Nečekané setkání-2-5

27. října 2013 v 19:34 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Následující den ráno Sakuru probudil budík. Okamžitě ho vypnula a zadívala se do stropu. V mysli se jí objevily obrazy z předchozího dne. Viděla sebe a Itachiho, jak létají nad městem. Živě si dokázala vybavit, jak na její křídla dopadají kapičky deště. Ještě teď cítila jejich dotek.
"Sakuro? Jsi vzhůru?" otázal se Itachi, jakmile vešel do jejího pokoje.
Sakura se posadila a podívala se na něj. Stál ve dveřích a zkoumavým pohledem ji pozoroval. Vypadal, jako by to byl ztělesněný bůh. Pod těsným černým trikem se mu rýsovaly vypracované břišní svaly. Vlasy mu volně splývaly na ramena. Vyzařoval z něj klid a sebejistota. Jeho onyxové oči se vpíjely do těch jejích. Nikdo z nich nechtěl uhnout pohledem. Oba si chtěli připomenout, co se dělo před několika málo hodinami.
"Jsem vzhůru," odpověděla Sakura, aniž by uhnula pohledem.
"Tak se obleč, nasnídej a tak dále. Dneska musíme být ve škole trochu dřív, mám schůzku s ostatními učiteli," oznámil. Na rtech mu hrál klidný úsměv.
"Dobrá," přitakala Sakura. Vstala z postele a přešla ke skříni, z níž si začala vyndávat oblečení. Rozhodla se pro naprosto obyčejné černé džíny, tmavé triko s potiskem, černou mikinu a svou oblíbenou koženou bundu s cvočky.
Během chvilky byla oblečená a spěchala se nasnídat. Rychle do sebe hodila balíček sušenek, hned potom zamířila zpátky do pokoje, aby si vzala tašku se školními věcmi. Rozhodla se, že se dnes malovat nebude, zabralo by to příliš mnoho času. Nechtěla, aby Itachi přišel kvůli ní pozdě na schůzi.
Všichni se sešli u Itachiho auta a okamžitě vyrazili. Nikdo z nich nemluvil, nikdo nevěděl, co by měl vlastně říct.
Itachiho auto tiše zastavilo před jejich školou. Bez jediného slova všichni vystoupili a zamířili tam, kde se měli nacházet. Sasuke společně se Sakurou šel do třídy a Itachi vyrazil do ředitelny.
Všechno probíhalo naprosto dokonale. Schůze se protáhla, takže všichni přišli o polovinu první hodiny. V každé třídě byl hluk. V celé škole se nenacházela učebna, v níž by se nic nedělo. V každé třídě se vytvořilo několik skupinek, které začaly žhavou debatu o čemkoli, co jim v poslední době přišlo velice zajímavé. Sakura jenom seděla na svém místě a poslouchala hlasitou hudbu linoucí se ze sluchátek. Naprosto nevnímala své okolí. Bylo jí jedno, co se kolem ní děje. Znovu upadla do takového stavu, kdy se probírala vzpomínkami a myšlenkami na minulost. Opět se jí před očima objevil živý scénář toho, co se ve skutečnosti nedávno stalo. Propadla do jistého smutku. Každý, kdo na ni pohlédl, měl dojem, že se za chvíli utrápí k smrti. Její nepřítomný pohled a oči plné prázdnoty tomu nasvědčovaly. Avšak nikdo se o ni nezajímal. Brali to jako samozřejmost, už dřív byla jakoby duchem nepřítomná, tak proč by to nyní měli řešit? Copak je to nějaká změna?
Přes hluk, který ve třídě panoval, nikdo neslyšel těžké, rozhodné kroky mířící do jejich třídy. Teprve potom, co třískly dveře, si všichni uvědomili Itachiho přítomnost. Několik studentů se spěšně přemístilo na svoje místo a stoupli si ve znamení pozdravu.
Sakura i Sasuke si všimli, že Itachi vypadá úplně jinak než ráno. Bezstarostnost a klid z jeho tváře úplně zmizely. Místo nich tam byl vztek. Vypadalo to, jako by ho něco velice rozčílilo. Rysy jeho tváře byly tvrdé a nepřístupné. Jeho pohled naháněl strach.
Sakura se zachvěla. Ještě nikdy dřív nezažila, že by se Itachi rozčílil. Netušila, co to obnáší. Ještě nikdy se to nestalo, nevěděla, co by měla dělat.
Sasuke na bratra zíral zvláštním pohledem. Zažil snad jenom jednou v životě, že by se rozčílil tolik jako teď. Vzpomínka v jeho mysli byla však stará a podrobnosti se mu nevybavovaly. Věděl jenom, že cítil neskutečný strach pokaždé, když se měl ocitnout v Itachiho blízkosti. Nebylo mu dobře, když ho viděl. Klepal se strachy, kdykoli jen pomyslet na to, že s ním bude muset strávit trochu času.
Rozhodl se, že tentokrát se už nebude bát. Byl pevně přesvědčen, že se mu tentokrát dokáže postavit, aniž by se klepal strachy. Chtěl se mu postavit, potřeboval zahnat strach uvnitř sebe. Musel se mu postavit. Musel sám sobě dokázat, že není takový slaboch, ze kterého ho Itachi považuje.
Itachi na svůj stůl hodil písemkové papíry takovým způsobem, že se většina z nich válela na zemi.
"Rozdejte to!" přikázal tvrdým a nesmlouvaným hlasem.
Několik studentů v prvních lavicích přispěchalo k jeho stolu a dali se do rozdávání papírů. Jakmile někdo dostal svůj papír, neodpustil si komentář, kterým ohodnotil zadání nebo samotné počínání učitele. Během chvilky ve třídě znovu propukl hluk, který panoval před Itachiho příchodem. Několik studentů porovnávalo své výsledky s výsledky ostatních, někteří byli zklamaní svým výkonem a jiní zuřili na Itachiho.
Ozvala se rána. Všichni stočili své užaslé pohledy směrem k Itachimu. Jeho pěst ležela na lavici, každého si měřil pozorným a rozezleným pohledem. Několik studentek dostalo strach. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Nikdo nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Ještě nikdy nezažili, že by byl vyučující tak rozhněvaný.
"Buďte už konečně ticho!" zařval Itachi jako smyslů zbavený. "Mám s sebou několik příkladů vyšší úrovně, během jedné hodiny můžu zařídit, aby měla celá třída pětky!" vykřikl. Každý se na něj nechápavě zadíval. Itachiho výraz náhle jemně zjihl. "Sakura možná čtyřku," připustil nakonec.
Několik studentů k Sakuře stočilo svůj pohled. Vůbec se jim nelíbila představa, že by ona jediná měla mít lepší známku než pětku. Nikdo ji neměl rád už jen kvůli tomu, že vždy měla jednu z nejlepších, povětšinou nejlepší známku z celé třídy.
"Jo, ale to by nebylo kvůli její inteligenci!" zvolal náhle Sasuke.
Všichni se na něj nechápavě podívali. Nikdo nemohl pochopit, kde vzal odvahu na to, aby se postavil proti Itachimu. Všem došlo, že je to moc riskantní. Všichni se v duchu modlili, aby to Sasuke nezkazil. Byli si naprosto jistí, že jestli Sasuke naštve Itachiho ještě víc, odnesou to všichni.
"Co tím myslíš, Sasuke?" zeptal se Itachi. Nemluvil nakvašeným hlasem, mluvil spíše jako starostlivý otec, který se snaží svému malému synovi porozumět.
Sasuke chvíli mlčel. Upřeně se díval svému bratrovi do očí. Nechtěl mu nyní říct, že už delší dobu ví o jeho vztahu se Sakurou. Nechtěl to řešit v ten okamžik, kdy byl přítomen celý zbytek třídy.
"Víš moc dobře, jak to myslím," odpověděl vyhýbavě.
Itachi přikývl. "O to si doma ještě promluvíme," ukončil jejich debatu.
Celá třída tiše sledovala, co se právě před nimi odehrává. Většině z nich začalo docházet, co tím Sasuke myslel. Nebylo tajemstvím, že všichni z kvarty jsou přesvědčeni o tom, že se něco mezi Sakurou a Itachim odehrává. Většině to došlo z několika nepatrných náznaků, které se děly skoro každý den. Vzniklo i několik debat, v nichž se probírala pravděpodobnost toho, že by spolu Itachi a Sakura mohli mít nějaký vztah. Povětšinou se došlo k názoru, že je to možné, i když neexistují nějaké přímé důkazy, které by je usvědčili. Nikdo je ještě neviděl, že by nějak otevřeně dávali najevo svoje city. Přesto tady nějaké podezření existovalo.
Všechny z přemýšlení vyrušilo zazvonění školního zvonku oznamující přestávku. Itachi okamžitě opustil třídu. Nikdo netušil, kam má nemířeno, nikdo to vlastně ani vědět nechtěl. Všichni se zaobírali tím, co se tady před chvílí stalo. Museli uznat, že Sasuke prokázal, že je statečný, když se svému bratrovi postavil. Jenom doufali, že se Itachi nepokusí pomstít nějakou písemkou, z níž by stejně nejlíp dopadla Sakura, jako vždycky.
"Neví někdo, o čem byla ta porada?" zeptala se Sakura nahlas, když ve třídě nastala trochu klidu.
"Ne!" dostalo se jí odpovědi od většiny spolužáků. "Ale nejspíš to bylo něco, co Itachiho pořádně nakrklo. V takovém stavu jsem ho už dlouho neviděl," ozval se Sasuke.
"A nevíš, co by ho mohlo tolik naštvat?" otázala se ho.
"To bys mohla vědět stejně dobře jako já, nemyslíš?"
"Nechápu, na co tím narážíš," bránila se Sakura.
"Jsem přesvědčen, že moc dobře víš, o čem je řeč," oponoval ji Sasuke. "Přece jenom u nás bydlíš, mohla bys toho vědět hodně. Třeba i něco, co nevím ani já."
"Sice u vás bydlím," připustila Sakura, "ale nevím, jak bych mohla vědět věci, které nevíš ani ty. Snad si nemyslíš, že se mi Itachi s něčím osobním svěřuje. Vždyť je to učitel a já jsem jeho žákyně. Přece si nemyslíš, že by šlo…"
"Jsem si jistý, že v tomto případě by to šlo," nenechal se vyvést z rovnováhy Sasuke.
Všichni ostatní byli naprosto zticha. Každý poslouchal jejich rozhovor, každý se snažil přijít na to, jestli z této konverzace vyjde najevo, že se Itachi nějak soukromě stýká se Sakurou.
"Nesmysl," odporovala Sakura. "Nechápu, jak můžeš něco takového tvrdit."
"Mám na celou tuhle situaci svůj názor a ten názor jen tak nezměním. Vede mě k němu totiž spousta vodítek, která mi říkají, že moje teorie o tom, jak tato situace vznikla, je správná."
Všichni na Sasukeho a Sakuru nechápavě zírali. Nikdo netušil, jak se daná situace bude dál vyvíjet, ale každý chtěl, aby se mohl stát svědkem vyhrocení této slovní potyčky. Zdálo se, že proti sobě stojí dva soupeři, kteří se snaží obhájit svůj názor a skrýt pravdu.
"Dobrá," vzdala se Sakura. "Necháme už tohohle dohadování, stejně to k ničemu nevede."
"Stejně mám pravdu," pokračoval v jejich rozhovoru Sasuke. "Jsem si jistý, že mám pravdu, ať už říkáš cokoli. Můžeš se jakkoli bránit, můžeš pravdu skrývat, jak dlouho chceš, ale i tak věř, že ji přede mnou neuchráníš. Znám pravdu, vím, co se tady děje, stejně jako většina této třídy. Nemáš proti nám šanci, my všichni víme, do čeho jsi namočená. Víme to a ty s tím nic nenaděláš."
Sakura se na něj podívala s překvapeným výrazem ve tváři. "Vůbec nechápu, o čem to tady mluvíš. Nevím, co víš, nevím, co vy všichni víte, ale jsem si jistá, že nevíte to, co si myslíte, že víte." S těmito slovy opustila třídu. Zamířila na školní hřiště. Sedla si na zem a tiše se dívala do prázdna před sebou. Nechápala, čeho právě byla svědkem. Nedávalo jí smysl, o čem to Sasuke ve třídě mluvil a hlavně, co myslel tím, že všichni vědí, do čeho je namočená. 'Vědí snad, že chodím s Itachim? To se mi snažil naznačit? Chtěl mi říct, že si je vědom toho, co s děje v domě za jeho zády? Ví snad něco, co by vědět neměl? Jde opravdu o Itachiho? Nejde třeba o to, že jsem anděl? Neviděl mě někdo ze třídy, jak se měním v anděla? Nebo jde snad o to, co se stalo před několika měsíci? Myslí tu věc s Orochimarem? Má na mysli to, co se stalo s mojí rodinou? Podezřívá mě snad, že jsem je zabila? O co sakra jde? O co mu sakra jde? Chce mě jenom vytočit? Chce mě naštvat? Nebo mu jde o to, aby mě znemožnil? A jde mu vůbec o mě? Nejde mu náhodou o Itachiho?' Po celou dobu se zaobírala těmito otázkami i otázkami, které jim byly hodně podobné. Sakura však netušila, že v její třídě se nachází několik studentů, kteří nejsou úplně normální lidé. Netušila ani, že Naruto, Kiba, Shikamaru, Gaara a Lee jsou kluci, kteří jí podezřívají ze všech nejvíc. Nevěděla, že tři z nich jsou andělé. Uniklo jí taky, že tito kluci jí sledují na každém kroku. Netušila, že se ve městě nachází mstitel, se kterým se osobně zná. Nevěděla, že se s ním schází téměř každý den. Nenapadlo ji, že by někdo z jejího blízkého okolí mohl být mstitel, který touží po pomstě. Unikaly jí souvislosti. Nedokázala rozpoznat, co je dobré a co špatné. Vše se slilo v jednu neutrální lajnu od doby, kdy začalo její štěstí. Byla slepá ke všemu špatnému, co by mohlo její štěstí jakkoli narušit.
Někdo silně zatřásl jejím ramenem.
Sakura zvedla svůj pohled a spatřila nad sebou Naruta.
"Co chceš?" štěkla na něj nevrle.
"Promiň, jestli jdu nevhod," omluvil se, aby trochu zmírnil její podrážděnost. "Chtěl jsem tě jenom požádat, aby ses vrátila do třídy. Máme totiž angličtinu, kterou učí Itachi a nikdo nechce, aby se ještě víc naštval, když se nějaký student bude poflakovat na hřišti."
"Dobře," vydechla Sakura svou odpověď. Svoje starosti však ze sebe setřást nedokázala.
"Děkuju," zamumlal Naruto. Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo.
Sakura vstala a zamířila zpátky do školy. Na chvilku se ještě zastavila a pohlédla na Naruta. "Nevíš náhodou, o čem to tam Sasuke mlel?" optala se.
Naruto pokrčil rameny. "Netuším, nejspíš zase nějaký žvásty, který mu stejně nikdo nebaští. Nejspíš se tě jenom snažil rozhodit. Nic jiného v tom podle mě není."
"Dobře," zamumlala Sakura a vyrazila.
Naruto se za ní díval. Jeho obličej hyzdil škodolibý škleb. 'Kdyby tak věděla, co se kolem ní děje,' prolétlo mu hlavou. 'Ale takhle…' Naruto přemýšlel, jak by měl svou myšlenku dokončit.
Pak ho náhle napadlo slovní spojení, které to mohlo dokonale vystihnout: '…je naprosto bezbranná.'

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama