Tiše vplula do třídy. Itachi ještě ve třídě nebyl, mohla tedy klidně dojít ke svému místu v zadní lavici, aniž by ji postihl nějaký trest.
"Hej Sakuro!" houkl na ní Sasuke.
Neochotně se podívala jeho směrem. "Co potřebuješ?" otráveně se zeptala.
"Kdes ráno byla?" zajímal se okamžitě. "Nemohli jsme tě s Itachim nikde najít. Pokoj byl prázdný, celý dům jakbysmet. Mysleli jsme, že tě někdo unesl nebo tak," na chvíli se odmlčel. "Měla jsi vidět Itachiho, úplně vyšiloval, málem zavolal policii."
"Vždyť jsem vám na posteli nechala vzkaz, že jdu před školou ještě na hřbitov, ať si o mě neděláte starosti," bránila se Sakura.
"Na posteli nic nebylo, nic jsme nenašli," oponoval jí Sasuke.
"To je zvláštní," zamyšleně pronesla. "Jsem si jistá, že jsem vám nechala vzkaz na posteli. Nevím, co se s ním stalo."
"My jsme ale nic nenašli. Na tvojí posteli nic nebylo, pokoj byl úplně prázdný."
Sakura se na něj podezíravě podívala. 'Nevymýšlí si náhodou? Nehraje se mnou jednu z jeho pitomých her? Snaží se ze mě opravdu udělat blbce, nebo říká pravdu?'
Jejich rozhovor nemohl dál pokračovat, protože do třídy právě vešel Itachi. Jeho výraz prozrazoval, že ho něco velice trápí. Kdokoli se na něj podíval, mohl soudit, že se mu nedávno přihodilo něco, co ho dost rozladilo nebo znepokojilo.
Třída pozdravila a všichni si sedli. Nikdo netušil, co bylo důvodem Itachiho zadumaného výrazu, ale nikdo taky neměl odvahu na to, aby se ho zeptal.
Letmo prohlédl všechny přítomné. Jeho pohled se na chvíli zastavil u Sakury, ti pozornější postřehli, že napětí z jeho těla náhle vyprchalo. Na tváři se mu objevil malý úsměv, který zahnal všechny pesimistické myšlenky, jež ho do té doby sužovaly.
Sakura se lehce pousmála. Mělo to být znamení, že v té nově vzniklé situace nemá prsty. Snažila se mu dát najevo, že nemůže za to, že ho tolik vyděsila.
"Tak začneme," pokynul Itachi a dal se do výkladu toho, co měl celé třídě sdělit. Pověděl jim o tom, že se před vánočními prázdninami uspořádá obvyklá besídka jako každý rok.
Někdo to přijal s nadšením, jiní to zas odsuzovali, jaká je to dětinskost. Každý si vylosoval jednoho spolužáka, kterému musí povinně donést dárek. Mělo to být tajemství, ale nikdo to nedokázal utajit. Okamžitě se začalo vyzvídat, až se na všechno přišlo. Ve třídě nebyl nikdo, kdo by neprozradil toho, komu má nějaký dárek donést. Byl to takový zvyk, nakonec to ze všech všichni vypáčili.
Itachi se měl postarat o to, aby opravdu každý dostal nějaký dárek, proto musel ještě každému něco přinést. Netušil, co by měl darovat dospívajícím puberťákům, to bylo nad jeho schopnosti. Nevěděl, co by jim měl dát, tak se rozhodl, že každému věnuje malý černý diář. Nechtěl vymýšlet pro každého něco, to by zabralo moc času, navíc by to nemuselo být právě to, co ten daný požaduje.
Většina třídy byla otrávená tím, jak to celé bude vypadat, na druhou stranu však byly rádi, že se nebudou muset učit. Těch pár hodin je přece nezabije, stačí jenom vymyslet, co přinést tomu, koho si vylosovali. Což by neměl být velký problém, když se mezi sebou znají už několik let.
Celou hodinu se řešilo, kdo obstará hudbu, kdo přinese jídlo a podobné věci. K normálnímu vyučování se už nikdo nevrátil. Stejně by to ani nemělo smysl, nikdo by se nejspíš ani nedokázal soustředit na Itachiho výklad a natož ho pochopit.
Všechno se nakonec stihlo vyřešit do přestávky. Jakmile zazvonilo, Itachi vyzval Sakuru, aby si s ním na chvíli popovídala. Potřeboval zjistit, co se stalo dnes ráno, když nebyla nikde v domě.
Sakura mu pověděla to samé, co předtím řekla Sasukemu. Bránila samu sebe, že doopravdy nechala na posteli papírek, na němž bylo napsáno, že do školy půjde sama, protože si potřebuje ještě zajít na hřbitov. Itachi si byl naprosto jistý, že žádný papírek na posteli nenechala. Ani on ani Sasuke ho nenašel, prostě tam nebyl.
"Nevím, co se to tady děje," zamumlala Sakura. Náhle se jí v mysli vyjevily vzpomínky na ráno, přesněji řečeno na to, jak slyšela tiché kroky kráčející za ní. Vzpomněla si taky, na svůj strach z toho, že se někdo schovává na hřbitově za náhrobkem.
'Nezačíná se tady dít něco zvláštního?' položila sama sobě otázku. Cítila, že se něco blíží, nějaká událost, která všechno vyjasní, sejme z celé té situace šedý plášť a všechno vysvětlí. Nebyla si však jistá, jakou oběť toto vyjasnění bude požadovat. Už nechtěla, aby kvůli ní někdo umíral nebo jakkoli trpěl. Chtěla, aby se vše už konečně zklidnilo a ona mohla být s Itachim.
Po zbytek vyučování se nestalo nic, co by změnilo situaci. Vše se vyvíjelo naprosto normálně, přesně tak, jak to osud chtěl. Stejné to bylo i několik následujících dní. Vše se dělo přesně tak, jak mělo. Sakuru stále někdo sledoval. Vždy, když se ocitla na delší dobu sama, slyšela tichoučké kroky, jak ji následují, pokaždé to dopadlo stejně. Když se otočila, aby pozorovatele odhalila, nikdo za ní nestal. Okolí bylo naprosto prázdné, jako by tam nikdo nikdy nebyl. Cítila, že jí to začíná lézt na mozek. Sama k sobě promlouvala, aby se už konečně vzpamatovala a neděsila samu sebe těmito výmysly. Přesto se jí neulevilo, kroky se za ní ozývaly, ať chtěla nebo nechtěla. Nemohla to ovlivnit, někdo ji sledoval. Někdo, kdo nechtěl být odhalen, alespoň do doby než přijde ten správný čas, správný čas na pomstu.
Itachi se snažil omezit náznaky své náklonnosti k Sakuře, aby Tsunade neměla důkazy. Snažil se ji přesvědčit o tom, že se mýlí, když ho podezírá z toho, že by mohl být schopen začít si něco s nějakou studentkou. Snažil se Sakuře vyhýbat, jak jen mohl, ale jako učitel, který jí učí několik hodin každý den, to měl dost těžké. Sakura na jeho hru přistoupila. Snažila se ho ignorovat, kdykoli měla příležitost, několikrát požádala Hinatu, aby na konci vyučování předala třídu ona. Chtěla, aby si Tsunade uvědomila, že po vyučování ve třídě netráví s Itachim mnoho času. Chtěla, aby ji Tsunade přestala podezírat, ale věděla, že je to téměř marné. 'Zjistila, že jsem anděl, viděla mě. Ví o tom, že bydlím u Itachiho, i o osudu mé rodiny. Jak na to ale přišla? Kdo jí to řekl? Nebo mě snad delší dobu sledovala? Může za to moje neopatrnost? Je tohle celé moje vina? Způsobila jsem snad tohle všechno jenom já? Nesu na svých bedrech další obvinění, další hřích? To jsem tak neopatrná? To si nedokážu dávat pozor? To je opravdu nad moje síly zabránit tomu, aby se kvůli mně děly další a další problémy? To jsem tak špatný anděl, že nedokážu udržet v tajnosti věci, které bych správně měla tajit víc než svou andělskou podobu?'
Tsunade je oba nepřestala podezírat, dozvídala se spoustu věcí, které neměl nikdo vědět. Měla svůj spolehlivý zdroj, který ji pokaždé informoval o tom, co se mezi nimi děje. Měla přehled o tom, zda spolu stále chodí nebo jestli to už mezi nimi skončilo. Pokaždé se dočkala stejné odpovědi. Vztah mezi nimi ještě neskončil, nerozešli se. Měla v plánu dát jim ještě trochu času, možná chtěla, aby se to ani nemuselo řešit, jenom aby to v klidu vyšumělo. Chtěla jim jenom dát najevo, čeho je schopná, jenom je trochu postrašit. Požadovala po nich, aby se rozešli nebo, aby si dávali pozor na to, co dělají a maskovali každý náznak. Nic víc po nich nechtěla. Mohla by tím nakonec ohrozit i sama sebe, kdyby se přišlo na to, že věděla o vztahu učitele a studenty a dávala jim čas na to, aby si to vyřešili spolu místo toho, aby rovnou zakročila, mohla by se sama dostat do problémů. Ale kdyby se jí podařilo celé to ututlat, nemusela by pak vypadat jako špatná ředitelka.
Mstitel mezitím hledal vhodný okamžik, kdy zakročit. V hlavě měl už plán na svou pomstu. Věděl o tom, že vánoční svátky budou nejlepším časem. Přišlo mu jako dobrý nápad využít téhle příležitosti. Jeho mysl se plně upnula k tomuto okamžiku. Byl pevně přesvědčen, že vše se stane přesně tak, jak má. V jeho mysli se rodil plán, který každou volnou chvíli rozvíjel. Všechno mělo dokonale vyjít, jeho plán nemohl být dokonalejší. Nic mu nemohlo zabránit v tom, aby vykonal, co si usmyslel. Jeho pomsta měla být dokonalá, bez jediné chybičky. Nic se nemělo pokazit. Nikdy se nemohlo nic pokazit, když to plánoval a konal on. Dokonalost, která z něj proudila, vždy dokázala přejít do jeho díla a udělat z něj tu nejdokonalejší věc. Tedy alespoň on si to myslel. Stále byl toho názoru, že ho nedokáže nic překvapit nebo zastavit. Přesvědčení, že je tou nejdokonalejší bytostí, v něm stále přebývalo. Jenom on, nikdo jiný. Pouze on vládne dokonalosti, nikdo z ostatních podřadných na něj nemá. On je ten nejlepší, ten, který se ničeho nebojí, ten, koho nikdy nic nemůže zastavit. Jeho mysl byla popletená, nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak je dokonalý, jak jeho plán dokonale vyjde. Vše ostatní se pro něj stávalo naprosto podřadným a nezajímavým. Nic jiného si nezasloužilo, aby se tím zaobíral. Všechno se mělo řídit jenom podle něj. On si nepřipouštěl žádnou kritiku, všechno bylo tak, jak si usmyslel. V jeho světě neměl konkurenci, začínal z toho všeho šílet. Kdyby na to přišel někdo jiný, okamžitě by ho poslal k psychiatrovi, aby se začal léčit. Jeho posedlost svou dokonalostí mu úplně zatemnila normální myšlení. Osud tomu tak chtěl, potřeboval, aby jeho posedlost byl předmětem jeho budoucí záhuby.
Všechno se mělo vyvinout tak, jak se to vyvinulo. Budoucnost byla již předem určená. Nikdo ji nemohl změnit. Všechno podléhalo té hře, kterou hraje každý z nás, vše podléhalo pravidlům hry osudu, nikdo se nemohl vyvléct ze své role. Každý měl určenou část, kterou musel sehrát, aby to vše dopadlo tak, jak to dopadnout mělo. Nikdo neměl právo skončit předčasně. Každý, kdo byl vybrán, musel dokončit svou část. Nikdo se nemohl zbavit své povinnosti, kterou měl k osudu. Nikdo neměl tu moc, aby se dokázal oprostit od té povinnosti. Nikdo to nedokázal, žádný člověk, ani žádná bytost. Všechno podléhalo jednomu řádu: řádu osudu. Nic nemohlo změnit své poslání nebo roli v té předem vymyšlené hře. Ta hra měla určený konec ještě před tím, než byl vymyšlen začátek. Všechno bylo promyšleno přesně tak, aby to klaplo. Zde se skrývala opravdová dokonalost, ne ve mstitelově pomstě, ale v celém tom příběhu. Neporazitelná dokonalost, kterou nemohl nikdo změnit. Neporazitelná dokonalost, proti níž se nemůže nikdo postavit. Nic ji nemůže zastavit nebo jakkoli pozměnit. Ona nepodléhá ničemu, to všichni podléhají jí. Možná se mezi lidmi říká, že každý má svobodnou vůli a svůj život si řídí sám. Ale v tomto případě to neplatí, to život řídí lidi. To on ovládá vše živé. Jenom on dokáže na tváři vykouzlit úsměv nebo naopak dohnat i toho nejsilnějšího k slzám. On rozdává štěstí i smutek dle svého mínění. Nikdo to nedokáže ovlivnit, nikdo to nedokáže změnit. Taková je moc osudu, takový je úděl života. Všichni podléháme zkoušce života. A jenom někdo to vydrží. Kdyby bylo podle nás, nic by nemělo hlavu ani patu. Proto vše funguje tak, jak má. Od toho je tady osud, aby vše dal do pořádku ještě předtím, než se něco stane. My jenom plníme poslání, která nám jsou daná. Tak to funguje v této hře osudu, mstitel dopadne tak, jak dopadnout má. A Sakura si ponese část své viny na to, že kvůli ní zemřelo tolik lidí. Všechno bude náležitě odměněno i potrestáno osudem. Vše skončí, jak skončí má.
Všechno dopadne tak, jak určil osud.
SakuraUchihaHaruno13










pokracko :)