close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jedna noc vše ukončila

1. listopadu 2013 v 15:15 | SakuraUchihaHaruno13 |  Básně

Šla jsem temnou a tichou ulicí,
samé neproniknutelné ticho kolem,
jejž občas nerušili nenapravitelní opilci,
mučeni v srdci krutým bolem.
Nevšímajíc si jich kráčela jsem dál
tou ulicí nekonečně temnou.
Vítr s mými vlasy jemně si pohrával
a v uších slyšela jsem jen melodii příjemnou.
Tichým městečkem jsem bloudila,
žádných varování jsem si nevšímala,
ve svých temných myšlenkách dál se brodila.
Varovné signály jsem nevnímala.
Nic netušíc dál jsem šla
do nového domu, jež jsem vlastnila.
Jedna maličkost mi však ušla,
že zámky jsem nevyměnila.
Za důležité jsem to nepokládala,
vůbec jsem to neřešila.
A to osudným jsem mi stalo.
K rychlejší chůzi jsem se nabádala.
Hrozně jsem se na ten dům těšila.
Ticho však náhle přerušily kroky.
Ozývaly se stále blíž.
Byly jako do mého srdce broky.
V kostech jsem cítila potíž.
Neklidná jsem byla.
Byla jsem také ostražitější.
Má nejistota se znásobila,
jak kroky začaly být hlasitější.
Okamžitě jsem zrychlila.
Strach v těle jsem cítila,
vzdálenost, jež mě od domu dělila,
během chvilky jsem zkrátila.
Už jsem stála u dveří,
po klíčích jsem sáhla.
Strach svůj do domu jsem vtáhla.
Na ulici zůstali ti divní gangsteři.
Zrychleně jsem dýchala.
Zvukům nového domu jsem naslouchala.
Nikde nic slyšet nebylo.
Jen mé srdce splašeně bilo.
Snažila jsem se uklidnit.
Nic se přece neděje.
Nemám přece kolem domu zloděje.
Nejspíš jsem musela bláznit.
Ihned jsem šla spát.
Byla jsem velice znavená.
Musela jsem síly načerpat
na poradu, jež byla předem domluvena.
Během několika minut jsem usnula,
lehla jsem a už jsem se nehnula.
Však dlouho jsem to nevydržela,
na posteli jsem déle neležela.
Po domě jsem chodila.
Příliš časně jsem se vzbudila.
Sklenku vody narychlo jsem vypila.
Poté ke dveřím jsem přistoupila.
Uslyšela jsem zvláštní zvuky.
Obklopila jsem se strachem a muky.
Přešla jsem ke své posteli.
V plané naději jsem doufala,
aby dveře dál nikoho nepouštěly.
Tiše jsem si zoufala.
V zámku zarachotily klíče.
To mě hrozně vyděsilo.
Nečekala jsem hned první noc lupiče.
Moje trápení se strachem se mísilo.
Byla jsem s rozumem v koncích
po několika sotva slyšitelných krocích
neznámé osoby směrem ke mně.
Vše mi najednou vypadalo tak klamně.
Netušila jsem, co je pravda,
ani co je ve skutečnosti lež.
Netušila jsem, zda je to krádež
nebo snad dokonce vražda.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Neměla jsem s kým o dům soupeřit.
Tak proč se mi to stalo?
Proč odvahu to ze mě sálo?
Neměla jsem se kam schovat.
Netušila jsem, jak bych se měla chovat.
Nevěděla jsem, jak utéct bych mohla.
Na nic jsem se v tu chvíli nezmohla.
Kroky se stále blížily.
Chlupy na zátylku se mi zježily.
Všechny mé smysly ožily.
Mé šance se rapidně snížily,
když jsem zahlédla obrovského mužem s nožem,
jak společně s dalším mužem
mou osobu hledá.
Slyšela jsem své srdce,
jak strachem bije prudce.
Bála jsem se, že to uslyší.
Zoufale jsem se snažila být co nejtišší.
Oni postupně celý dům prohledávali,
při čemž mě solidně okrádali.
Bylo jich mnohem více,
více než deset jich tam bylo.
V tom se něco vedle mě rozbilo.
Mým přičiněním rozbila se porcelánová konvice.
Okamžitě se na mě všichni zadívali.
V myšlenkách neskrývaně se mi posmívali.
Bože, jak jsem mohla být tak neopatrná?
Moje naděje téměř nepatrná
v tu chvíli ze světa zmizela.
Má hlava prázdnotou zela.
Ke dveřím zoufale jsem běžela.
Radši jsem se ani neohlížela.
Pryč z toho domu jsem chtěla.
Ke svobodě jsem se hnala.
Když kulka mi u ucha proletěla,
Má poslední naděje pohasínala.
Dveře byly zvenku zamčené.
Byla jsem v dokonalé pasti.
Mé srdce plné strastí
bylo nenávratně zničené.
Jedině oknem jsem mohla skočit.
A taky jsem to udělala.
Naděje ve mně opět vzplála.
Tak snadno jsem nechtěla život ukončit.
Běžela jsem, co mi síly stačily.
Oni se za mnou jenom mračili.
Neskočili, neběželi za mnou
tou tichou ulicí temnou.
Ani na chvíli jsem nezpomalila.
Běžela jsem stále dál.
I když temnota mě halila,
cítila jsem, že mě někdo sledoval.
Po desítkách metrů jsem přece jen zastavila.
Starý a opuštění dům jsem navštívila.
Chtěla jsem se někde vyspat.
A ztracené síly načerpat.
Procházela jsem tím prázdným domem,
jenž působil strašidelným dojmem.
Velice tiše jsem se pohybovala.
Ta stálá chůze mě oslabovala.
Do tajemného ticha jsem se zaposlouchala.
Má ustrašenost postupně utichala.
Byla jsem naprosto sama.
Tak sama a zároveň neznámá.
Celý dům jsem si prošla.
Nic zvláštního jsem však nenašla.
Na starý gauč jsem si lehla.
A konečně jsem si oddechla.
Když probudila jsem se dalšího rána,
zírala jsem na slova krví načmárána.
Vím jistě, že předtím tam nebyla.
Nebo jsem už své normality pozbyla?
Jsem z toho všeho už šílená?
Nebo je to jenom moje paranoia smyšlená?
Sama sebe dokola jsem se ptala.
S nezodpovězenými otázkami jsem vstala.
Pokojem rychle jsem prošla.
Zbyla jen místnost omšelá.
Ke dveřím jsem ani nedošla,
když tiché kroky jsem uslyšela.
Hbitě jsem se otočila.
Místnost pořádně jsem prohlédla.
U gauče stvůrná postava se krčila.
Její kůže znatelně pobledlá
vyrazila mi z plic dech.
Nezmohla jsem se na jediný nádech.
Ta osoba ve stín se změnila.
V odchodu mi bránila.
Netušila jsem, zda je jedna či více.
Vzduchu dožadovaly se mé plíce.
Byla jsem v domě strašidelném.
V tichém domě hrůz plném.
Vydala jsem se do druhého patra,
Kde stála vysoká hořící tatra.
Na jejím vrcholku člověk stál.
Hořel, však seskočil a vstal.
Rovnou ke mně šel.
Můj poslední okamžik nadešel.
Snažila jsem se rychle utíkat,
když něco slizkého začalo se mě dotýkat.
Strachy jsem okamžitě vyjekla.
Vzápětí jsem ustrašeně ucukla.
Pařáty, jež na mě sáhly,
do ústraní hned se stáhly.
Patřily mrtvé chodící kostře.
Při tom pohledu vykřikla jsem ostře.
A v běhu jsem pokračovala.
Výkřiky v sobě potlačovala.
Za roh nemotorně jsem zahnula.
Do něčeho vzápětí jsem vrazila.
Svůj pohled jsem zvednula.
Z obrovského hnízda háďata se plazila.
Strachy hlasitě jsem zavřeštěla.
Dál klopýtavě jsem běžela.
V tu chvíli obmotávala mě hadí těla.
Po pomoci jsem se rozhlížela.
V tu chvíli otevřené dveře jsem uviděla.
Na nic jsem nemyslela, rychle jsem do nich vběhla.
Byla jsem plně při smyslech, úplně bdělá.
Po klice spěšně jsem sáhla.
Dveře za sebou zavřela, následně i zamknula.
Uklidňovala jsem se: zde mě už nemůže ohrozit.
Ke své jediné naději jsem se upnula:
Na ničem nezáleží! Budu ještě žít! Budu žít!
Jak dlouho to potrvá? Jak dlouho to bude?
Tyto otázky v hlavě mi zněly.
Jak dlouho budu žít, můj milý osude?
Téměř k šílenství mě tyto otázky doháněly.
"Tak a nyní tu navěky spolu budeme."
To nebyl můj hlas! Někdo ke mně promlouval!
"Společně klidu nikdy nedojdeme,"
dál se mnou ten hlas rozmlouval.

Poté už jenom zoufalý výkřik slyšet byl.
Nic víc se z toho pokoje neozvalo.
Po té ženě jenom poslední výkřik do tmy zbyl.
Byl tak zoufalý a ustrašený, až to srdce rvalo.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AngelBiblack AngelBiblack | 19. listopadu 2013 v 19:16 | Reagovat

WOW! Super, jsi fakt dobrá! :))

2 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 19. listopadu 2013 v 20:16 | Reagovat

[1]:Děkuju, dá to celkem zabrat a bere to dost času, ale mám to ráda. Když potřebuju uniknout do jiného světa, vypsat se z depresivních chvil je to dokonalý způsob.°-°

3 AngelBiblack AngelBiblack | 21. listopadu 2013 v 16:38 | Reagovat

Nemáš zač! :-) To věřím, taky občas zkouším něco napsat, ale většinou to jsou spíš jenom takový útržkovitý věty a tak, ale jak říkáš, je to dokonalý způsob jak utéct do vlastního lepšího světa.... Nevím proč, ale já mám nejkreativnější chvíle vždycky někdy v noci než jdu spát :-P

4 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 21. listopadu 2013 v 19:51 | Reagovat

[Smazaný komentář]To já sbírám inspiraci, kde se dá. Nejčastěji je to však pozdě v noci, když mám sluchátka na uších. Prostě znenadání dostanu nápad, který dál rozvíjím. Přesně tak to mám i v povídkách. :))
Pokud zkoušíš něco napsat, nevzdávej se. Začíná to útržkovými větami, ale končí to neskutečně dlouhou a úžasnou knihou.
Hodně štěstí. ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama