close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nečekané setkání-2-8

3. listopadu 2013 v 13:54 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Beze slova vstal a odešel. Došlo mu, že tuhle bitvu prohrál. Itachi vážně Sakuře popletl hlavu natolik, že ho odmítá. Sice nerad ale musel si přiznat, že ho Itachi porazil, zase. Měl na něj vztek. Nemohl pochopit, jak se to mohlo stát. Opět byl poražen svým starším bratrem. Minulost se opakovala, znovu.

Následující den ráno:
Sakura se probudila hodinu před zvoněním budíku. Mátožně vstala, protože věděla, že už se jí znovu nepodaří usnout. Pomalým šouravým krokem přešla ke stolu. Natáhla ruce před sebe, zavřela oči a zašeptala tichounká slova prosby. Během chvilky se na stole objevilo osm černých růží. Usmála se a vložila je do tašky. Poté se vydala do kuchyně, kde si z ledničky vzala malý jogurt. Bez chuti ho snědla a šla se převléknout. Rozhodla se, že dnes ráno půjde na hřbitov za rodiči a potom půjde do školy. Itachimu nechá ve svém pokoji vzkaz, aby o ni neměl strach.
Převlékla se a kriticky na sebe pohlížela do zrcadla. Viděla zbídačený výraz tváře, tmavé kruhy pod očima, které byly znamením, že toho v noci moc nenaspala. A jak by mohla? Celou noc se zabývala tím, co se stalo předchozí den, konkrétně, co udělal Sasuke. Stále musela myslet na to, jak se ji pokusil políbit. Nechápala to. Přišlo jí zvláštní, že by o ni měli zájem oba Uchihové.
Vzala si do ruky černou tužku na oči a začala kreslit silné linky, které měly rámovat její oči. Na řasy použila řasenku, nic víc. S tímhle malováním se spokojila. Nikdy na sebe nepatlala tuny očních stínů a make-upu. Stačilo jí obyčejné zvýraznění očí a jemný lesk na rty.
Ze židle si vzala svojí oblíbenou koženou bundu, přes rameno si hodila tašku s učením a růžemi. Rychle načmárala vzkaz, který položila na postel a vyrazila.
Chladivý vítr hladil její tvář, cítila se jako už dlouho ne. Pociťovala svobodu, která prostupovala celé její tělo. Byl to nepopsatelný pocit. Štěstí, které proudilo jejím tělem každým úderem jejího srdce, bylo téměř nepřirozené. Měla pocit, že se vše najednou změnilo. Každý nádech jí připadal jako dar z nebes.
Vykročila směrem k hřbitovu. Poslouchala ticho, které se rozprostíralo po liduprázdné ulici. Nikde nikdo nebyl. Nebo snad ano?
Zaslechla za sebou tiché blížící se kroky. Nejdřív měla podezření, že se jí to jenom zdá, toto podezření však zmizelo v okamžiku, kdy kroky uslyšela jasněji. Nemohla se mýlit. Někdo šel za ní. Nebo snad ne?
Otočila se, aby se ujistila, že se jí to celé jenom nezdá, ale došla k překvapivému zjištění: nikdo za ní nešel. Ulice byla naprosto prázdná, nikde ani noha.
'Že by se mi to jenom zdálo?' zeptala sebe Sakura. 'Ale to snad ne, přece jsem ty kroky slyšela!' odporovala. Otočila svou hlavu dopředu a šla dál. Uši měla nastražené, chtěla zjistit, co za tím vším vězí.
Kroky se po chvíli ozvaly znovu. Byly tišší než předtím, zdálo se, že jejich majitel se snaží být ostražitější, aby nevzbudil pozornost.
Znovu se prudce otočila, ale došla ke stejnému výsledku, nikdo za ní nestál, nikdo nešel po ulici, která se před ní nyní rozprostírala.
Zamyšleně se otočila zpátky a zrychlila svůj krok. Začala cítit, jak jí srdce bije rychleji, její zrychlený dech jí téměř doháněl k šílenství. 'Jsem jenom paranoidní,' snažila se uklidnit sama sebe, i když věděla, že to nepomůže. 'Chovám se jak nějaký šílenec,' nadávala si.
Pokusila se zklidnit svůj rychlý dech a zaposlouchala se do ulice, která ji obklopovala. Slyšela několik pomalých kroků, jež najednou ustaly, jakmile se zastavila.
Zprudka se otočila. Celá ulice zela prázdnotou. Nikdo nestál za ní ani opodál. Vše se zdálo být klidné a tiché, naprosto přirazené. Úplně normální brzké ráno.
'Já už opravdu šílím,' zhodnotila celou situaci a rozhodným krokem zamířila k hrobům, v nichž byla pohřbena její rodina. Na každý hrob položila jednu černou růži a tiše odšeptala slova, která vždy pronášela nad hroby své zesnulé rodiny.
Ticho, jež ji obklopovalo, bylo narušováno rytmickým boucháním pevné podrážky o zem. Okamžitě otevřela svoje oči a pohledem prohledala okolí kolem sebe. Nikoho neviděla. Nikdo, kdo by byl narušitelem dokonalého klidu, se v její blízkosti nenacházel.
'Zvláštní,' konstatovala v duchu. Zvedla se a ještě jednou se rozhlédla po celém hřbitově. 'Není někdo za tamtím náhrobkem?' prolétlo jí hlavou.
"J-je tam někdo?" Její hlas se třásl. Mohla to přisuzovat větru, který chladivě foukal, ale sama dobře věděla, že to není studeným větrem. Uvědomovala si, že začíná mít strach z neznámého útočníka. Nedokázala zabránit tomu, aby se jí v hlavě nevynořili vzpomínky na to, co se zde stalo před několika měsíci. Živě si vybavovala své setkání s Orochimarem.
Neozvala se jí žádná odpověď.
Se srdcem až v krku vykročila k náhrobku, za nímž se podle ní daný nerušitel nacházel. Cestou nespouštěla oči z toho místa, skoro nemrkala. Nechtěla, aby jí něco uniklo.
'Zdálo se mi anebo jsem doopravdy zahlédla černou šmouhu?' její otázky jí přišly čím dál víc bláznivé. Připadala si, jako by se ocitala v úplně jiném světě.
Jakmile došla k náhrobku, pocítila úlevu a zklamání. Nemohla pochopit, co se kolem ní dělo. Byla zmatená, nerozuměla tomu.
Radši sama sebe přesvědčila, aby se zaobírala jinými myšlenkami. Rozhodla se, že vyrazí do školy, tam by ji už neměly trápit úvahy o vlastním šílenství.
V keři to lehce zašustilo. Krvavě rudé oči se zájmem sledovaly Sakuru odcházející z hřbitova. Narušitelovu tvář hyzdil prapodivný škleb, dalo by se říct, že na jeho tváři hrál pobavený úšklebek. Měl chuť se smát naivní Sakuře. Líbilo se mu, že ona nemá ani nejmenší šanci, aby ho spatřila. Byla na ni příliš rychlý, dokázal uniknout před jejím pohledem. Dřív, než se Sakura stačila otočit, aby ho spatřila, zmizel z jejího dohledu. Jeho rychlost byla nadpřirozená stejně jako on sám.
Byl na sebe hrdý. Hrál si s ní jako kočka s myší. Neměla nejmenší šanci se proti němu bránit. Její schopnosti nestačily na ty jeho, tedy alespoň si to myslel. Byl toho názoru, že ona ho nedokáže porazit. 'Itachi je proti mně taky naprosto bezbranný,' honilo se mu hlavou. Oba proti němu nemají šanci. Jenom on je ten, kdo dokáže všemu vládnout.
Po několika minutách došla do školy. Kroky za sebou už neslyšela. Promlouvala sama k sobě, snažila se najít logické vysvětlení této situace, bohužel se jí to nepodařilo.
Přezula se a zamířila do třídy. Se sklopenou hlavou šla po chodbě, nechtěla, aby si jí někdo všiml.
"Sakuro, můžeš na chvilku?" dolehl k jejím uším jakýsi hlas.
Zvedla hlavou a rozhlédla se. Na chodbě před ní stála Tsunade a měřila si ji podezřívavým pohledem. "Samozřejmě," souhlasila.
Tsunade ji odvedla do ředitelny, kde nikdo kromě nich nebyl.
"Co mi potřebujete, paní ředitelko?"
Tsunade si ji zkoumavě prohlížela. Snažila se přijít na to, jestli Sakura doopravdy netuší, o čem bude nastávající debata nebo jestli to jenom hraje.
"V první řadě bych se tě chtěla zeptat, jak se ti na naší škole líbí. Mám na mysli, jestli nemáš nějaké osobní problémy s nějakými žáky nebo třeba s učiteli. Jestli tě někdo nevydírá nebo tak."
Sakura si pořádně prohlédla Tsunadin výraz. Zdálo se jí, že tenhle rozhovor nebude snadné přestát. Okamžitě jí došlo, na co Tsunade naráží. Zachovala však klidný hlas a chladnou hlavu.
"Samozřejmě chápu, že je pro tebe těžké se s něčím takovým svěřit, chci tě ale ujistit, že se ti nic nestane. Jsi pod ochranou, nikdo nemá právo tě vydírat nebo po tobě žádat něco, co je v tvém věku nepřípustné," ujistila ji Tsunade, jakmile si všimla, že se Sakura nehrne do odpovídání.
"Paní ředitelko," Sakura se musela dost přemáhat, aby její hlas zněl vřele a bez jakéhokoli podtónu, "je mi jasné, na co narážíte. Jsem si plně vědoma vašeho podezření, že nový učitel nectí zásady této školy, ale ujišťuji vás, že toto podezření je mylné."
"Opravdu?" Tsunade se pokusila o překvapený výraz. "Podle čeho tak soudíte?" Ředitelka přešla k vykání, což mělo značit jistou odměřenost mezi ní a studentkou. "Ovšem by mě také zajímalo, odkud víte, že je pan Uchiha podezírán. Nejspíš jste se to musela dozvědět od nějakého učitele, se kterým si opravdu rozumíte, že? A není náhodou sám pan Uchiha?" Jedno Tsunadino obočí vyletělo vzhůru. Její tvář se zkroutila pod náporem nevábně vypadajícího vítězného úšklebku.
Sakuře došlo, že tuhle slovní potyčku začíná prohrávat, ale nevzdávala se, snažila se, aby Tsunade proti ní neměla žádné důkazy. "Nechápu, co vás k tokovému podezření vede. Máte toto podezření od nějakého studenta, nebo prostě jenom střílíte naslepo?"
"Nemohu ti to prozradit, mojí povinností je chránit studenty a on se rozhodl zůstat v anonymitě, proto ti nic neřeknu. Nicméně vím, že ty nejsi jako každý student této školy, dalo by se říct, že tvoříš jakousi výjimku, proto nechápu, proč by pro tebe měl být problém porušovat zásady školy."
Sakuře v tu chvíli hlavou prolétlo několik myšlenek: někdo mě práskl a byl to s největší pravděpodobností kluk. Já že nejsem jako každý jiný student? Samozřejmě vždyť jsem anděl! Ale snad nemá na mysli tohle, nebo snad ano? Porušovat zásady této školy? Nejdřív na mě šla s tím, jestli mě někdo nevydírá a teď jde na mě s tím, že to dělám vědomě. Měla by si uvědomit, koho z čeho podezírá. Jestli podezírá Itachiho nebo mě.
"Myslím, že nechápu vaši narážku na to, že nejsem jako každý jiný student této školy," přiznala Sakura. "Protože jestli si o mně myslíte, že jsem problémová studentka, mohlo by to dost ovlivnit vaše rozhodnutí o tom, zda jsem viníkem vašeho vymyšleného podezření já nebo někdo jiný. Jinak řečeno může to vypadat, že jste si na mě zasedla a vymýšlíte si neuvěřitelné příběhy jenom pro to, abyste mi zavařila."
"Chci tě ujistit, že jsem si na tebe nezasedla," bránila se okamžitě Tsunade. "A k tomu, že nejsi stejná jako všichni ostatní, chci jenom poznamenat, že až si příště budeš chtít pořádně zakřičet, leť trochu výš, aby tě dole nikdo nezaslechl a nenapadlo ho podívat se nahoru, protože by pak mohl vidět záplavu růžových vlasů, kterou v celém tomto městě máš jenom ty."
Sakura na Tsunade nechápavě zírala. "Nechápu, o čem to mluvíte. Takové výmysly by vám nikdo neuvěřil, vždyť je to naprosto šílené." Sakura se snažila bránit, ale věděla, že je to zbytečné. Věděla, jak to Tsunade myslí. Někdy po smrti svých rodičů letěla vysoko do mraků, aby se tam mohla vykřičet, aniž by si toho někdo všiml, ale nejspíš to nebylo dost vysoko. Tsunade ji viděla. Spatřila ji v její andělské podobě. 'Ale proč nevyšiluje? Proč nevolá do nějakého pořadu, aby měli nějakou senzaci? Je snad stejná jako já? Je to taky anděl? Panebože jen to ne!'
"V tomto městě je možné všechno. Vůbec bych se nedivila, kdyby tě spatřil i někdo jiný."
"Nemáte žádný přímý důkaz, že jste mě doopravdy viděla. Nikdo vám tohle nebude věřit. Mohla jste mít nějaké halucinace z přepracování nebo tak. Kdybyste se o tom pokusila někde zmínit, byla byste za blázna. V očích všech byste klesla na úroveň šílené staré báby."
"To je mi samozřejmě jasné," ujistil ji Tsunade. "Nicméně tato informace je mi dosti užitečná. Jelikož ty nejsi úplně normální myšleno v tom smyslu, že pořád nosíš černou, nemáš moc kamarádů, téměř s nikým se nebavíš, vypadáš velice smutně a zničeně, což můžou všichni ostatní přikládat smrti celé tvojí rodiny, můžeš mít o sobě vysoké mínění a nemusíš úplně ctít zásady této školy. Kdybych chtěla, dokázala bych zařídit, aby se všichni dozvěděli o tom, že je tvoje rodina mrtvá a ty žiješ u Uchihů, což může být také důvodem toho, že máš s dospělým Uchihou…"
"Jak vlastně víte, že bydlím u Uchihů? Jak jste se dozvěděla o celé téhle situaci?"
"Mám své zdroje," pokrčila rameny Tsunade.
"Tak proč to všem neřeknete? Proč po celém městě nerozhlásíte, že jsem přišla o rodinu a že bydlím u učitele, protože on jediný měl tu odvahu, aby si mě k sobě vzal?"
"Všechno má svůj důvod," pronesla zamyšleně. "Nicméně jestli se dozvím, že se na této škole děje něco, co se dít nemá a stále to pokračuje, budu nucena tuto situaci vážně řešit."
Ozval se školní zvonek ohlašující první hodinu. Sakura bez rozloučení odešla z ředitelny a zamířila do třídy. Byla zmatená, celou dobu přemýšlela nad tím, co se od Tsunade dozvěděla, na ranní špehování neměla ani pomyšlení.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama