Nečekané setkání-2-1

5. října 2013 v 20:39 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Na přání jednoho človíčka jsem se rohodla, že napíšu pokračování povídky: Nečekané setkání

Listopad se už chýlil ke konci. Zbývalo jenom několik dní do vánočních prázdnin. Všichni učitelé dávali nečekané písemky. Všichni se snažili někoho nachytat na jeho neznalost.
Sakura stále ještě bydlela u Itachiho a Sasukeho. Ještě pořád jí nebylo osmnáct. Ještě pořád potřebovala péči.
Beze slova si nesedla do jeho auta. Všichni tři vyrazili do školy. Sakura se věnovala upřenému pohledu z okýnka. Po Orochimarově smrti se cítila lépe. Nežila už v takovém strachu a nenávisti. Cítila, že její tělo naplnil klid. Bylo jí dobře.
Sasuke nemohl pochopit, co se během několika předchozích týdnů stalo. Zpozoroval, že Sakura se trochu změnila. Usmívala se, když měla možnost. Smála se, když měla důvod. Už nevypadala tak smutně jako dřív. Zdálo se, že už jí nic nenutí nenávidět celý svět.
Itachi zastavil před školou a vystoupil si. On sám si moc dobře uvědomoval, že se Sakura od Orochimarovy smrti změnila. Vypadala šťastnější. I když se černé barvy nevzdala, hned na první pohled bylo vidět, že jí netíží žádné problémy. Užívala si život, jak jen mohla. Dělala vše proto, aby byla veselá.
Sakura vyrazila do třídy. Před svým odchodem se krátce usmála na Itachiho, který její vřelý úsměv opětoval. Oba byli šťastní. Oba byli rádi, že jim osud konečně dopřál být spolu.
Tiše zaplula do třídy. Hned zamířila do poslední lavice, v níž seděla. Neměla, na koho by čekala. Po celou dobu školní docházky seděla sama. Vyhovovalo jí to tak. Neměla s tím nejmenší problém. Z kapsy si vyndala mobil a sluchátka. Vyhledala jednu určitou skladbu a zastrčila si sluchátka hluboko do uší. Milovala ten pocit, který v ní ta skladba zanechávala. Cítila, že rozumí těm pocitům, které hudba dokonale sladěná se zpěvákovým hlasem vytváří. Milovala tu skladbu. Přišlo, že byla napsaná přímo pro ni. Pro nikoho jiného. Jenom pro ni. Pro anděla, který se ještě do nedávna cítil tak opuštěný. Pro anděla, který přišel o celou svou rodinu kvůli rozmaru jednoho šílence, jenž si svůj život musel protrpět. Pro anděla, pro něhož svitla jediná naděje. Naděje jménem Itachi Uchiha.
Někdo silně zatřásl jejím ramenem. Zvedla svůj pohled od dřevěné lavice, vyndala si jedno sluchátko z ucha a pohlédla na danou osobu. Stál nad ní Naruto Uzumaki. Přihlouple se na ni šklebil. "Za chvíli bude hodina," informoval ji.
Ležérně pokrčila rameny. "A co má být?" zeptala se. Její hlas nebyl ani ostrý ani nasupený. Byla to otázka někoho, kdo se právě probral ze snění.
"Za chvíli přijde Itachi, aby nás znovu mučil matikou," vysvětlil. "Jenom jsem myslel, že by sis mohla vyndat ta sluchátka z uší, abys jeho příchod náhodou neprošvihla."
Sakura se na něj podívala, jako by právě spadl z višně. "Je to od tebe milý, ale myslím, že to není potřeba," usmála se. "Matematiku mám v malíku," usmála se. Aby svým slovům dodala na pravdě, zvedla svůj malíček, jehož nehet ho přesahoval o celý centimetr. Měla ho dokonale zapilovaný do špičky a nalakovaný lesklým černým lakem.
Naruto nasucho polkl. Věděl, že kdyby se mu její nehet zaryl do kůže, pořádně by to bolelo. "Dobře, dělej, jak myslíš." S těmito slovy odešel, aniž by mu z tváře zmizel jeho radostný úsměv.
Sakura si nasadila sluchátko zpátky do ucha a upřela svůj pohled na dveře. Věděla, že jakmile Itachi přijde a vyřídí se nějaké nezbytné věci, rozdá všem papíry, aby si mohli napsat písemku. Předchozí den uviděla na jeho stole zadání na test z matematiky rozdělený do skupin A a B. Krátce ho přelétla pohledem. Nebylo to nijak těžké, šlo jenom o to pochopit princip počtu. Nic jiného to vlastně nebylo. Sakura se v matematice vyznala. Věděla, že chytáky, které tam jsou nastraženy, hravě zvládne. Neměla s tím nejmenší problém. Věděla, že nejdůležitější je pořádně si přečíst zadání, což zvládala bravurně.
Nemýlila se. Itachi vešel do třídy, okamžitě zapsal docházku a vyndal ze své tašky papírky se zadáním. "Probrali jsme toho hodně, rád bych si tedy vyzkoušel, jestli tomu všichni rozumíte," promluvil, přičemž si všichni vytáhli sešity, aby využili několik následujících vteřin k opakování látky.
Sakura se jenom usmála. Nepotřebovala se učit, aby to pochopila. Šlo jí to samo. S pobaveným úšklebkem sledovala, jak se všichni snaží narychlo si něco zapamatovat, zatímco Itachi rozdával zadání.
"Jsou to jenom dva příklady. Dávám vám na to deset, maximálně patnáct minut," řekl, když byl s rozdáváním zadání hotový. "Dejte se do toho," vyzval všechny.
Většina třídy otráveně otočila papírek a zadívala se na zadání. Na někom bylo vidět, že si nedokáže poradit. Například v Sasukeho tváři se nejprve objevil překvapený výraz, který okamžitě vystřídala grimasa, která napovídala, že je bezradný a vůbec netuší, o čem je řeč.
Sakura se jenom pousmála. Vzala svoje zadání do ruky a pozorně si pročetla, co má udělat. Tiše si odfrkla, byly to jednoduché úkoly, na něž nepotřebuje patnáct minut, stačí jí bohatě dvě minuty.
Vzala si papír, propisku a dala se do počítání.
Obě úlohy měla vyřešené během minuty a osmapadesáti vteřin. Její osobní rekord.
Odložila propisku, papír obrátila popsanou stranou dolů.
Z kapsy si vyndala mobil, zvýšila hlasitost písně, která se přehrávala stále dokola, zavřela oči a dala se do přemýšlení.
Bylo to už několik týdnů, co Orochimaru zemřel. Byly to asi dva měsíce, kdy Itachi Orochimara zavraždil a ona celou tu scénu sledovala. Pokaždé, když si na ten okamžik vzpomněla, v těle ucítila příjemné teplo. Líbil se jí ten pocit, kdy viděla, jak Orochimara opouští síly a jeho oči ztrácí lesk. Byl to její nepřítel, byl to ten, kdo zavraždil celou její rodinu. To on připravil o život všechny její příbuzné. Zasloužil si konec, jaký mu Itachi přichystal. Byl to jenom krutý a bezcitný vrah. Zasloužil si zemřít. Zasloužil si konec. Často Sakura přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby opravdu získal její srdce, Někdy si dokonce přála, aby ho získal. Znamenalo by to totiž, že bude cítit bolest, kterou jí sám způsobil. Kdyby se její srdce dostalo do jeho těla, cítil by to, co cítila Sakura, když přišla o svou rodinu. Pocítil by zoufalství, pocítil by psychickou bolest, zradu i chuť skoncovat se životem. Pocítil by všechno, čím si musela projít, když jí krutě připravil o všechno, co jí drželo při životě. Sám by zjistil, jaké to je, hledět na to, jak mu někdo před jeho očima vraždí osobu, kterou z celého srdce miluje. Sám by věděl, jaká je to bolest.
Sakura se úplně ztratila ve svých myšlenkách. Nevnímala, co se děje kolem ní. Vnímala jenom hudbu, která se neuvěřitelně hlasitě linula ze sluchátek a svoje myšlenky, které jí vracely zpět do doby, kdy přišla úplně o všechno.
Přes zavřené oči nevnímala nic, co se před ní odehrávalo. Nevěděla, kolik času už uplynulo. Věděla jenom jedno: ten zmetek si to zasloužil.
A to jí stačilo. Nic jiného v tu chvíli nepotřebovala vědět. Důležité bylo, že Orochimaru je už konečně po smrti. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.
Ucítila, jak jí z ucha vypadlo sluchátko. Otevřela oči, aby si ho mohla znovu nasadit, když před sebou na lavici uviděla jednu ruku s velkým mosazným prstenem, v němž bylo rudé pole s černým japonským nápisem.
Zvedla svůj pohled kousek výš a uviděla Itachiho, jak se na ni zlehka usmívá.
"Děje se něco, pane učiteli?" otázala se automaticky.
"Proč napíšeš?" optal se. "Nevíš si rady?"
Sakura otočila papír, který stále ležel na lavici, a podala mu ho. "Už to mám," oznámila věcně.
Itachi ho spěšně přelétl pohledem a uznale pokýval hlavou. "Máš to správně," řekl a pozorně se na ni zahleděl. "Kdy jsi to stihla?"
Sakura se usmála. Jakožto anděl dokázala spoustu věcí, které normální lidé nemohli zvládnout. Lehce pokrčila rameny. "Nebylo nad čím dlouho dumat, zadání je primitivní, není potřeba nad tím marnit čas."
Sasuke ji uslyšel a stočil k ní svůj pohled. "Děláš si srandu? Vždyť se to nedá pochopit!" odporoval. Zvedl do vzduchu svůj papír, na němž neměl ani čárku.
"Sasuke, myslím, že by ses měl ve svém volném čase věnovat spíše učení, než lítání někde venku. Určitě by ti to pomohlo, abys nepropadl z matematiky," poradil mu Itachi. Pohlédl na nástěnné hodiny. Uplynulo už třináct minut od začátku písemky.
"Tak fajn mládeži, máte ještě dvě minuty." Itachiho slova způsobila v celé třídě rozruch. Několik studentů začalo vykřikovat, že to ještě nemají, že potřebují víc času.
Sakura se opět usmála. Cítila se tak dobře. Od Orachimarovy smrti se její život znovu změnil. Tentokrát však k lepšímu. Myslela si, že od jeho smrti ji už nebude nic trápit. Bylo toho názoru, že všechno se bude vyvíjet dobře.
To ovšem netušila, jak moc se mýlí.
Dvě minuty rychle uplynuly. Všichni museli odevzdat své písemné práce.
Itachi si stoupl před tabuli a pozorně si prohlédl všechny přítomné. "Měl někdo s něčím problémy? Vyskytlo se tam něco, co někdo z vás nedokázal pochopit?" otázal se mile.
Hned se zvedlo několik rukou. Majiteli byli například Naruto, Sasuke, Karin, Ino a několik dalších studentů.
Itachi si hlasitě povzdechl. Nemohl pochopit, že i přes jeho trpělivé a znovu se opakující vysvětlování se najde někdo, kdo tomu nerozumí. "Dobrá, s čím jsi měl problém, Naruto?"
Naruto se zvláštně zašklebil. "Řekl bych, že se vším," řekl.
"Opravdu?" podivil se Itachi.
Naruto němě přikývl.
"Je tady někdo ze skupiny A, kdo to má správně?" otázal se. Svým pohledem pročísl celou třídu. Jenom jedna ruka byla zvednutá do výšky. Jenom jeden člověk si byl jistý tím, že to má dobře.
"Tak pojď, Sakuro," vyzval ji. "Vypočítej oba příklady na tabuli."
Sakura beze slova poslechla. Několika rychlými kroky přešla k tabuli, vzala si zadání své skupiny a začala počítat. Nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak může někdo nechápat tak jednoduchou látku.
Naruto s nezájmem sledoval, jak Sakura rychle píše všechny početní úkony, které se po ní vyžadovaly. Nudilo ho to. Neměl rád matematiku, hnusila se mu. A navíc ho štvalo, že ho musí učit Itachi. Neměl se s ním nijak v lásce. Přišel mu takový nesympatický, odtažitý, chladný.
Sasuke zaujatě sledoval Sakuru, jak rychle píše na tabuli. Sledoval zároveň i Itachiho výraz. Usmíval se takovým zvláštním způsobem. Sledoval Sakuru a přitom očividně nad něčím dumal. 'Nad čím asi?' zeptal se Sasuke sám sebe. Neměl Itachiho nijak zvlášť v oblibě. Navíc měl podezření, že se něco děje. Měl tušení, že se děje něco mezi ním a Sakurou.
"Výborně," pochválil Sakuru Itachi, když dvakrát podtrhla správný výsledek u prvního příkladu a dala se do počítání druhého, které byl trochu těžší, než ten první.
"Jak někdo může něco takového chápat?" zajímala se Karin. Vytřeštěným pohledem sledovala Sakuru, jak bezchybně pokračuje v počítání.
"Jak někdo může něco takového nechápat?" rýpla si Sakura. Dělalo jí dobře, když mohla Karin shodit před celou třídou. Navíc si sama nadběhla. Tak proč by toho neměla využít?
"No jo, hned se musíš vytahovat, když se naskytne příležitost," urazila se Karin.
"Tak to není," odporovala Sakura, přičemž jí na tváři hrál lehoučký úsměv. "Jenom nedokážu odolat tomu, když je někdo tak blbej a nahraje mi přímo na smeč."
"Děvčata, prosím, uklidněte se," vložil se do jejich rozhovoru Itachi.
"Copak můžu být klidná, když mě uráží?" vyjekla Karin ublíženě.
"Umíš ty vůbec být klidná?" otočil se na ni Sasuke.
Karin k němu obrátila svůj pohled. Patřila mezi holky, které do něj byly tajně zblázněné. Vždy doufala, že by si jí mohl všimnout, proto ji dost vykolejilo, když se postavil na Sakuřinu stranu a začal si z ní utahovat.
"Jo, umím být klidná," osobnila se na něj.
"Dobrý, už to mám," oznámila Sakura. Odstoupila od tabule, aby si všichni mohli prohlédnout, jak se to ve skutečnosti počítá.
"Zvládla bys i skupinu B?" optal se Itachi.
Sakura přikývla. Vyměnila si zadání a dala se do počítání.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 5. října 2013 v 21:22 | Reagovat

rychlooo pokracko *-* krasne velmy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama