20. října 2013 v 19:51 | SakuraUchihaHaruno13
|
Lehce se od sebe oddálili. Pohlédli si do očí a mlčeli. Nikdo z nich nechtěl nic říct, nikdo z nich nechtěl zkazit tu hezkou chvíli, která nastala.
Jejich pozorovatel se na chvíli zastavil. Cítil přítomnost obou dvou. Cítil, že jsou spolu, věděl, že jsou nyní šťastní. Nedokázal určit, co přesně dělají, ale byl si jistý, že vyrušení by jim nepřišlo moc vhod.
Váhal. Nebyl si jistý, jestli by měl k nim jít a zasáhnout. Mohl by to celé skončit už teď. Podmínky byli vynikající, nacházeli se v lese, daleko od civilizace, nikdy by neslyšel jejich křik. Nikoho by ani nenapadlo je tam hledat. Mohl klidně vykonat svou pomstu a vrátit se do města. Nikdo by si toho nevšiml, dělal by jakoby nic. Plán to byl dobrý, uskutečnění by nemuselo být obtížné. Stačilo by jenom, aby za nimi šel a dál by se řídil svým prohnaným plánem. Nebylo na tom nic těžkého, prostě by se jenom zbavil nepotřebného materiálu. Zbavil by se toho, co mu zničilo život.
Stále váhal. Nebyl si jistý, jestli by to měl udělat. Přišlo mu to moc jednoduché. Prostě by k nim přišel a udělal by to. Byl toho názoru, že takhle by to nešlo. On nemůže využít první příležitosti, která se mu naskytne, musí přemýšlet, jeho pomsta musí promyšlená a přesná. Musí být složitá. Z jeho činu musí být patrné, že jeho konatel byl génius. Musí udělat něco, aby si to všichni pamatovali. Na obyčejnou vraždu by se jednoduše zapomnělo, on to však udělá tak, že se všichni budou strachovat o svůj život. Všichni ho budou potají obdivovat za jeho dokonalost a za jeho promyšlený a dokonalý plán. Všichni se budou třást strachy před jeho dokonalostí. Každý bude mít nahnáno. Nenajde se mezi lidmi nikdo, kdo by neznal jeho jméno a nebál by se ho. Všichni budou své životy žít v nekonečném strachu o svůj život i o životy svých blízkých. Nikdo před ním nebude v bezpečí. Nikdo nikomu nezaručí, že bude dál. Jenom on rozhodne o tom, kdo si zaslouží žít dál svůj zatracený život. Jenom on se stane pánem života a smrti. Na světě nebude nikdo, kdo by byl silnější než on. Na světě se nenarodí někdo, kdo by byl dokonalejší než on. Všichni budou jenom podřadné ustrašené krysy, zatímco on bude všemu vládnout. On vykoná svou pomstu a potom bude na něm, jestli bude ve vraždění a mučení dál pokračovat. Nikdo neovlivní jeho rozhodnutí. Bude to jenom na něm. Jenom on bude mít právo říct, zda tato osoba může žít či nikoli. Jenom jeho se budou všichni bát. Jejich osobní problémy budou nepodstatné proti strachu, který jim nažene. Všechno bude mít ve svých rukách. Vše bude mít ve svých spárech. Nic ho nedokáže zastavit. Všechno mu bude podléhat. Bude mít všechno, co bude chtít. Každý se bude klanět jeho dokonalosti. Každý se bude strachy třást, nikdo nebude mít dostatek odvahy, aby se mu postavil. Nikdo nebude mít dostatek důvtipu, aby vymyslel past, do níž by se mohl chytit. Nikdo nebude mít nad ním moc. Nikdo mu nebude nic nařizovat. Jenom on bude mít tu moc rozkazovat. Jenom on bude udávat zákony a pravidla. On bude udávat rytmus chodu života. Nikdo jiný, jenom on. On a nikdy jiný.
Už se rozhodl. Dnes svou pomstu nevykoná. Bylo by to příliš snadné. Bylo by to pod jeho úroveň, nemůže klesnout tak hluboko a zabít při nejlepší příležitosti. Musí překonat jisté překážky, musí to udělat chytře a promyšleně. Musí z toho udělat hru. Hru, jejíž pravidla zná a určuje jenom on. Hra, v níž nemůže být vítězem nikdo jiný než on. Hra, která všechny hráče promění v prach, jenom on zůstane žít. On se bude smát svým obětem. On bude jediný, kdo tu hru chápe, jediný, kdo dokáže pokaždé vyhrát. Nikdo jiný to nedokáže, nikdo jiný nezná pravidla, nikdo jiný nemůže vyhrát, nikdo jiný se mu nemůže postavit ve spravedlivém boji. On všechny porazí, podvodem i spravedlivě. Dokáže všechno. Nikdo nedokáže tolik, co on. Nikdo se s ním nemůže měřit. Všichni jsou oproti němu slabí. Neexistuje způsob, jak se ho zbavit, on je nepřemožitelný. Jenom on je ten vyvolený.
Takové myšlenky se mu honily hlavou, když procházel městem. Kapičky deště lehce dopadaly na jeho holou kůži na jeho předloktí. Cítil každý dotek. Pociťoval stud, který v něm každá kapička zanechala. Cítil, jak jeho triko těžkne pod náporem vody. Cítil, jak se jeho džíny nacucávají vodou, která zběsile padá z nebe. Jeho vlasy se mu začaly lepit na tvář. Strhl se obrovský liják, všechno kolem bylo dočista promočené. Před sebou uviděl několik lidí, jak se zoufale snaží najít úkryt.
Musel se pousmát nad jejich naivitou. Schovávají se před deštěm. Neuvědomují si, že déšť je dar. Nevidí krásu deště. Nic nevnímají. Jsou úplně slepí ke všemu, co je ve skutečnosti potěšením. On sám miluje procházky v dešti. On sám miluje déšť jako nic jiného. Pocit, který se mu pokaždé rozlévá po těle, nedokáže nic nahradit. Ta krása je ojedinělá. Není, co by ji dokázalo simulovat. Není nic, co by se tomu dokázalo vyrovnat. Cítit každičkou kapku je pro něj ráj. Tak proč to ostatní nechápou? Proč se všichni před deštěm schovávají? Copak necítí tu krásu? Nedokážou si uvědomit krásu deště? To jsou ti lidé tak strašně omezení? To nic nedokážou pochopit?
"Hej ty!" křikl někdo jeho směrem.
Neochotně zvedl hlavu. Na druhém chodníku stála dívka s rudými vlasy, krvavýma očima a černými brýlemi. V ruce měla rudý deštník a celá byla zabalená v bílém kabátu. Patřila mezi ty, kdo si nedokážou uvědomit krásu deště. Schovávala se před ním.
"Co chceš?" optal se velice otráveně. Snažil se dát najevo, jak moc by si přál, aby ho neoslovila. Probodl ji ostrým pohledem. Doufal, že to ji donutí hodit zpátečku, bohužel to nezabralo.
"Nechceš pod deštník?" zeptala se. "Jsi celý promočený, určitě nastydneš."
Rozhodně zavrtěl hlavou. Nechtěl s ní mít nic společného. Hnusila se mu. Pohled na ni by si radši odpustil. Radši by ji nikdy v životě neviděl.
Otočil se zády k ní a šel si svou cestou dál. Mířil k sobě domů, tam, kde by ho možná mohl někdo uvítat a možná ani nemusel. Smysl života mu naprosto unikal, netušil, co by měl dělat dál. Věděl jenom, že cíl jeho života je nyní vykonat pomstu. Na chvilku se nad tímto pozastavil. Jaký měl smysl jeho život předtím, než Itachi zabil Orochimara? Pro co vůbec žil? Co měl vlastně vykonat? Co měl každý den dělat? Měl se od něj učit? Mělo jeho učení skončit v tom bodě, ve kterém skončilo nebo mělo pokračovat dál? Měl se z něj stát Orochimarův následník nebo tomu bylo úmyslně zabráněno? Mělo se stát to, co se stalo nebo to vše byla jeho náhoda? Všechno, co se dělo kolem něj, byla hříčka osudu nebo jenom pitomá náhoda?
Nevěděl, netušil, jak by na to měl odpovědět. V tu chvíli mu nic nedávalo smysl. Všechno se točilo kolem jediné myšlenky, myšlenky, která všechno uváděla do pohybu. Ta myšlenka mi vibrovala v hlavě už několik měsíců, byla to stále ta samá a zněla: Musím Orochimara pomstít.
Na nic jiného nemyslel, téměř nic jiného nemělo šanci dostat se mu na mysl. Plně ho zanedbávat plán pomsty. Neměl, jak z toho kruhu uniknout. Stále dokola se mu do mysli vkrádaly myšlenky na pomstu. Věděl, že se musí brzy pomstít, aby z tohoto bludného kruhu vystoupil.
Sakura vstala a rozhlédla se kolem sebe. Měla ráda tu tichou přírodu, která ji obklopovala. Ale milovala toho, kdo stál vedle ní. Itachi ji pozorně sledoval. Neunikl mu žádný její pohyb. Miloval její ladnost, její pohyby vyzařovaly její sebedůvěru, která se od Orochimarovy smrti zvětšila. Líbil se mu způsob, jakým se vyjadřuje. Vždy dokázala říct věci narovinu, nikdy se moc nezdráhala s odpovědí. Když něco vysvětlovala, dokázala to vysvětlit tak, aby to ten dotyčný chápal. Nikdy se nesnažila vymýšlet nějaké okličky, vždy byla přímá. 'Možná i proto Sasuke chce, aby ho učila Sakura.' prolétlo Itachimu hlavou. Vcelku ho chápal. Byla to mladá dívka, která se za svůj vzhled nemohla stydět. Dle jeho názoru byla neuvěřitelně krásná. Měl ji rád, miloval ji a to nemohl nikdo změnit. Setkali se ve vhodný okamžik, téměř nic nebránilo jejich lásce. Téměř…
Itachi si ji přitáhl k sobě. Palcem a ukazováčkem nadzvedl její bradu. Chvilku tam tak tiše stáli, hleděli tomu druhému do očí. Sakura do krásných onyxových očí, v nichž se pokaždé ztrácela a Itachi do krásně zelených očí, které mu připomínaly barvu jara.
"Jak jsem mohl bez tebe žít?" přerušil dlouhé ticho, které je oba několik minut obklopovalo.
Sakura jenom pokrčila rameny. Odpověď neznala, nevěděla, co by mu měla říct, proto radši mlčela.
"Nejspíš jsem nevěděl, co je opravdové štěstí," přemýšlel nahlas. "Nejspíš jsem nikdy necítil opravdovou lásku, protože jsem se ještě s nikým necítil tak jako s tebou," pokračoval.
Sakura na něj hleděla. Snažila se pochopit význam jeho slov.
"Ještě nikdy jsem nepotkal dívku, která by mi tolik zamotala hlavu. Ještě nikdy jsem napotkal dívku, kterou bych si chtěl bez rozmyslu vzít a strávit s ní zbytek života. Ještě nikdy jsem nepotkal osobu, s níž bych chtěl trávit každou chvíli mého života. Dřív jsem nad tím vlastně nepřemýšlel, všechno mi přišlo stejné a smutné, ale teď mám stále důvod se smát, teď mám anděla, který mi rozumí, který mě chápe. Mám tebe, Sakuro. Mám tě hrozně rád a nedokážu si představit, že bych bez tebe měl dál žít. Všechno ztrácí smysl, když nejsi se mnou. Všechno najednou potemní, když nestojíš po mém boku. Naopak je vše jasné a zářivé, když jsi vedle mě. Vše najednou září štěstím a čistou láskou. Vše se změní, jen když jsi přítomna. Vše je najednou jiné, takové lepší. Dřív, když jsem tě neznal, žil jsem ze dne na den. Netušil jsem, co je smyslem mého života. Nevěděl jsem, jaký je cíl mého života," na chvíli se odmlčel. Bylo vidět, že hledá správná slova, kterými by mohl říct to, co má na srdci. "Teď už to ale vím. Vím, že smyslem mého života bylo čekat na tebe. Cílem mého života je dělat tě šťastnou, nic jiného vlastně ani dělat nechci. Toužím po tom vidět každý den tvůj milý úsměv. Chci vidět, jak denně záříš štěstím. Chci, aby ses měla dobře po tom, co se ti nedávno stalo. Chci, abys měla každý den krásný. Po ničem jiném netoužím, chci tě jenom vidět šťastnou. A dělá mi to radost. Já jsem s tebou šťastnější, nedovedu si to vysvětlit, ale s tebou se cítím úplně jinak než bez tebe. Ty jsi světlo mého života, ty jsi můj život."
Sakura na něj chvíli koukala. Musela vstřebat jeho slova. Potřebovala si uvědomit, co jí právě řekl. Zkráceně jí řekl, že jí miluje.
"Itachi…" Sakura netušila, co by měla říct. Byla úplně dojatá jeho slovy. Nedokázala ze sebe vypravit nic smysluplného. Měla co dělat, aby zadržela slzy.
Itachi přiblížil svůj obličej blíž k tomu jejímu. Dělilo ho od ní jenom několik centimetrů. Stačilo, aby se lehce sehnul a dotkl by se jejích rtů.
A taky to udělal. Zprvu to byl jenom jemný váhavý polibek, který se nakonec změnil v polibek doprovázený vášní.
Oba milovali toho druhého.
Oba věděli, že je ten druhý miluje.
Oba si byli vědomi toho, že na světě neexistuje nic krásnějšího než pravá láska.
Oba si byli jistí, že pravou lásku našli.
Oba věděli, že mají velké štěstí, když svou pravou lásku našli.
Oba věděli, že jejich lásku nemůže nic zničit.
Oba věděli, že jim nikdo nemůže zkazit jejich radost.
Oba si mysleli, že na světě neexistuje někdo, kdo by byl schopen jejich lásku zničit.
Oba se v tomto hluboce mýlili.
Oba si nebyli vědomi toho, že by mohl existovat někdo, kdo plánuje zničit jejich lásku.
Oba věřili, že jejich láska bude navždy.
Oba doufali, že je nikdy nic nerozdělí.
Oba byli šťastní, když konečně našli toho druhého.
Oba si byli jistí tím, že jejich láska bude vždy čistá.
Oba byli toho názoru, že jim ten druhý nedokáže zahnout.
Oba věděli, že by tomu druhému zahnout nemohli.
SakuraUchihaHaruno13
krasne rychlo pokracko :)