Nečekané setkání-2-3

19. října 2013 v 20:34 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Itachi se ve svém pokoji hrbil nad písemkami z matematiky. Každou spěšně přelétl pohledem a následně oznámkoval. Byl vcelku zklamán tím, že to dopadlo tak tragicky. Byly pouze dvě jedničky, jednu z nich dostala Sakura a ta druhá patřila Hinatě, stydlivé dívce, jíž se objevila červeň na tváři při každé příležitosti. Tiše si povzdechl, nikdy jiný neměl známku lepší než trojku. Byl to totální propadák a to i přes to, že tuto látku probírali několik týdnů stále dokola. Většina třídy to nechápala. Všichni se tvářili, jakoby to viděli poprvé v životě. Na nikom nebyl znát nějaký valný pokrok, krom Sakury a Hinaty samozřejmě. Uteklo mu další tiché zasténání. Poslední práce, kterou musel opravit, patřila Sasukemu. Úplně se zhrozil, když uviděl naprosto prázdný papír s načmáraným podpisem jeho bratra. Nenapsal si ani zadání, neporozuměl tomu, nic nechápal. "Sasuke!" křikl Itachi popuzeně. Nechtělo se mu věřit, že jeho bratr neovládá základy matematiky, když sám matematiku učí. Přišlo mu to velice potupné. Jeho vlastní bratr odevzdá prázdný papír, když on sám to zadání vymyslel.
"Co potřebuješ?" dostalo se mu nevrlého zavrčení jeho vlastního bratra, který se ani neobtěžoval požádat svého bratra o pomoc.
"Pojď sem!" křikl. Musel si s ním promluvit. Potřeboval ho nějak přesvědčit o tom, aby se začal učit alespoň předměty, které on sám učí.
"Co chceš?" zabručel Sasuke ode dveří. Bylo na něm vidět, že je mu velice nepříjemné pobývat v přítomnosti jeho bratra. Nechtěl poslouchat jeho řeči o tom, že by se měl učit. Slyšel to už tolikrát, že to jeho kázání znal nazpaměť, i když neměl zrovna dvakrát dobrýho pamatováka.
"Chci, aby ses začal učit," začal stejně jako vždy. "Víš, jak pak vypadám, když jsem učitel a můj bratr dostává koule za všeho, co učím? Dochází ti, že pak vypadám jako naprostý blbec, který se nevěnuje svému vlastnímu bratrovi?"
"Ale ona je to pravda. Ty se mi moc nevěnuješ," odporoval Sasuke s lehkým úsměvem ve tváři. Nebyl rád v téhle situaci, přesto se snažil vyjít z tohoto klání jako vítěz.
"Snažím se ti vyjít vstříc, ale ty si toho nevážíš. Snažím se věnovat ti svůj čas, ale tobě je to úplně jedno. Už několikrát jsem s tebou seděl nad tou matematikou a vysvětloval jsem ti to, ale tys nebyl schopen to pochopit. Řekni mi, co mám udělat, abys to pochopil, já se podle toho zařídím," navrhl Itachi.
"Zemři," zamumlal Sasuke tak tiše, že to Itachi neslyšel i přes to, že měl jako anděl výborný sluch.
"No?" vybídl ho tázavým pohledem. Čekal, co z něj vyleze.
"Možná by mi pomohla Sakura," zašeptal po několika vteřinách nesnesitelného ticha.
"Cože?" otázal se překvapeně Itachi. Tvářil se jako by snad přeslechl. Nemohl uvěřit tomu, co Sasuke právě řekl. Proč by mu měl půjčit svoji Sakuru? Proč by ho měl nechat, aby s ní trávil svůj volný čas?
"Když mi to vysvětluje Sakura, vcelku to chápu. Rozhodně to chápu víc, než když mi to vysvětluješ ty," vylezlo z něj.
Itachi si ho změřil podezřívavým pohledem. Nechtělo se mu věřit, že by mu to někdo mohl vysvětlit lépe než on. Přesto v tom viděl určitou naději. Věděl, že když ho dříve Sakura doučovala, nepropadal. Měl vcelku snesitelné výsledky, chtěl, aby se k nim opět vrátil, ale nechtěl Sasukeho nechat o samotě se Sakurou. Bylo by to moc riskantní. Nevěřil svému bratrovi, že by si k ní nic nedovolil. Jediná možnost by byla, že by na ně dohlížel. Neprozradil by tím však svoji žárlivost? Nedal by Sasukemu jasně najevo, že mezi ním a Sakurou už delší dobu něco je? Nezkazil by tím všechno?
"Ty chceš, aby tě učila Sakura?" zeptal se pro jistotu Itachi. Moc se mu do toho nechtělo, ale copak měl jinou možnost? Copak se mohl zařídit nějak jinak?
Sasuke souhlasně přikývl. "Od ní to chápu. Má na to takový zvláštní pohled, neplete mi hlavu různými zbytečnými vzorečky a definicemi, je přímočará, což mi velice pomáhá."
"Dobrá tedy," svolil nakonec Itachi. V jeho hlavě se stále objevovaly pochybnosti ohledně toho doučování, nechtěl, aby se něco zvrtlo. Chtěl mít všechno pod kontrolou tak jako vždy. Nechtěl, aby se něco pokazilo. Nepřál si, aby se Sasuke něco dozvěděl.
"A kdy s tím máme začít? Myslíš, že už dnes?" Sasuke položil Itachimu dvě otázky, na něž chtěl znát odpověď.
"To záleží na Sakuře, jestli náhodou nemá v plánu něco jiného," klidným hlasem odpověděl Itachi. Tajně doufal, že Sakura už na dnešek bude mít jiný program.
"Dobře," zahuhlal Sasuke. Tiše odešel z Itachiho pokoje. Jeho kroky mířily rovnou k Sakuře. V hloubi duše doufal, že na něj bude mít čas. Chtěl jí být znovu tak blízko jako dřív. Přál si, aby mohl mít svůj obličej jenom kousíček od toho jejího. Chtěl znovu cítit její jemnou vůni po třešních, toužil znovu cítit teplo jejího těla, přál si znovu slyšet tlukot jejího srdce.
Zastavil se před dveřmi jejího pokoje. Nehnutě poslouchal ticho linoucí se z jeho útrob. Nic jiného než omamné ticho nedoléhalo k jeho uším. Žádné narušení, žádná stopa po pohybu.
Zaklepal. Nic se neozvalo. Žádná odezva. Žádný pohyb. Zkusil to tedy znovu. Ani tentokrát si nic nestalo. Opatrně vzal za kliku a nakoukl do jejího pokoje. Byl prázdný, Sakura byla pryč, přesto hned neodešel. Prošel celý její velký pokoj a pozorně si vše prohlédl. Měla tam uklizeno. Na zemi se nic neválelo, věci na stole byly systematicky uspořádány. Vše odpovídalo dokonalému pořádku a asymetrii. Přišlo mu to jako rovnice, levá strana rovná se straně pravé. Přesně tak to měla, co bylo na jedné straně, bylo i na struně druhé. Měla zvláštní systém, který si Sasuke sám pro sebe nazval 'dvojitý systém'.
"Je to zvláštní dívka," promlouval sám k sobě, když stál před její postelí a pečlivě si ji prohlížel. Byla dokonale ustlaná. Na peřině ani na polštáři nebyly žádné záhyby. Vše bylo vyhlazené, jako by se tam záhyby ani udělat nemohly.
"Opravdu zvláštní holka." S těmito slovy opustil její pokoj a zamířil ven. Potřeboval si trochu provětrat hlavu. Potřeboval se oprostit od všeho, co ho v poslední době vyvádělo z míry.
Sakura mezitím bloudila ulicemi města. Nechala nohy, ať jí nesou, kam uznají za vhodné, hlavně ať to není k jezeru. 'Jenom tam ne,' žadonila v duchu. K jezeru nechtěla. Měla na něj dobré i špatné vzpomínky. Nechtěla tam hlavně kvůli těm špatným. Byla sice ráda, že na tom místě byl zabit Orochimaru, ale nechtěla se tam moc zdržovat. Cítila negativní energii tohoto místa. Pociťovala, že ji odtamtud něco vyhání. Nepřála si probírat se vzpomínkami na ten den, kdy Itachi zabil Orochimara. Byla ráda, že už se ho zbavila, přesto cítila, že nese jistou vinu. Nikdy nechtěla, aby kvůli ní někdo zemřel. Nejdřív kvůli ní zahynula celá rodina a nakonec i vrah. Bylo to vůbec zapotřebí? Musel svět přijít o tolik lidí a jednoho anděla jen kvůli ní? Vedlo to vůbec k něčemu? V tomto bodě své otázky zastavila. K něčemu to přece jen bylo, potkala Achitiho, což byl ve skutečnosti Itachi. Díky celé té komedii, které by se spíš mělo říkat tragédie, se sblížila s jedním andělem, který dokázal opětovat její city. Miloval ji stejně, jako ona milovala jeho. Našla pravou lásku, i když za to zaplatila vysokou cenu. Vlastně ani neměla na výběr, musela přijít o rodinu, aby mohla získat Itachiho. Zvláštní koloběh života, co?
Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe, před ní se rozprostíral hřbitov, místo, kde už několik měsíců ležela její rodina. Došla k několika náhrobkům a vzala z nich zvadlé černé růže, které tam ležely už několik dní. Dříve měla ve zvyku měnit květiny každé ráno před příchodem do školy, po bližším seznámení s Itachim však začala svou rodinu zanedbávat. Každé ráno do školy jezdila autem společně s Itachim a Sasukem a odpoledne se většinou věnovala učivu nebo osobním záležitostem. Na měnění květin její rodině jí nezbývalo moc času. Tentokrát si však chvilku našla, z tašky, kterou měla přehozenou přes jedno rameno, vyndala černé růže, které následně položila na hroby svých zesnulých blízkých. Zašeptala tichá slova, která dříve šeptala každé ráno, slova, jež znala nazpaměť lépe než svoje jméno.
Potichoučku vstala. Okamžitě zamířila pryč z hřbitova. Nerozhlížela se, nevnímala nic, co dělo kolem ní, nevšímala si jednoznačných náznaků. Její pozornosti unikla osoba, která ji po celou dobu sledovala, nevšimla si rudých očí, které neuvěřitelně kontrastovaly se zelenožlutým keřem, za nímž se pozorovatel schovával. Nevnímala pach cizí osoby, nezachytila přítomnost někoho, kdo by byl schopen ji ohrozit. Ani ji nenapadlo, že by ji mohl někdo sledovat po celou dobu, kdy byla venku. Nevěděla, že se za ní ta osoba plíží jako stín. Netušila, že ve městě je anděl, který usiluje o pomstu, nebyla si vědoma toho, že by se mohl naskytnout někdo, kdo by byl schopen ohrozit její štěstí. Nic nevnímala, byla zaslepená láskou k Itachimu. Přivírala oči nad věcmi, které by ji dříve děsily, chovala se úplně jinak, chovala se jako naivní zamilované štěně. Náznaky nebezpeční ignorovala. Byla slepá ke všemu, co se kolem ní dělo.
Šla dál, její nohy jí nesly tam, kam podvědomě mířila, i když o tom nevěděla. Zahloubaná do svých myšlenek, nevšímajíc si změn kolem ní kráčela dál městem, nad nímž se začala stahovat mračna. Vzduch se znatelně ochladil, z nebe se váhavě začaly snášet první kapičky deště. Zvedla hlavu, první, čeho si všimla, bylo, že domy začaly řídnout. Ocitla se na kraji města, rychlými kroky přešla téměř neobydlenou část a zamířila dál. Za městem se nacházela louka a za ní se táhl několikakilometrový les. Svižnou chůzí překonala vzdálenost, která ji od lesa dělila. Jakmile se ocitla v místě, kde kolem ní stála spousta stromů, oddechla si. Déšť neměl téměř žádnou šanci, aby k ní dorazil. Stromy kolem ní byly velice košaté a hodně blízko u sebe. Před deštěm byla chráněná, ale před nástrahy osudu chráněná nebyla, ani si to neuvědomovala. Kdykoli se jí mohlo cokoli stát, ani by se nemohla bránit. Byla vystavená osudu napospas, aniž by si toho byla vědoma. Určitě by se jí něco stalo, kdyby se její pronásledovatel nerozhodl, že svou pomstu vykoná, až bude s Itachim. Nyní byla sama, nikdo ji nesledoval, nikdo zaujatě nepozoroval každý její pohyb. Neměla ve své blízkosti někoho, kdo by stál o to, aby ji viděl trpět. Byla v bezpečí, i když se to mohlo každou chvíli změnit. Pozorovatel se mohl kdykoli vrátit, každou chvíli mohl změnit své rozhodnutí.
Prodrala se dál do středu lesa. V hlavě měla jedno místo, na které se chtěla dostat. Byla pevně přesvědčená, že tam dorazí. Chtěla znovu pocítit ten uklidňující pocit, který pocítila vždy, když se tam ocitla. Toužila po tom, aby se opět setkala s pocitem naprostého klidu. Potřebovala slyšet nezaměnitelné zvuky přírody, které slýchala jenom na tom místě.
Zastavila se, před ní leželo na zemi několik ohromných balvanů, které na první dojem působily jako jedna velká skála. Věděla, že to tak není, v paměti měla obraz této přírody-šest kamenů na jednom místě, šest kamenů vypadající jako skála, šest kamenů jako místo pro uniknutí od hektického života ve městě-obraz, který sám o sobě uklidňoval.
Pomalu začala na kameny lézt, věděla, kam přesně má dát kterou ruku a nohu, věděla, kterou štěrbinu může použít a kterou ne. Znala cestu nahoru velmi dobře. V poslední době lezla po těch kamenech hodně často. Bylo jí náhradou za to jezero, které se bála navštěvovat.
Posadila se na vršek a rozhlédla se kolem sebe. Všude kolem ní panovalo ticho a klid. Ticho ji obklopovalo. I když v její blízkosti nebyl nikdo, necítila se sama. V hloubi duše věděla, že Itachi je vždy s ní, i když ne fyzicky, alespoň duševně ji doprovází jeho láska.
Zavřela oči a zaposlouchala se do ticha. Neznala lepší melodii, než dokonalé ničím nerušené ticho. Zahloubala se do svých myšlenek, které se samy od sebe zaobíraly Itachim. Myslela na to, jaké má nyní štěstí, když má jeho. Jeho láska, jeho jemné a polibky ji vždy dokázaly dokonale zamotat hlavu. Cítila se s ním jako ještě s nikým. Vždy její tělo zaplavil pocit tepla, kdykoli ho viděla. Vždy se jí na tváři objevil úsměv, který ukazoval, jak moc je šťastná.
Někdo se dotkl jejího ramene a jemně s ní zatřásl. Sakura tiše vyjekla a podívala se na narušitele jejího klidu. Nevěděla, koho čekala, že uvidí, nicméně byla velice šťastná, když spatřila toho, koho spatřila.
"Itachi," začala. "Vylekal jsi mě." Jemný úsměv se objevil na jejích rtech.
"Omlouvám se, myslel jsem, že budeš ráda," přiznal trochu rozpačitě a sedl si vedle ní. Svou pravou ruku obtočil kolem jejího pasu a přitiskl si ji k sobě. Potřeboval být s ní, už to bez ní nedokázal vydržet.
"Jsem ráda," znovu se na něj usmála a položila mu hlavu na jeho rameno. "Ale jak jsi mě vůbec našel?" zajímala se okamžitě.
"Jsem anděl, dokážu vycítit, kde se právě nacházíš," vysvětlil stručně a usmál se. Zvedl její hlavu a váhavě přitiskl své rty na ty její. Nemohl odolat, musel opět cítit její měkké rty na těch svých. Musel znovu cítit její blízkost.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Unnie-chan Unnie-chan | 19. října 2013 v 22:39 | Reagovat

waw krasne hlavne ten koniec :) tesim sa na pokracko

2 An An | Web | 29. října 2013 v 20:39 | Reagovat

[1]:
Souhlasím, konec je božský :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama