7. prosince 2013 v 16:54 | SakuraUchihaHaruno13
|
Sakura se po několika hodinách probudila. Byla dost zmatená, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se nachází, kolik je hodin a co vlastně stalo. Její pozornost se okamžitě upnula na zranění na ruce, jež ji stále nepříjemně pálilo. Byla dost překvapená, když zjistila, že její zranění je ošetřené a ruku má obvázanou. Netušila, jestli se Itachimu podařilo rozluštit nápis na její ruce, doufala ale, že se mu to nepovedlo. Nechtěla mu vysvětlovat, že si je vědoma toho, že ji v poslední době někdo pozoruje. Věděla, že by začal vyšilovat a zlobil by se na ni kvůli tomu, že mu to zatajila. Netoužila po tom, aby se zlobil. Nepříjemností si v několika uplynulých dnech užila dost, nepotřebovala další starost, která by ji tížila.
I přes to, že byla v pořádku, necítila se moc silná. Připadala si jako nachlazená. Došlo jí, že má rýmu, dál potom vytušila, že má lehce zvýšenou teplotu, skoro jí hořely tváře. Hlava jí trochu pobolívala. Bylo jí jasné, že bude muset několik dní zůstat v posteli, než se z toho dostane. Trápilo ji však, že kvůli tomu nejspíš propásne Vánoce.
Vánoce…Přišlo to tak nečekaně. V mysli jí vyvstaly vzpomínky na ty Vánoce.
V ten den se sešla celá rodina. Ona a její teta Mai ráno zdobily stromeček. Její matka (Mebuki) a otec (Kizashi) v kuchyni připravovali večeři. Její strýček Shichiro seděl na gauči a díval se na televizi.
Všichni byli v tu dobu šťastní. Všichni se smáli, vyprávěli si vtipy i legrační historky, co se staly během uplynulého roku. Všichni byli bezstarostní, nikdo se nebál o svůj život, protože si neuvědomovali rostoucí nebezpečí.
Sakura se svojí rodině nikdy nesvěřila s tím, co se jí v deseti letech stalo. Držela to v sobě jako přísně střežené tajemství, které se nesmí dozvědět. Věděla, že kdyby jim řekla, že není úplně normální, nikdy by jí nevěřili. A kdyby jim předvedla, jak se liší, nepochopili by to. Nejspíš by ji poslali k nějakému doktorovi nebo dokonce ke cvokaři.
O to nestála. Měla svojí rodinu ráda. Věřila, že i oni mají rádi jí, ale nikdy nenašla odvahu, aby jim věřila natolik, aby se jim svěřila. Přece jenom mezi normální problémy nepatří nadpřirozenost.
"Hej Sakuro, pojď nám pomoct," zavolali na ní tehdy rodiče.
Se smíchem běžela do kuchyně a pomohla jim s přípravou štědrovečerní večeře. Udělala bramborový salát a obalila řízky. Nikdo z nich na Vánoce nejedl rybu, tenhle zvyk tak trochu vypustili, protože na ni nikdy nikdo neměl chuť.
V tu chvíli neměla problém se smát. Smála se velice ráda, užívala si svého života, jak jen mohla. Bláhově se domnívala, že její radost nedokáže nic zkazit. Byla si jistá tím, že její rodina jí bude doprovázet i po tom, co dospěje. Věřila tomu, že vždycky bude na světě místo, kde jí budou chápat, někde kde pro ni bude teplé a vřelé objetí samozřejmostí. Věřila, že vždy bude mít domov, v němž bude celá její rodina s úsměvem očekávat její příchod.
Vzpomínky v ní vyvolaly náhlý pocit samoty. Znovu si připomněla, že je sama a že už nemá svoji pravou rodinu. V mysli se jí objevily vzpomínky na všechny vraždy. Neměla daleko k tomu, aby se rozbrečela. V její hlavě se znovu odehrávaly situace, které by nejradši nikdy v životě neprožila.
Její tělo se otřásalo vzlyky. Její mysl byla zmatená, sama byla uvězněná ve svých vlastních vzpomínkách, které byly dokonalým a nepřekonatelným vězením.
Ať se snažila sebevíc, nedokázala se z něj dostat. Všechno se najednou změnilo. Svět kolem jí připadal ponurý a úplně bez života. Sama se cítila, jako by byla bez života. Byla jako tělo bez duše ležící na nádherné přepychové posteli, která byla několikrát dražší než ta, na níž spala ve svém domě.
Několik minut byla v takovém stavu, kdy nedokázala vnímat nic jiného, než myšlenky, která nebyla schopna ovládat. Všechno se točilo ve víru, který nedokázala zastavit. Myšlenky v hlavě jí vířily tím způsobem, že si nebyla jistá, zda to někdy přestane.
Pak se vše změnilo, všechno náhle nabralo nový směr. Přímo před očima viděla toho, kdo mohl za její zranění na ruce. Vzpomínka, v níž vystupovala osoba s bílou maskou potřísněnou krví a ohromnými uhelně černými křídli, jí zastínila mysl. Viděla ho, jak se sklání k její ruce a vyrývá do ní vzkaz. Pocítila stejnou bezmoc jako předtím. Měla nutkání se pohnout, ale nemohla. Netušila, čím to je. Myslela si, že je moc ztuhlá nebo ochromená strachem z toho, že by se mohl kdykoli vrátit a ublížit jí ještě víc. Nemohla to pochopit, její vlastní tělo ji opět odmítalo poslouchat.
Bála se toho, že by se mohlo Itachimu nebo komukoli z jejího okolí něco stát. Nestrachovala se tolik o sebe jako o ostatní. Věděla, že ona to odnese dřív nebo později, chtěla jenom, aby nebyl zraněn nikdo, kdo je v tom ještě víc nevinně než ona.
Kdykoli jenom pomyslela na to, že by se Mstitel mohl vrátit a provést ještě něco horšího, cítila se bezmocnější než kdy dřív. Neměla tušení, kdo se skrývá za bílou maskou a černou kápí, přesto nějak vytušila, že se s neznámým pachatelem osobně zná.
Už to ji dost děsilo. Představa, že by ji kdykoli mohl zabít někdo, s kým chodí do školy nebo s kým se někdy baví, jí přišla neuvěřitelně děsivá. Nedokázala si představit, že by stála před svým budoucím vrahem a bavila se s ním o úplně normálních věcech jenom chviličku před tím, než by ji zabil.
Mohla si klidně nadávat, jak je paranoidní, jak přehání, přesto se toho pocitu nedokázala zbavit. Její tělo dávalo jasně najevo, že si nepřeje zemřít. Sama moc dobře věděla, že musí žít, aby se mohla dál dotýkat Itachiho těla.
Nedokázala si představit, že by zemřela před svými osmnáctými narozeninami. Chtěla se dožít alespoň té velké oslavy, o níž vždycky tolik snila.
Jakmile se Itachi probudil, bez váhání vyrazil k Sakuře do pokoje. Chtěl se ujistit, že je v pořádku a nic se jí nestalo. Když ji uviděl, jak pláče, na chvíli se zarazil. Netušil, co bylo důvodem vodopádů slz, které tekly po jejích tvářích, ale věděl, že jeho nynější povinností je ji utišit.
Sedl si k ní na postel a přivinul si ji k sobě. Cítil teplo jejího těla i to, jak se její tělo otřásá vzlyky. Věděl, že bude potřebovat čas, než se dostane z šoku, kterým si nedávno prošla. Bylo mu jasné, že bude potřebovat oporu a byl připraven jí tu oporu poskytnout.
Položil svou hlavu na tu její. Snažil se proniknout do její mysli a přijít na to, co jí tak rozhodilo. Nebyl připraven na ten pocit, který prožívala. Dost ho vyděsilo, když zjistil, že se nemůže hnout. Bezmoc ovládla i jeho tělo. Okusil ten pocit, kdy je mu znemožněno hýbat svým tělem dle své vůle. V jeho mysli se objevil sám Mstitel. Itachi viděl celou jeho postavu, do paměti se mu vryla jeho bílá maska společně s černými křídli a kápí. Nechápal, jak se to stalo, ale pocítil na své levé ruce malou bolest. Nemohl se podívat, co se děje, nemohl se vůbec hýbat. Cítil, jako by ho někdo řezal do ruky a vytvářel tím nápis, který mu má být navždy připomínkou, že se Mstitel nevzdá, dokud je oba nezabije.
Všechno skončilo tak náhle, jako to začalo. Itachi se zmateně rozhlížel kolem sebe, na ruce neměl žádný nápis, byla neposkvrněná jako dřív. Sakura přestala plakat, nával smutku a samoty nečekaně odezněl. Užívala si Itachiho přítomnost, jak jen mohla. Už se dál nechtěla vracet do minulosti, která ji děsila, chtěla žít budoucností, která měla být ještě děsivější.
Itachi vstal z její postele, aby jí připravil čaj. Věděl, že má zvýšenou teplotu, tak připravil studený zábal nohou. Bylo mu jasné, že se z toho za chvíli dostane. Jak Sasuke říkal, je jen lehce nachlazená. Pořád mu vrtalo hlavou, jak je možné, že o tom tolik ví. 'Jak mohl vědět, že se nestane nic horšího? Mohla klidně skončit se silným podchlazením, tak jak je možné, že dokázal tak rychle zhodnotit situaci? Je to tím, že by dokázal přijít na příznaky silného podchlazení a určit, že je Sakura nemá, nebo to ví nějak jinak?' podobné otázky si kladl celou dobu, kdy stál v kuchyni nad varnou konvicí. Dělalo mu problém to pochopit, protože věděl, že se Sasuke nikdy příliš nezajímal o lékařství.
Zatímco se Itachi staral o Sakuru, Sasuke ležel ve své posteli a přemýšlel. Už delší dobu mu vrtalo hlavou, jak to bude dál pokračovat. Tušil, že se Itachi rozhodne odejít společně se Sakurou někam, kde jim nebude nic bránit v jejich vztahu. Předpokládal, že to nastane po Sakuřiných osmnáctinách. Věděl, že je bude slavit 28. března, počítal tedy s tím, že Sakura dokončí školní rok a bude se to řešit až o letních prázdninách. Přemýšlel o tom, jak by se rozhodl, kdyby mu bylo nabídnuto, aby odjel s nimi. 'Souhlasil bych?' ptal se sám sebe. 'Přineslo by mi to něco?' nedokázal určit, jak se bude situace dál vyvíjet. Přišlo mu, že se do té doby může změnit tolik věcí, mezitím může třeba někdo zemřít… ale i tak mu to nedalo. Stále si kladl otázky týkající se jejich společného života. Nedokázal si představit, že by se na něj Itachi vykašlal a odešel by bez něj. Nebyli si nikdy moc blízcí, ale doufal, že by ho Itachi nevyměnil za nějakou holku. Musel však uznat, že kdyby on měl někam odejít, nebral by ho sebou, nechal by svého staršího bratra, ať se doma trápí. 'Tak proč by něco takového nemohl udělat on? Proč by mu mělo dělat problém odejít beze mě?' netušil, kam jeho myšlenky vedou. Musel však uznat, že by byl Itachi schopný nechat ho samotného. Čím déle o tom přemýšlel, tím byl přesvědčenější, že mu nenabídne, aby jel s nimi. 'A proč by taky měl, že?' pokračoval v rozhovoru se sebou samým. 'Nikdy jsem pro něj nic neudělal, nemá nejmenší povinnost mě brát s sebou.' Chvíli mu trvalo, než strávil hořké prozření. 'Za co mě vlastně má? Co jsem pro něj?' nikdy dřív se podobnými otázkami nezabýval. Bral to tak, že jednou přijde čas, kdy bude moct odejít z domu a odejde, aniž by měl potřebu se s Itachim dál vídat. Nepočítal s tím, že se vyskytne situace, která se bude vymykat jeho plánům.
Vstal z postele a přešel ke stolu. Zkoumavým pohledem se podíval po celé místnosti. Jeho zamyšlený výraz způsoboval, že by se nezasvěcená osoba mohla domnívat, že něco hledá. Nic ale nehledal. Prohlížel si svůj pokoj a snažil se přijít na to, k čemu byl vlastně jeho dosavadní život dobrý. Hlavou se mu honily vzpomínky na dobu, kdy byl malý kluk. V tu dobu se stalo tolik věcí, že polovinu z nich byl nucen zapomenout. Prožil toho opravdu hodně. Šťastných chvil v jeho životě nebylo mnoho stejně jako smutných. Povětšinou převládaly situace, které nedokázal zařadit ani do jedné z těch skupinek. Nazval je tedy neutrální. Přišlo mu, že toho prožil dost, na rozdíl od ostatních měl vždycky to, o co si řekl. Všechno, co se dalo koupit penězi, měl. Ale i přes to, že jeho rodiče byli velice bohatí, nedokázal mít to, co doopravdy chtěl. Dívka, po níž toužil, se nedala koupit jako všechno ostatní v jeho životě. To jediné, co by dokázalo udržet ho šťastným po celý život, mít nemohl. Mohl milionkrát řvát, jak je život nefér, ale k ničemu to nebylo. Mohl ubližovat, komukoli chtěl, klidně i sobě, ale stejně si nezískal její srdce. Toužil po tom, co nikdy nemohl mít. A dobře věděl, proč to nemůže mít. Na světě existovala osoba, která vše zkazila. Ale on s tím nemohl nic dělat, v tomto ohledu byl naprosto bezmocný a plně si to uvědomoval.
Jiná vzpomínka vyplula na povrch a zastínila tak všechno ostatní. Viděl Sakuru ležet ve sněhu. Měl dokonalý výhled na to, jak se mermomocí snaží bránit ochromení, které ji náhle začalo sužovat. Viděl její oči, které prosí o pomoc. Měl možnost zasáhnout, mohl to celé ukončit, mohl… 'Tak proč jsem to neudělal?' optal se sám sebe. 'Proč jsem ji nechal, aby se dál trápila, když jsem měl tu možnost, abych jí od toho ulevil?' Náhle na sebe pohlížel jako na někoho úplně jiného. Vyčítal si, co zavinil. 'Copak moje láska k ní nic neznamená?' Byl úplně zmatený. Netušil, co cítí nebo co cítil v té chvíli. Jeho temně černé oči vyhlédly z okna. Viděl všude jenom samou bílou barvu. Všechno bylo mrazivě ledové, vše se vymykalo jeho představě o dokonalých zimních prázdninách. Netušil, jak se cítí, ani jak by se cítit měl. Nevěděl vůbec nic, jeho zmatenost postupně přerůstala v naprostou nevědomost. Nebylo to v jeho životě poprvé, dokonce ani naposledy.
SakuraUchihaHaruno13
waw pekne ..rychlo pokracko