Nečekané setkání-2-2

13. října 2013 v 9:28 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
On:
Tiše stál u jezera. Pozoroval, jak se před ním na hladině zrcadlí slunce, jenž líně praží. Sledoval, jak se všechno kolem něj mění. Ráno rychle přešlo v pozdní odpoledne, v němž se nyní nacházel. Na první pohled vypadal jako normální student, který si zaskočil k jezeru pokochat se jeho krásou. Na druhý pohled však byl někým úplně jiným. Nepatřil mezi pošetilé lidské bytosti, které si neuvědomují ani polovinu toho, co se kolem nich děje. Nepatřil mezi ty ignoranty, kteří nevědí, že se nacházejí ve městě plném andělů. Byl někým, kdo doopravdy věděl, co všechno se kolem něj děje. Byl si plně vědom toho, že na místě, na němž právě stojí, zemřel jeho nadřízený. Cítil energii tohoto místa. Věděl, co se zde před několika týdny stalo. Jeho šéf byl krutě zavražděn. Kvůli tomu přišel o jedinou bytost na světě, která pro něj měla pochopení. Ztratil jeho smrtí vše, co kdy měl. Ztratil přítele, nadřízeného a učitele. Přišel o jedinou naději ve svém pochmurném životě. Bez něj už nic nedávalo smysl. Vše bylo náhle zahaleno šedí. Jako by mu někdo překryl oči šedivým šátkem. Již nedokázal normálně uvažovat. Myšlenky se mu stále vracely na jedno a to samé místo, pořád musel myslet na místo, kde jeho učitel přišel o život. Stále v mysli přemýšlel nad tím, jak se to mohlo stát. Utvářel si v mysli scénáře, jak k tomu mohlo dojít. Neměl od toho chvilku klidu. I když znal vraha, netušil, jak se to celé stalo. Vraha znal dokonce osobně, stačilo jenom za ním zajít a zeptat se ho. Proč to vlastně neudělal? Neměl na to odvahu. Věděl, že kdyby za ním šel, prozradil by tím, že něco ví. Dal by najevo, že je tatáž osoba jako vrah. Nechtěl se prozradit. Ještě nebyl pravý čas na to, aby ukázal svou tvář. Musel ještě chvilku počkat. Musel počkat na správný okamžik. Měl na své straně nevědomost nepřítele. Stačilo jenom vybrat správný okamžik a poté nečekaně udeřit. Přesně to měl v plánu. Překvapit nepřítele, až to bude nejméně čekat. Tak zněl jeho brilantní plán. Neexistovalo nic, co by mohlo jeho úmysly zkazit. Vše měl dokonale promyšlené. Pomsta se mu povede přesně tak, jak si plánuje. Tak zněly jeho myšlenky, když stál u jezera a upíral svůj pohled na lesklou hladinu, jež ukazovala, co přesně se děje na nebi nad jeho hlavou. Viděl každý detail, jak se vlní v jemných vlnkách, které bývaly svědky tragédie, jež se před několika týdny stala. Viděl před sebou to, co tvořilo kulisu pro vraždu jeho učitele. Měl před sebou důkazy, které by mohly vraha usvědčit, ovšem chyběl důkaz ze všech nejdůležitější, chybělo Orochimarovo tělo. Jinak vše ostatní tam bylo. Pod vrstvami listí se stále nacházely otisky boty i otisk jeho těla. Žádná krev nebyla prolita, ale i přes to Orochimaru trpěl. To mu bylo jasné hned, jak na toto místo poprvé dorazil. Při první návštěvě tohoto místa cítil to, co cítil jeho učitel. Poslední věc, kterou kdy v životě cítil, byla nesnesitelná bolest, která nebyla způsobena ostřím nože, či ničím fyzicky existujícím. Jeho vrah použil zvláštní metodu, aby ho zabil. Stačilo mu několika minutové soustředění a trocha energie. Nic jiného nepotřeboval. Zní to sice jednoduše, ale Orochimaru přitom trpěl jako ještě nikdy. Jeho vrah mu způsobil bolest, která sama o sobě dokázala zabíjet. Zařídil, aby mu puklo srdce. Zabil ho, zavraždil ho, připravil ho o život, změnil všechno, co souviselo s jeho žákem. Itachi netušil, že někdo k Orochimarovi vzhlíží. Netušil, že Orochimaru někoho učil, netušil, že se snaží někoho převést na svou stranu. Neměl ponětí, že už někoho na svou stranu přetáhl. Nevěděl, že ten někdo se pokusí pomstít. Netušil, že jemu i Sakuře hrozí nebezpečí. Nikdo nic nevěděl. Všichni si žili v krásné iluzi bezstarostného života. Nikdo z nich nevnímal, co se kolem nich děje. Oba byli zamilovaní, oba byli náhle slepí ke všemu, co by jim mohlo zkazit radost. Jediné, o co se zajímali, bylo jejich náhlé štěstí. Mysleli si, že jim nic nemůže zkazit krásné období jejich života. Orochimarův učeň si byl všeho plně vědom. Věděl, že vrah jeho učitele je neuvěřitelně zamilován do anděla, jehož srdce chtěl Orochimaru přenést do svého těla. Znal všechno, co znát potřeboval, aby se mohl pomstít. Jediné, co mu stále bylo utajeno, byly okolnosti Orochimarovy smrti. Věděl, že Itachi použil svou energii, aby ho zabil, jenom nevěděl, k jaké metodě se uchýlil. Vlastně to ani vědět nepotřeboval. Věděl, co Itachi i Sakura každý den dělají. Sledoval je, byl jim na blízku, i když to netušili. Věděl o nich všechno, znal všechny podrobnosti. Nic mu neuniklo. Dokázal předvídat jejich pohyby. Za celou tu dobu, co se věnoval pozorování svých obětí, se naučil určit jejich následující pohyb. Byli tak předvídatelní. Nedávali si pozor, byli neopatrní, což se mu dokonale hodilo. Neuvědomovali si blížící nebezpečí, jejich mozky odmítaly přijmout skutečnost, že by se jejich štěstí mohlo během chvilky roztříštit jako skleněný lustr, jenž se nedopatřením zřítil přímo doprostřed přeplněného sálu. Netušili, že se jejich radost může změnit v trosky stejně rychle jako život učně po Orochimarově smrti. Nebyli si vědomi ničeho, co by jim mohlo zkazit jejich nádherný románek. Nic netušili, byli zaslepení svou láskou, že se ani neobtěžovali s tím, aby si všímali světa kolem sebe. Nevnímali nic než jeden druhého. Blížící se zkázu naprosto ignorovali. Jakékoli náznaky toho, že se brzy stanou obětí jeho pomsty, jim byli ukradené. Byli tak pošetilí. Nic nevnímali, ničeho si nevšímali, všechno šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nic pro ně nebylo důležité. Jenom oni a jejich náhlé štěstí. Nebyli připravení na to, co mělo následovat. Nebyli v pozoru. Nic je nezajímalo. Byli dokonalý terč. Vnímal to jako by se sami nabízeli. Bral to tak, že oni si přímo říkají o to, aby na nich vykonal svou pomstu. V mysli měl obrazy, které ukazovaly, že přímo žebroní o to, aby pomstil svého učitele a je použil jako oběti své pomsty. Každý den, který uplynul, byli mnohem méně opatrní. Mysleli si, že čas smaže jejich čin. Mysleli si, že nebudou potrestáni za krutou vraždu. Ale to se šeredně mýlili. On sám se postará o to, aby byli spravedlivě odměněni za svůj čin. On sám se postará o to, aby dostali, co zaslouží. On sám jim dá jejich vítěznou trofej. On sám se jim pomstí za tu bezohlednost. On je zničí. Jejich štěstí během okamžiku promění v prach, postará se o to, aby trpěli, jak zaslouží. On vykoná pomstu a už se nebude dál trápit. Nebude ho už trápit svědomí, že nepřišel svému učiteli na pomoc. Bude usínat s klidným vědomím, že pomstil vraždu svého učitele. On jakožto učeň udělá, co bude potřeba, aby pomstil svého učitele. Udělá všechno, co se po něm bude vyžadovat. Nic ho nezastaví. Je plně rozhodnutý, že vykoná pomstu a taky to udělá. Neexistuje nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho záměru. Neexistuje nic, co by ho dokázalo rozptýlit od spřádání jeho plánu. Nic a nikdo. Byl přesvědčen o tom, že se dokáže pomstít, aniž by udělal jedinou sebemenší chybu. Věřil, že se mu jeho plán povede. Nedokázal si připustit jinou verzi, byl zatvrzele přesvědčen, že se nic nemůže pokazit. Nedokázal si představit, že by mohl udělat chybu. On by chybu nikdy neudělal. Chybují všichni kolem. Chybuje Itachi a Sakura, ale on ne. Chybují normální lidé. Chybují ostatní andělé, ale on ne. On nemůže udělat chybu. Je tak dokonalý, že by chybu udělat nemohl ani, kdyby chtěl. On je anděl, který nedokáže chybovat. Je dokonalý. Nikdo není lepší, než on. Jedině on je tím, čemu se říká dokonalost sama. Nikdo jiný není jako on. Nikdo jiný není tak bezchybný jako on. Každý dělá chyby, každý někdy udělá hloupost, každý udělá neuváženou věc, ale on ne. On vše vždy předem promyslí, teprve potom jedná. Jeho činy jsou vždy uvážené a přesné. Je si jistý, že jeho činy jsou vždy dokonalé a bezchybné. Je přesvědčen, že nikdy v životě neudělal chybu. Je tolik přesvědčen, že je dokonalý, že si nedokáže připustit žádnou svou chybu. I kdyby jeho zaviněním skončil celý svět, nepřizná si, že je to jeho vina. Bude to brát jako svůj nejlepší čin. Nikdy na sobě nenajde jedinou chybičku a to jenom pro to, že je přesvědčen, že nikdy nedokáže nic zkazit. Tolik lpí na svém názoru, že je tím nejdokonalejším andělem na planetě, že si nedokáže připustit byť sebemenší chybičku. Je to šílenec, který se bezhlavě žene za pomstou. Je to anděl, který si neuvědomuje, co vše se může stát. On sám je zaslepený. Zaslepený touhou po pomstě. Vidina pomstění svého učitele mu úplně zastřela všechny smysly. Vnímá jenom to, co vnímat chce. Vnímá to, co udělá dobře. Nevnímá, co vnímat nechce. Nevnímá své chyby. Vše, co udělá špatně, jako by pro něj neexistovalo. Nedokáže se smířit s myšlenkou, že by mohl něco pokazit. Je pevně přesvědčen, že on by nebyl schopen nic zkazit. Po celou dobu, kdy upřeně zíral na hladinu jezera, si opakoval, že on je bezvadný.
Jedním ladným pohybem kopl do malého lesklého kamínku, který vzápětí rozrazil vodní hladinu a vydal se ke dnu. Sledoval utvářející se kruhy na hladině. Dokonalý odraz se změnil ve změť rozvířených obrazců. Tiše si povzdechl. Slunce už začalo zapadat, vše kolem se zbarvilo do ruda. 'Blíží se noc,' prolétlo mu hlavou. Noc. V noci se to stalo. V noci byl Orochimaru zavražděn. Tu noc si pamatoval naprosto přesně. V jeho mysli se objevovala velice často. Vzpomínky na tu chvíli se mu stále vracely do mysli. Nemohl je vytěsnit z hlavy. Neměl šanci na to, aby se jich zbavil. Naskakovaly mu do mysli, kdykoli se jim zachtělo. Neměl právo to nějak ovládat. Byl proti tomu bezmocný. Ta noc se stala jeho noční můrou. Ta noc změnila jeho život z hrozného na příšerný. Ta noc probíhala jako každá jiná, jenom se vyskytlo několik drobných změn. Seděl doma a čekal, kdy nastane správný čas. Ostatní obyvatelé domu už dávno spali. Jenom on byl úplně bdělý. Každou půlnoc se měl s Orochimarem sejít v jedné chatrči kousek za městem. Byla to polorozpadlá bouda, jež vypadala, že se každou chvíli zřítí k zemi. Nikdo jiný tam nechodil. Většina lidí ani nevěděla o její existenci a ti co to věděli, tam nechodili, protože se báli, že se jim zřítí na hlavu. Oba andělé tam měli věci potřebné k jejich pokusům a jeho zaučení. Nikdy nevynechal, nikdy nepřišel pozdě. Vážil si toho, že se o něj někdo jako je Orochimaru, zajímá. Vždy ho zahřálo u srdce, když ho Orochimaru pochválil. Bral ho jeho jediného přítele. Za tu dobu, co se s ním scházel, si k němu vypěstoval hezký vztah. Každý den se těšil, až nastane půlnoc, aby se s ním mohl zase vidět, aby se mohl naučit něco dalšího. Tu osudnou noc, kdy se to stalo, vyrazil jako vždy ve 23:45. Šel tichým, ale rychlým krokem. Srdce mu v hrudi nadšeně bilo. Jeho tělo se chvělo vzrušením při představě, co se tentokrát naučí. Aniž by si toho byl vědom, zrychlil. Netušil, jak se to stalo, ale najednou běžel jako o závod. Jeho tělo se ocitlo v jednom ohni, jeho plíce se bolestí dožadovaly dalšího vzduchu. Nedbal toho. Byl připraven běžet ještě rychleji. Chtěl se s ním znovu vidět. Na místo určení dorazil ve 23:51. Zbývalo ještě devět minut do Orchimarova příchodu. Nikdy nechodil pozdě. Většinou byl v chatrči s předstihem, ale tentokrát ne. Tentokrát musel čekat dlouho. Těch devět minut mu připadalo jako věčnost. Ale ani po těch devíti minutách se neobjevil. Začínal mít strach, že se něco stalo. Orochimaru ještě nikdy nepřišel pozdě. Nikdy. To by mu neudělal. Tím si byl jistý. Uplynulo pět minut. Orochimaru se stále neukazoval. Po dalších pěti minutách taky ne. Uplynula půlhodina od půlnoci a on tam stále osamoceně stál. Po další půlhodině to vzdal a s velkým zklamáním vyrazil k domovu, který jako domov moc nevnímal. Jako domov bral tu starou chatrč, kterou sdílel s Orochimarem. Tam se cítil doopravdy dobře. Žádné jiné místo pro něj nemělo takovou hodnotu. Jako mátoha se dobelhal do postele, kde se zaobíral různými otázkami. Nejzřetelnější byla: Co se sakra stalo? Věděl, že by Orochimaru nikdy vědomě nezrušil schůzku na místě určení. Byl si jistý, že se něco muselo stát. Cítil, že se mu něco stalo. Z posledních sil se vyhrabal z postele, rychle se oblékl a vyrazil do studené noci. Procházel celé město, zastavoval se na místech, kde by se mohl Orochimaru zdržovat, až nakonec skončil u jezera. A tam ho uviděl. Viděl, jak jeho nehybné tělo leží na zemi. Viděl, jak se mu kůže lehce leskne v měsíčním světle. Došlo mu, že je mrtvý, ještě než k němu dorazil. Jeho instinkty nezklamaly. Přišel o svého učitele, přišel o svého jediného přítele. Truchlil pro něj několik následujících hodin. Slzy vlhčily jeho tvář až do doby, než přišla andělská stráž. Schoval se do křoví a všechno sledoval. Odnesli jeho tělo, přičemž si mumlali něco jako 'no konečně' nebo 'to je dobře, že už je po něm.' Netušili, jakou mu tím působí bolest. Nevěděli, že několik kroků za nimi se nachází někdo, kdo s ním byl spolčený. Neměli ponětí, že se v jejich blízkosti nachází někdo, koho učil. Někdo, jehož duše je prolezlá zlem stejně jako ta Orochimarova. Ničeho si nebyli vědomi. Nic netušili, nic nevnímali. Bylo jim úplně jedno, že někdo k němu vzhlížel. Bylo jim putna, že stále žije někdo, kdo ho považoval za svůj vzor. Nevěděli nic, byli slepí, hluší a nevnímavý k věcem, jež se Orochimara týkaly. Bylo jim úplně jedno, co se kolem děje. Netušili, že vedle sebe mají anděla, jemuž se právě zhroutil život. Ignorovali všechno, co bylo důkazem toho, že Orochimaru měl někoho, kdo v něj věřil, někoho, kdo ho podporoval a pomáhal mu. Nikoho nic takového nezajímalo. Všichni byli toho názoru, že Orochimaru nemohl mít spojence. Ale proč vlastně? Proč by k němu nemohl někdo vzhlížet? Proč by mu neměl někdo věřit? Proč by mu někdo nemohl pomáhat? Proč by někdo neměl sdílet jeho názory? Proč by nikdo neměl být zasvěcen do jeho plánů týkajících se Sakury? Proč by ho neměl někdo podporovat? Proč by neměl být někdo stejný jako on? Proč by nemohl mít přítele?

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 13. října 2013 v 13:39 | Reagovat

Pekne ...rychlo pokracko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama