Nečekané setkání-2-7

30. října 2013 v 16:49 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Většina kvarty se procházela venku. Všichni si chtěli užít poslední hřejivé paprsky slunce před tím, než nastane skutečná zima. Mezi nimi byli i Naruto, Gaara, Shikamaru, Lee a Kiba, kteří se procházeli ve městě nezávisle na sobě. Všichni si šli vlastní cestou. Každý se ocital na úplně jiném místě. Jejich myšlenky se soustředily úplně na něco jiného, přesto mezi nimi byla určitá spojitost. Snažili se najít Sakuru a zjistit víc o tom, co má s Itachim.
Mezi všemi, kdo se procházeli v doprovodu několika slabých slunečník paprsků, byl i kluk, který prahl po pomstě. Stál u jezera a zadumaně zkoumal vodní hladinu, na níž se zrcadlil jeho vlastní obraz. Temná, uhelně černá křídla protkaná několika rudými peříčky tvořila na hladině zvláštní obraz. Ten jako by byl důkazem toho, že v tomto městě se může stát cokoli. 'Taky že jo,' prolétlo mstiteli hlavou. 'V tomto městě se může stát cokoli, zvlášť když jsem tady já, zvlášť když tady vládnu já.'
Jeho krvavě rudé oči se vlnily ve vodě rozfoukané větrem. Viděl v těch očích smutek, kterým už delší dobu trpěl. Všechno se od té doby změnilo. On se změnil. Neměl už radost ze života. Jeho mysl byla zatemněná myšlenkou na pomstu. Pro nic jiného nežil.
Jeho rudé oči se náhle odtrhly od hladiny jezera a začaly prohledávat okolí. Na protějším břehu zahlédl nějaký pohyb. Zaostřil. Svýma rudýma andělskýma očima dokázal zachytit všechno, co se na protějším břehu dělo. Viděl dokonce i pohyby mrňavých mravenců, kteří se nejspíš snažili najít cestu k mraveništi.
Vítr jemně čechral koruny stromů, keře se lehce pohupovaly v jeho rytmu. Nic jiného se na protějším břehu nedělo. Neocital se tam žádný narušitel, který by mohl mstitele spatřit v jeho andělské podobě. Nikdo ho prozatím neohrožoval.
Zhluboka se nadechl a zvedl ze země malý oblý kamínek. Pořádně si ho prohlédl, hledal na něm odpověď na své nevyřčené otázky, když žádnou odpověď nedostal, hodil kamínek do vody. Sledoval, jak pomalu klesá ke dnu, viděl, jak ladně dopadl na dno. Některé ryby se vyplašily a odplavaly kousek pryč.
Smutně se usmál. 'Bojí se mě jenom ryby," šeptal si v duchu. 'Zatím,' dodal. 'Za chvíli se však všechno změní. Já budu vládnout. To mě se všichni budou bát. Jenom já budu ten, kdo bude mít největší práva. Jenom já budu vše ovládat!'
Sledoval hladinu, na níž začaly mizet kruhy, které způsobil hozením kamínku. 'Už brzy se vše změní. Ještě chvíli a budu mít vše ve své moci.'
Kruhy na hladině zmizely a on dál pozoroval lehké vlnky, které tam za sebou zanechal podzimní vánek. Vlnky lehce narážely na břeh jenom kousíček od jeho nohou. Vše mu přišlo tak jiné, než to bývalo dřív. Všechno vnímal úplně jinak. Na každé věci či osobě okamžitě hledal něco špatného. Důvody, proč danou osobu i nadále ignorovat, mu zbytečně plnily mysl. Nedokázal se už na nic těšit. Všechno mu přišlo takové…stejné. Vše, na co narazil, mu připomínalo, že je nyní na světě sám. 'Můj učitel je mrtev,' létalo bez ustání hlavou. Význam těchto slov se snažil ignorovat, přesto cítil, jak na něj doléhá obrovský smutek.
Odtrhl svůj pohled od lesklé hladiny jezera a zadíval se na strom, jenž stál hned vedle něj. Strom byl úplně holý, v jeho koruně se nenacházel jediný lístek, který by byl důkazem, že zima není na blízku. Všechno kolem něj se tvářilo pochmurně. Vše vzbuzovalo dojem, že si je naprosto vědomo toho, že se za chvíli okolí ochladí a všechno pokryje mrazivý sníh.
On věděl, že zima už brzy přijde. Bylo mu jasné, že společně se zimou přijdou i Vánoce. Nechápal, proč se vlastně tenhle svátek slaví. Nikdy mu to nedávalo smysl. Podle něj byla celá ta teorie o Ježíšovi na hlavu. Nikdy si nestěžoval na to, že by dostal na Vánoce málo dárků, o to nešlo. Jenom se mu nikdy nesplnilo to, co chtěl ze všeho nejvíc: vždycky toužil umět všechno, co uměl Orochimaru. Chtěl mu být ve všem podobný. Nic jiného si doopravdy nepřál.
Možná by mohl své přání trochu pozměnit. Co kdyby své přání změnil tak, aby to vyhovovalo jeho momentálnímu stavu? Měl by stejně dobrý pocit, kdyby místo všech Orochimarových znalostí, zabil Itachiho a sledoval, jak se Sakura trápí? Dokázal by pohled na utrápenou Sakuru, jak se snaží o nejzoufalejší čin ve svém životě, zaplnit prázdné místo v jeho už tak dost chladném srdci?
Netušil, nicméně to toužil vyzkoušet. 'Nejlepší vánoční dárek pro Sakuru: Itachiho smrt. To se mi líbí,' promlouval k sobě samému. 'To se mi moc líbí.'
Na jeho tváři hrál škodolibý posměšek. Liboval si v tom. Představa, jak zabíjí Itachiho mu naprosto zakalila normální myšlení. Nevnímal nic kolem sebe, všechno mu najednou přišlo tak nepodstatné. Přemýšlel nad tím, jak by mohl Itachiho zabít, aby to Sakura viděla a nebyla schopná proti tomu nic dělat.
Na chvíli se jeho myšlenky smekly k Sakuře. 'Jak by se asi tvářila, kdyby toho byla svědkem? Zalily by se její oči slzami během několika málo vteřin? Křičela by, štkala? Vřeštěla by? Plakala by, naříkala? Co by dělala? Jak by se zachovala? Na co by v tu chvíli myslela? Jak by se asi cítila? Byla by neschopná slova? Pokusila by se mě zabít? Zkusila by se mi pomstít, nebo by se okamžitě pokusila samu sebe zabít? Jak bych to poté vnímal já? Usmíval bych se? Smál bych se? Řechtal bych se?' Nedokázal se rozhodnout, na kterou otázku chce znát odpověď jako první. Přišlo mu to celé takové zvláštní.
Založil si svá křídla na záda a nechal je zmizet. Jeho oči změnily svou barvu. Rudá dočista zmizela. Místo ní tam byla jeho přirozená barva očí, která jako by vypovídala o jeho nevinnosti. Nahlas vzdychl. Cítil, že se brzy všechno změní. Už velice brzy mělo dojít ke změně, kterou nikdo neměl čekat, ani Sakura s Itachim, ani nikdo jiný, dokonce ani on sám.
Už se začínalo šeřit. Sakura seděla ve svém pokoji a koukala do stropu nad sebou. Její hlava byla plná myšlenek o tom, co se před chvílí dozvěděla od Itachiho. Nemohla uvěřit tomu, že by byl schopen odejít s ní a Sasukeho nechat na holičkách. Nicméně ji samotnou nenapadlo nic, co by mohli se Sasukem dělat. Přišlo jí rozumné, aby s ním o tom pohovořili a on aby pak řekl, jak se rozhodne. Nechtěla ho do ničeho nutit, zároveň ale nechtěla, aby neměl šanci se rozhodnout. Chtěla mu tu možnost dát. Možná proto, aby se necítit ukřivděný. Možná proto, že jí na něm záleželo.
Někdo zaklepal na dveře.
Trhla sebou, zadívala se směrem ke dveřím a vyzvala příchozího, aby vstoupil.
"Ahoj Sakuro," začal Sasuke.
"Nazdar Sasuke," pozdravila ho. Netušila, co by od ní mohl chtít. Normálně k ní do pokoje nechodil. Moc často se nevídali, jenom se pozdravili. Nic jiného.
"Víš, chtěl bych se tě zeptat, jestli máš chvilku času," pokračoval.
Sakura na něj udiveně pohlédla. Nakonec přikývla.
"To je super," usmál se. "Potřebuju pomoct s matikou."
"A co Itachi? Ten na tebe nemá čas?"
"Od tebe to víc chápu. Řekl bych, že ty to umíš vysvětlit tak, že se to dát pochopit. Když se mi něco snaží vysvětlit Itachi, nějak mi nejde porozumět principu."
"Dobře," přikývla Sakura. "Tak pojď," hlavou pokynula směrem ke stolu, na němž nic neleželo. Byl úplně prázdný, všechny učebnice, sešity i školní potřeby ležely na zemi vedle stolu.
Sasuke si sedl na jednu židli a otevřel si svůj sešit z matematiky. Sakura vstala z postele a sedla na druhou židli vedle něj.
"Tak s čím máš problém?" zeptala se ho. Zároveň se podívala do jeho sešitu. Před ní ležela dvojstránka, která byla zaplněna výpočty, jež nikam nevedly. Polovina z toho byla přeškrtaná dlouhými klikatými čarami. Na první pohled by člověk řekl, že tohle ani nemůže být pravda.
"Máš nějaké zadání, nebo prostě nechápeš celý princip této látky?" upravila svou otázku po tom, co uviděla jeho nepřehledné zápisky v sešitě.
Sasuke přisunul svojí židli trochu blíž k Sakuře. Svůj obličej o kousek přiblížil k tomu jejímu a zkoumavě si ji prohlížel. Myšlenky v jeho hlavě se týkaly různých věcí, jenom ne matematiky.
"Asi nechápu tohle všechno," řekl, aniž by se od ní odtáhl. Její přítomnost mu byla velice příjemná. Nechtěl jen tak odejít. Chtěl zůstat v její blízkosti co nejdéle. Líbilo se mu, když mohl cítit jemnou omamnou vůni jejích vlasů. Přímo miloval, když mu bylo dovoleno pociťovat teplo sálající z jejího těla.
"Fajn, takže chceš, abych ti to celé dopodrobna vysvětlila, abys pochopil, na jakém principu je tohle celé postavené?" otázala se. Moc nevnímala Sasukeho blízkost ani jeho zrychlený dech. Její myšlenky se plně soustředily na matematiku.
Sasuke němě přikývl. Stále z ní nedokázal spustit svůj pohled. Nebyl schopný odvrátit svůj obličej, neměl dostatek síly, aby soustředil svoje myšlenky na matematiku. V jeho mysli se objevovala spousta obrazů. Každý vypovídal o jeho tužbách, bohužel žádná myšlenka ani zdaleka nepřipomínala matematiku, která ležela v sešitě před ním.
"Tak dobře," Sakura se okamžitě dala do vysvětlování. Na různých příkladech mu ukazovala, jak se dát dospět ke správnému výsledku. Radila mu, jak si celé počítání zjednodušit, aby se s tím nepáral moc dlouho. Snažila se mu celý svůj výklad zjednodušit, aby z toho neměl těžkou hlavu. Udělala všechno, co mohla, aby mu vysvětlila alespoň základní principy, přesto na ni Sasuke stále koukal, aniž by na sobě dal znát nějaký pokrok. Zdálo se, že to celé vysvětlovala zbytečně. Jeho myšlenky nebyly schopné držet se matematiky. Pořád zabíhaly do zákoutí jeho mysli, kde se vše odehrávalo úplně jinak.
"Dokázal bys vypočítat tenhle příklad, aniž bych ti radila?" vyrušila ho z myšlenek.
Sasuke na ni chvíli nechápavě zíral. Poté kývl a dal se do počítání.
Sakura ho po celou dobu sledovala. Zdálo se, že se nezlepšil. Dělal pořád dokola ty samé chyby. Nechápal to. Nebo to spíš odmítal chápat.
"Tak ještě jednou," zamumlala Sakura a ukázala, jak přesně musí postupovat při počítání. Vcelku se už začala nudit. Pořád dokola opakovala ty samé věci a stejně to k ničemu nevedlo. Sasuke byl pořád stejně neschopný jako dřív.
"Možná to už chápu," s nadějí v hlase pohlédl na Sakuru. V jeho očích se objevila malá jiskřička. Vypadalo to, že doopravdy věří tomu, že je schopný počítat, aniž by udělal chybu.
"Tak se předveď," pobídla ho Sakura a ukázala mu jeden příklad v učebnici, který byl označený jako nejlehčí. V duchu se modlila, aby vypočítal alespoň tohle.
A překvapivě se mu to povedlo. Sice mu to trvalo deset minut, ale dopočítal se ke správnému výsledku. Sakura si oddychla. Byla ráda, že dosáhli alespoň k nějakému pokroku. Sice nebyl moc velký, přesto byl. Sakuře se vrátila naděje, že Sasuke není úplně ztracený případ.
"Gratuluju," vydechla úlevou. "Konečně nějaký pokrok," zaradovala se.
"Jo, konečně se mi to povedlo!" Sasuke téměř jásal. Zdálo se, že mu to dělá velkou radost.
"Dobře, tak zkus něco těžšího," vybídla ho. Ukázala na jeden příklad, který nevypadal složitě, přesto byl označen jako složitější.
Sasuke se na něj podíval. Opsal si zadání a dal se do počítání.
Sakura pozorně sledovala každý jeho krok. Hlídala, jestli nedělá někde nějakou chybu. Zdálo se, že dělá vše tak, jak by měl. Vypadalo to dost nadějně.
"No vidíš, že to není tak složité," usmála se Sakura, když se Sasukemu povedlo vypočítat ten příklad, aniž by se jakkoli zmýlil.
"Složité to je," odporoval. "A já jsem borec, že to zvládnu," vychloubal se.
"Jen toho nech," zpražila ho přísným pohledem. "Zkus třeba tenhle," ukázala na příklad, který byl označený jako těžký.
Sasuke se frajersky usmál. Během několika minut se mu povedlo celý příklad dokonale rozřešit.
"Tak co? Už to chápeš?"
"Když mi to vysvětluješ ty, tak jo," odpověděl. Zvedl svůj pohled od sešitu a pohlédl Sakuře do jejích zelenkavých očí, jež zářily štěstím. Lehce se k ní přiblížil. Jeho obličej se nacházel jenom kousíček od toho jejího. Stačilo, aby se trochu natáhl a jejich rty by se setkaly.
Zkusil to. Svým obličejem se přiblížil k tomu jejímu.
Sakura sebou prudce cukla. Její reflexy okamžitě zapracovaly, aniž by byla schopná to nějak ovlivnit. Během vteřiny vrazila Sasukemu facku, po níž mu na tváři několik následujících minut zůstal červený obtisk její ruky.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 1. listopadu 2013 v 19:44 | Reagovat

dobry diel :) rychlo pokracko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama