-Na minulosti nezáleží?8

23. září 2013 v 15:56 | SakuraUchihaHaruno13 |  Ninja svět
Uplynuly dva dny. Sakura se konečně začala probírat.
Itachi byl celou dobu s ní. Neopustil ji ani na okamžik. Nejedl, nepil. Nechtěl přijít o ten okamžik, kdy otevře své dokonalé zelené oči a znovu na něj s důvěrou pohlédne.
S důvěrou? Věřila mu vůbec někdy? Nebo v něm stále viděla hrubiána a nenapravitelného násilníka?
"I-ita…" zbytek slova zanikl v jejím bolestném stenu.
"Jsem tady, Sakuro," ubezpečil ji. "Vždycky jsem tu pro tebe byl."
"Kd-de-e-da-ra?" s obtížemi ze sebe vysoukala otázku, která nedávala smysl.
"Myslíš: Kde je Deidara?" otázal se Itachi.
Sakura lehce pokývala ve znamení souhlasu.
"Ostatní ho už pohřbili," oznámil chladně. Bez známky jediného citu pronesl slova, která Sakuře přinesla klid. Věděla, co se stalo předtím, než upadla do bezvědomí. Pamatovala si okamžik, kdy se nad ní tyčil Deidara. V mysli stále měla obrazy toho, jak ji zranil. Nechtěně si přehrávala tu bolest. Cítila všechno. Nynější bolest břicha i bolest, kterou jí způsobilo zjištění, že Deidara je zrádce.
Nemohla na to zapomenout. Obrazy se jí objevily před očima a odmítaly ustoupit. Nutily jí, aby se na to dívala znovu a znovu. Nepolevily. Uvěznily jí v kruzích bolesti. Nemohla ven.
Nevnímala Itachiho slova. Nevnímala nic kolem sebe. Její smysly ochably. Jediné, co dokázala vnímat, byla bolest spalující celé její tělo. Jistá část jejího já jí psychicky mučila. Předhazovala jí výčitky kvůli tomu, že Deidarovi věřila a nechala se od něj nalákat do pasti. Nadávala jí, mučila jí. Ukazovala jí ty obrazy stále dokola. Nutila ji na to myslet. Nutila ji kvůli tomu trpět.
Itachi netušil, co se děje. Slyšel Sakuřin srdceryvný výkřik, který svědčil o její bolesti. Nedokázal to zastavit, nedokázal nic dělat. Netušil, jak by se měl v tu chvíli zachovat. Nerozuměl tomu. Netušil, co se to s ní děje. Viděl jenom její skelné oči, jak se bezmocně upírají do stropu, jako by tam zel důvod její nepředstavitelné bolesti.
Konan vtrhla do pokoje, jakmile její křik uslyšela.
"Co se děje?" chtěla vědět.
"Nevím," přiznal roztřeseným hlasem Itachi.
Konan přistoupila k posteli a odehnala Itachiho do vedlejší místnosti. Z horní zásuvky nočního stolku vytáhla malou krabičku s platem drobných prášků. Jeden vyjmula a násilím ho strčila Sakuře do krku. Byla ráda, že už je Sakura při vědomí, ale nelíbil se jí ten křik. Potřebovala jí uspat. Dala jí prášky na zklidnění. Jakmile Sakura s křikem přestala a pokojně oddechovala, beze slova odešla.
Itachimu, který dosud stál na chodbě, nevěnovala žádnou pozornost. Přemýšlela nad tím, co by pro Sakuru mohla ještě udělat. Chtěla, aby to přežila, ale zároveň věděla, že to bude mít těžké. Pein plánoval na následující den boj. Sakura se zúčastnit nemohla, byla ještě ve špatném stavu. Věděla, že se Itachi nezúčastní, pokud nebude mít po svém boku Sakuru.
Byla to složitá situace. Přišli o Deidaru a Itachiho. Budou muset bojovat v menším počtu, což je dost riskantní. Nejradši by zašla za Peinen a požádala ho, aby se boji vyhnul, ale už předem věděla, co by jí na to řekl. Nesouhlasil by s ní. Stál by si na svém, neposlechl by ji a ještě větší vervou by se do boje hrnul.
Itachi potichu vstoupil do pokoje. Sakura ležela na zádech a zírala do stropu. Nespala. Prášky ještě nezačaly působit. Předstírala to kvůli Konan, chtěla se jí zbavit.
"Jsi v pořádku?" optal se Itachi.
Sakura lehce přikývla. Mluvit se jí nechtělo. Mluvení jí bolelo. Ostatně jako všechno ostatní.
"Jsi hodně unavená?"
Pomalým a opatrným pohybem natočila svojí hlavu doprava a poté doprava. Mělo to být znamení nesouhlasu, což Itachi okamžitě pochopil.
Sakura se zhluboka nadechla. Bylo vidět, že jí to bolí. Tiše formulovala slova, která se nedokázala složit do věty. Byla to pouhá tři slova, která dohromady neposkládala žádnou rozumnou větu. "Co…stalo…minulost…?"
Sakura bolestně vydechla. Stálo jí hodně síly, aby vůbec něco řekla. Doufala, že to Itachi pochopí.
"Chceš vědět, co se stalo v minulosti?" zeptal se nechápavě.
Sakura pokynula hlavou ve znamení souhlasu.
"Nejsem si jistý, jestli bys to měla slyšet," odporoval. Okamžitě se střetl s jejím zoufale prosebným pohledem. Musela to vědět. Zvědavost jí uvnitř spalovala. Toužila dozvědět se pravdu o tom, co se v minulosti stalo v této organizaci. Chtěla znát do detailu vše, co by jí mohlo vysvětlit, proč se Deidara choval jako šílenec.
"Dobrá," odkašlal si Itachi. "Tak já ti to povím, jenom se prosím tě nelekni."
Bez dalších okolků začal. "Před několika lety jsem si do Akatsuki přivedl jednu dívku, jmenovala se Aiko. Měl jsem jí dost rád. Choval jsem se k ní vlastně jako k tobě. Byl jsem na ni hrubý. Hned první den jsem jí bezohledně hodil na postel stejně jako tebe. Považoval jsem jí za svůj majetek. Myslel jsem, že všechno bude super. Ale nebylo. Odešel jsem z toho pokoje, abych se najedl. Když jsem se tam vrátil, Aiko už tam nebyla. Na posteli jsem našel pouze vzkaz od Deidary. Psal, že chce, abych dorazil na místo, kde se všechny naše spory řešily. Okamžitě jsem vyrazil do tělocvičny. To, co jsem na první pohled uviděl, mě připravilo o všechnu sílu. Nečinně jsem přihlížel té scéně, která se tam rýsovala. Neudělal jsem nic, v tu chvíli jsem se na nic nezmohl. Nebylo v mých silách, abych to zastavil. Nemohl jsem to zastavit, prostě to nešlo. Moje tělo mě neposlouchalo. Byl jsem ochromený, nemohl jsem se hnout. Bylo to jako by mě ovládala nějaká cizí síla, která nechce dopustit, abych tomu zabránil. Neměl jsem šanci vzdorovat. Moje tělo jakoby mi nepatřilo. Všechno se v tu chvíli stalo úplně jiným, než kdy bývalo. Všechno se změnilo."
Na chvilku se odmlčel. Snažil se v hlavě formulovat věty, kterými by popsal, co se tam ve skutečnosti stalo. Stálo ho velké přemáhání, aby pokračoval ve vypravování minulosti, která od základů změnila jeho život.
"Deidara stál několik metrů ode mě. Tyčil se nad ní. Stál nad Aiko s kunaiem v ruce. Na první pohled jsem postřehl, že z něj postupně odkapávají kapky krve. Sklouzl jsem pohledem k podlaze a spatřil jsem to, čeho jsem se tolik bál, že uvidím. Ležela tam. Přerývavě dýchala. Kolem jejího těla se rozprostírala obrovská kaluž krve. Viděl jsem její rozdrásané tělo. Spatřil jsem všechny rány, které krvácely.
Deidara švihl kunaiem směrem ke mně. Z jeho ostří odlétlo několik kapek, které se okamžitě vsákly do omítky, některé však začaly stékat dolů.
Nevnímal jsem bolest, kterou mu kunai způsobil. Vnímal jsem jedině psychické mučení, které mi Deidara způsobil zraněním Aiko.
Deidara se tlumeně zasmál. Popadl Aiko do náruče a okamžitě se přemístil. Trvalo mi několik dlouhých vteřin, než jsem se mohl opět hýbat. Instinkt mi poradil, kde ho najdu. Hned jsem zamířil do podkrovního pokoje, v němž měla přebývat.
Viděl jsem, jak leží na posteli. Viděl jsem, jak se nad ní Deidara hrozivě tyčí a v ruce dřímá kunai. Došlo mi, co bude následovat. Neměl jsem čas to zastavit. Se šílenstvím vepsaným v očích zabodl kunai hluboko do jejího hrudníku.
Uslyšel jsem, jak naposledy a ztěžka vydechla. V uších mi zněl šílený a krutý smích, jenž patřil Deidarovi. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo. Stál jsem tam jako tělo bez duše. Malátně jsem se pokusil přejít k posteli, avšak moje pokusy byly marné. Nemohl jsem se hnout. Znovu jsem podlehl tomu stavu, kdy jsem se nemohl pohnout ani o milimetr.
"Drahý Itachi," oslovil mě. Šílenství měl vepsané ve svých krvežíznivých očích. Bylo na něm vidět, že mu to působí radost. Radoval se z toho, že ji zabil. Potěšilo ho, když tím ublížil mně. Vlastně to udělal, aby mi ublížil a taky přitom někoho zabil. V jeho očích zářila radost. Byl nehorázně šťastný. A to mě ničilo. "Nyní jsem ti prokázal službu," slizce se usmál. "Už se nebudeš muset ničím zabývat. Je mrtvá. Nikdy ti již nebude moct cokoli udělat."
"Zabil jsi jí," zamumlal jsem. "Ublížil jsi mi! Zabil jsi mě!" křičel jsem na něj jako smyslů zbavený. Nepohyblivost z mého těla zmizela. Už jsem se mohl hýbat. Byl jsem konečně volný.
"To byl taky účel, Uchiho. Zničím tě, zmučím tě. Způsobím ti tolik bolesti, jakou jsi za celý svůj život ještě nezažil. Udělám z tebe svou mučednickou oběť." V jeho očích se šílenství nebezpečně zablesklo. Krvežíznivost a krutost, které kolovaly jeho tělem, dodávaly jeho slovům na pravdě. Věřil jsem, že by toho v tu chvíli byl schopný. Věděl jsem, že by to dokázal. Byl tak odhodlaný. Byl rozhodnutý. Nic ani nikdo mu v tom nemohlo zabránit.
"Ale dřív, než k tomu dojde, tě budu sledovat. Chci vidět, jak se trápíš ze ztráty té dívky. Chci vidět, jak sám sebe mučíš výčitkami. Chci pozorovat tvé zoufalé pokusy o tom, abys byl s ní!"
"Jsi krutý…" začal jsem. Pečlivě jsem vážil následující slova. "Jak se to vůbec stalo? Co tě přinutilo k tomu, abys to udělal? Vždyť jsi takový nikdy nebýval. Nikdy jsi nezabíjel zbytečně, nikdy jsi mi úmyslně nekazil život. Nebyl jsi tak masochistický. Co se stalo, Deidaro?" starostlivě jsem na něj pohlédl. "Potřebuješ pomoct? Chceš se mi vyzpovídat?"
"Nedělej ze mě blázna!" rozkřičel se. "Nemám žádné problémy, jsem naprosto normální. Vždycky jsem byl takový. To jenom ty sis toho nikdy nevšiml. Ještě nikdy se to neprojevilo. Ale to je jedno. Zabil jsem jí. A postupem času zabiju i tebe. Zabiju všechny!"
Jeho křik vzbudil celé sídlo. Během chvilky se tam objevili všichni členové Akatsuki. Nechápavě a trochu ospale na nás pohlíželi. Bylo na nich vidět, že je jim to velice na obtíž.
"Co se tady stalo?" otázal se Pein. Jeho pohled sklouzl na postel, na níž ještě pořád ležela zakrvácená Aiko.
"Deidara jí zabil," pronesl jsem čistou pravdu.
Pein se na Deidaru otočil. "Je to pravda?"
"Ano," přitakal hrdě Deidara. "Udělal jsem to já. Zabil jsem jí. Zničil jsem její život. Mým přičiněním zhasl plamínek jednoho života. To já na tom nesu vinu, jenom já!" křičel jako smyslů zbavený.
Všichni se na něj nechápavě podívali. V takovém stavu ho ještě nikdo dřív neviděl. Nepostřehli, že by si nějak zvlášť liboval v krutosti a vraždách.
"A proč jsi to udělal?" zajímal se Pein. V jeho hlase zněla čirá nechápavost. Nesnažil se skrýt, že tomu nerozumí. Chtěl dát Deidarovi jasně najevo, že v něm pochopení pro svůj čin nenajde. Chtěl mu ukázat, že uznání se od něj nedočká.
"Vy to nevíte?" překvapeně na ně pohlédl.
"Nikdo z nás to nechápe," promluvila za všechny Konan. Ostatní jenom souhlasně přikývli. Nikdo z nich netušil, o co Deidarovi jde.
"Tak mi nezbývá nic jiného, než vám to říct," přemýšlel nahlas Deidara.
"Nejspíš," povzdechl si Sasori.
"Já jsem ten, koho se všichni bojí. Jsem ten, koho by se měli všichni bát. Jsem bytost, která má za úkol vraždit. Vážně vás to nenapadá?"
"Tak už nás nenapínej," zaúpěla Konan, která se chtěla co nejdřív vrátit do postele. Chtěla si znovu lehnout do teplé měkké postýlky. Nechtěla stát před dveřmi podkrovního pokoje a třásl se zimou.
"Jsem Syn Smrti," usmál se Deidara.
Všichni najednou ztuhli. Nebylo to jeho šíleně krutým úsměvem, nýbrž jeho slovy. Každý si dobře uvědomoval, co znamená být Synem Smrti. Znamená to jediné: zabíjet. Bez slitování a krutě zabíjet."

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Unie-chan Unie-chan | 26. září 2013 v 21:00 | Reagovat

waw dobry diel :) rychlo pokracko

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 14. srpna 2014 v 13:57 | Reagovat

som rada ,že sa Sakura dozvedela čo sa chudáčikovi Itachimu stalo..super dielik.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama