sakura od Itachiho dostala zlatý náramek, na němž byla pověšená písmenka, která dohromady dávala nápis: ♥SakuraUchihaHaruno♥
Dál potom dostala několik kousků oblečení, mezi nimiž byly černobílé šaty s ladícími doplňky, šampón s vůní třešní, černou tužku na oči, řasenku a knížku, CD, sluchátka, žehličku na vlasy, kulmu a pár dalších drobností.
Sasuke dostal sprchový gel Axe, černou košili, pásek, gel na vlasy, vůni, hru, pěnu na holení, mobil, CD a ústní vodu.
Itachi byl obdarován kravatou, hodinkami, hrou na playstationem, přívěškem na klíče a parfémem, hrníčkem, fixami na tabuli ve škole, vodou po holení, gumičkami do vlasů a svetrem.
Na Sakuře zbyla povinnost uklidit balicí papír rozházený po zemi. Dala se do toho, i když se jí nechtělo. Věděla, že by to ani jeden Uchiha neudělal.
Pak se stalo něco, co vše změnilo…uvedlo do pohybu…zhoršilo.
Zazvonil zvonek. Sakura přestala s úklidem a šla se podívat, kdo to je. Netušila, kdo by to v takový čas mohl být. Nikdo ji nenapadal.
Otevřela dveře, nikdo venku nestál. Rozhlédla se a uviděla mužskou postavu běžet k autu. Během několika vteřin muž naskočil na místo spolujezdce a společně a neznámým řidičem odjel modrou škodovkou.
Sakura nejdřív nechápala, co to mělo být. Všechno jí však došlo, jakmile na zemi zahlédla malý balíček. Shýbla se pro něj. Byla to malá krabička nápadně podobná té, kterou dostala Sakura na besídce. Jenom doufala, že tam tentokrát nenajde krev.
Otevřela věnování a ve světle předsíně si ho začala číst.
Milá Sakuro,
Už delší dobu tě sleduji, to víš. Chci ti říct, že za to, co se stalo na hřbitově, nesu plnou odpovědnost. Měl jsem v plánu, abys skončila mnohem hůř. Měla jsi skončit mnohem mnohem hůř, ale nějaký idiot to pokazil. Měla jsi tam bojovat o život ne vyváznout tak snadno, ale nevadí. Ještě není vše ztraceno, ještě mám dost času na vykonání pomsty.
Hra ještě není dohrána, stále ještě hrajeme a pořád jenom já znám pravidla. V tomto případě jsi úplně bezmocná, netušíš, co se kolem tebe děje, ale přesně tak to má být. Tak to být mělo a být má. Jenom já jsem ten, který dokáže celou tuhle hru zastavit, ale neudělám to. Nemám důvod kazit si zábavu. Ano, bavím se dobře, jestli se ptáš na tohle. Netušíš, v jaké se nacházím situaci. Miluji, nenávidím, směji se, pláču. Tak vypadá můj život, každý můj den od té doby, co jsem přišel o Orochimara.
A abys mě trochu pochopila, otevři tu krabičku, jediné, co k tomu můžu říct, je: Přesně takhle vypadá mé srdce, tohle jsi s ním udělala, ty zrůdo.
Vím, že mi nikdy nebudeš rozumět. Miluji tě a zároveň tě nenávidím. Vždy jsem tě miloval, nenávidím tě od té chvíle, co jsi zabila Orochimara. Ale i přes svou lásku tě musím zabít, musím vykonat pomstu.
Nikdy neporozumíš tomu, kdo z povzdálí tě sleduje,
Nikdy nepochopíš toho, který vše kolem likviduje.
Nikdy tě nenapadne, jak z té dokonalé pasti ven.
Nikdy nepoznáš, kdo je ten, komu říkáš, že je blázen.
Nikdy se tvůj život nevrátí do stejných kolejí.
Nikdy nepotkáš lidi, kteří jako já přemýšlejí.
Nikdy se nestane to, co po čem tolik toužíš.
Nikdy neskončí to, že každou noc se soužíš.
S pozdravem Mstitel
Sakura stála v předsíni a koukala na balíček, který svírala v rukou. Přemýšlela nad tím, jestli ho má otevřít nebo ne. Nechtěla být nepříjemně překvapena jako minule, ale její zvědavost byla velice silná. Otevřela krabičku a strnule hleděla na její obsah.
Uvnitř byla krev, malé černé pírko a plyšové srdce. V tom srdci byly zabodnuté jehličky, samo bylo rozerváno napůl a celé skrznaskrz probodnuté nožem.
Krabičku upustila, krev se rozlila po zemi a ona sama vyběhla do pokoje, kde se zavřela a nepřítomně hleděla do zdi před sebou. Potřebovala se uklidnit, srovnat si myšlenky a vzpamatovat se.
SakuraUchihaHaruno13
Waw pekne aj drastycke :) ale rychlo pokracko :) .....mohla by si mi napisat poviedku? Na par ItaSaku :) normalny svet
a stastny koniec :)