-Na minulosti nezáleží?7

15. září 2013 v 15:49 | SakuraUchihaHaruno13 |  Ninja svět
Itachi věnoval Deidarovi krátký pohled. Neměl moc času. Sakura neměla moc času.
Beze slova zaútočil. Tentokrát musel vyhrát. Musel Deidaru zabít. Tentokrát…
Věděl, že to musí udělat. Nic mu v tom nemůže bránit. Neexistuje jiné východisko. Musí svět zbavit té ohavné vraždící stvůry. Nesmí dopustit, aby se minulost opakovala. Nesmí…
"Vážně si myslíš, že proti mně máš nějakou šanci?" zaskřehotal, jakmile odrazil Itachiho útok. "Vážně si myslíš, že nezvládnu udělat to, co jsem už jednou udělal? Vážně si to myslíš, Itachi Uchiho?"
"Ano," přiznal Itachi. "Já tě dokážu zastavit. Neuděláš tu ohavnost znovu, o to se postarám."
Deidara se úsečně zasmál. Byl to hrozivý smích, v němž zaznělo přesvědčení o tom, že ho nikdo nedokáže porazit. Byl si jistý tím, že se minulost bude opakovat. Věřil tomu, že vyhraje. On věděl, že už je vítězem.
Ve chvíli, kdy si myslíš, že máš vyhráno, nejvíce prohráváš. Přesně tohle prolétlo Itachimu hlavou. Věděl, že je to pravda. Už sám byl několikrát svědkem toho, že někdo ztratil hlavu ve vidině svého vítězství a nakonec prohrál.
Hodlal toho využít.
Bez přestání útočil. Používal rychlost zkombinovanou se svou silou. Věřil, že dokáže Deidaru porazit. Nepokládal se za absolutního vítěze, ale věděl, že ho porazit musí.
Jinak by bylo vše ztraceno. Jinak by mu Sakura zemřela před očima. Jinak by se minulost opakovala.
A to nechtěl. Chtěl tomu zabránit. Musel tomu zabránit. Neměl jinou možnost.
Během několika vteřin se strhl neuvěřitelný boj. Kunaie létaly, nočním lesem znělo cinkání ostří katan. Sem tam se ozval i výkřik spojený s bolestí.
Uplynulo několik minut. Oba byli ještě plní síly, avšak Sakura bojovala o holý život. Každá její následující minuta mohla být smrtící. Každou následující minutou mohla zemřít.
Itachi i Deidara to věděli. Byli si toho plně vědomi. Itachi jí chtěl zachránit. Deidara prahl po její i Itachiho smrti. Už nemohl dál ovládat to temné v sobě. Temnota plně prostoupila jeho tělo. Krvežíznivost se mu zjevila v očích. Šílenství cloumalo jeho tělem. Nemohl to zastavit. Podlehl tomu. Už nebylo cesty zpět. Již se nemohl vrátit k normálnímu životu, už ne. Musel vykonat svou povinnost. Musel zopakovat svůj čin, aby konečně dosáhl svého vysněného klidu. Musel…Jiná možnost nebyla.
Itachi se vyhnul jeho útoku. Se zoufalstvím v očích na Deidaru pohlédl. V tomto stavu ho ještě nikdy neviděl. Sice ho před několika lety viděl, jak běsní s šílenstvím v očích, ale to nebyl tak…krutý. Čas na něm zanechal jisté stopy. Jeho stav se zhoršil. Nedokázal to už ovládat, už to plně ovládalo jeho. Věděl, že jediná šance, jak zachránit Sakuru i jeho pozdější oběť, je ho zabít. Musel ho zabít.
Znovu k němu obrátil svůj pohled. Jeho šílené oči mu na duši působily hluboké šrámy. 'Jak jsem mu jen mohl někdy věřit? Jak jsem ho mohl považovat za přítele?' zeptal se sám sebe Itachi.
"Deidaro," oslovil ho. "Je mi líto, že to musím udělat, ale jinak to nejde. Zkazil si mi život už před několika lety a nyní se o to pokoušíš znovu. Často jsem přemýšlel nad tím, zda záleží na minulosti. A podle toho, jaké jsi mi v minulosti způsobil rány, usuzuji, že na minulosti opravdu záleží. Mám na tebe nevýslovný vztek. Mám chuť se ti za to pomstít. Mám nutkání tě zabít. A počítej s tím, že tě zabiju. Nedovolím, abys mi znovu ublížit. Už ne. Nenechám tě zopakovat minulost. Zabiju tě a s tím pohřbím i tvé šílenství, masochismus, krutost, vražedné sklony, hrubost a nutkání ničit mi život."
Podle svých slov také konal. Během několika vteřin se vše odehrálo. Během několika sekund pohasl Deidarův život. Během těch několika málo vteřin se z něj stal mstitel.
Koho vlastně pomstil?
Pomstil tu, která musela trpět, aby se Deidarova krutost uspokojila.
Několik vteřin tam nehybně stál. Upřeně zíral na svou katanu v Deidarově hrudníku. O kousek zvedl svůj pohled a setkal s Deidarovýma očima. Viděl, jak z nich mizí stín jeho šílenství a krutosti. Pozoroval tu změnu, jak se z krví podlitých očí zase stávají ty krásné modré a milé. Viděl, jak se mu ulevilo. Zachytil i jeho poslední slova: "O-odpus-odpusť mi, I-itachi, po-pokud-m-ů-že-žeš."
Itachi kývl. "Nikdy ti tvé skutky nezapomenu. Tobě nyní na minulosti nezáleží, ale mě stále ano. Nejsem schopen ti odpustit, ještě ne."
Deidara klesl mrtev k zemi. Už nemohl nikdo zopakovat minulost.
Nebo snad ano?
Kdo ví?
Kdo odpoví?
Stane se, co bylo předpovězeno?
Či tato otázka zůstane nezodpovězena?
A budoucnost bude stínem minulosti doprovázena?
Přistoupil k Sakuře. Jemně ji vzal do náruče a přemístil se s ní do sídla.
"Konan! Konan! Potřebuju pomoct! Konan!" řval přes celé sídlo.
"Co se sakra děje?" vyjela na něj. "Víš ty vůbec, kolik je hodin?"
"Sakura…ona…potřebuju…" nedokázal ze sebe dostat kloudnou větu. Jenom pomyšlení na to, že by měl o Sakuru přijít, mu přišla nesnesitelná.
Konan okamžitě zmlkla a přistoupila k Sakuře.
"Přines obvazy, dezinfekci, vodu, ručníky a ty prášky, co jsou v koupelně!" přikázala mu a okamžitě si přisedla k Sakuře, která ležela na Itachiho posteli. "Hni se!"
Itachi ihned poslechl. Během několika vteřin se vrátil se vším, co Konan požadovala.
Hned si od něj věci vzala a začala Sakuře dezinfikovat rány. Bylo jich pár, přesto byly hrozně ošklivé. Jedna vedla od krku středem hrudníku, přes břicho až k levé noze. Druhá začínala ve středu hrudníku, křížila se s tou první a pokračovala až ke kolenu pravé nohy. Třetí se křížila s oběma předchozími. Byl to strašný pohled.
Sakuřina šance na přežití byla velice nízká. Ztratila hodně krve. Měla rozdrásané téměř celé břicho. Na několika místech byly vidět i vnitřnosti.
Itachimu bylo skoro na zvracení.
"Odejdi, musím to udělat sama!" vyhnala ho.
Beze slova přikývl a odešel.
Konan u ní zůstala téměř hodinu. Starala se o to, aby krvácení nebylo tak silné. Vecpala jí do krku prásky na zmírnění krvácení. Každých několik minut převazovala obvazy.
Její píle se však vyplatila. Dokázala krvácení úplně zastavit. Vydezinfikovala pečlivě každou ránu a obvázala ji. Udělala vše, co bylo v jejích silách. Teď už zbývalo jenom čekat, jestli se Sakura zotaví nebo jestli navždy opustí jejich svět.
"Vypadá to dobře. Měla by být v pořádku. Víc pro ni v tuto chvíli udělat nemůžu. Buď se probere, nebo nás navždy opustí. Nemohu říct, jak to dopadne," zašeptala Itachimu, který celou dobu stál u dveří.
"Řekni mi něco," pohlédl na ni. "Je to moje vina? Můžu za to já?"
Konan na něj beze slova hleděla. Nevěděla, co by mu měla odpovědět. Nevěděla ani, co se stalo. Nemohla to posoudit. "Nevím," řekla nakonec. "Neznám okolnosti. Nemůžu odpovědět." S těmito slovy zmizela.
Itachi vstoupil do svého pokoje, kde na jeho posteli ležela Sakura. Lehce se jí nadzvedal hrudník. Dýchala, avšak na nic nereagovala.
Sedl si na podlahu vedle postele. Tiše ji sledoval. Nic neříkal. Jenom se v duchu modlil za její život. Přál si, aby se probrala. Přál si, aby si uvědomila všechny souvislosti. Chtěl, aby znala minulost. Chtěl zahlédnout její zelené oči plné upřímnosti. Toužil cítit dotek její horké kůže. Přál být navždy s ní.
Nebyl si však jistý tím, zda se mu toto přání splní. Zasloužil by si ho vůbec? Udělal v životě něco, co by mu zaručilo, že bude šťastný? Měl vůbec právo na štěstí?
'Zabil jsem tolik lidí.' promluvil k sobě. 'Nejdřív jsem vyvraždil svůj klan. Poté jsem nezastavil Deidaru před jeho zlým činem. A nakonec jsem zabil i Deidaru. A teď tu vedle mě leží Sakura. Mojí vinou je zraněná. Neochránil jsem ji. Nepomohl jsem jí. Je to moje vina. Mojí vinou tady leží v bezvědomí. Jenom já za to můžu. Jenom já jsem viníkem!' řval na sebe v duchu.
Pein nahlédl do jeho pokoje. Viděl ho tam v zoufalství. Byl zdrcený jako ještě nikdy. Po tvářích mu tekly slzy, jeho obličej byl zahalen šedivým stínem. Zestárl. Vypadal politováníhodně. Pein měl starost, že se každou chvíli sesype a už se nesebere. Měl strach, že se z toho žalu rozhodne udělat nejzoufalejší čin, jaký kdy kdo může udělat.
"Měl by ses trochu sebrat," začal. Itachi se na něj podíval. Měl zarudlé oči. Pein okamžitě odvrátil pohled. Nesnesl ten pohled. Nemohl se na něj dál dívat. "Za chvíli nastane den D. Musíme být připravení. Musíš se sebrat. Nemůžeš se pořád litovat."
"Co ty o tom víš?" vykřikl. "Proč mi pořád říkáš, co musím a co nesmím? Proč mě prostě nenecháš na pokoji? Když nic nechápeš, proč se do toho pleteš? Nikdy jsi nezažil, co já. O tebe tu nikdy nešlo. To mě Deidara zkazil život. Snad mám právo být zklamaný a smutný, když mi před očima umírá moje milovaná holka. Copak to vážně nechápeš? To jsi tak natvrdlý, nebo co? Copak nemám právo na štěstí? Proč jsem tohle musel odnést zrovna já? Tak mi to řekni, když jsi tak chytrej. Tak mi to vysvětli, když všechno víš a všemu rozumíš! Tak dělej!"
Itachi úplně ztratil nervy. Nemohl se smířit s myšlenkou, že i přes to, že Deidaru zabil, by se měla minulost opakovat. Nesnesl pomyšlení na to, že by měl o Sakuru přijít.
"Uklidni se. Měl by sis uvědomit, že tady se nehraje na to, co kdo cítí. Tady se musí jednat. Za několik dní k tomu dojde a ty budeš muset bojovat. Můžeš být rád, že tě nechci potrestat kvůli tomu, že jsi zabil Deidaru. Nepotřebuju další ztráty. Potřebuju vítězství."
Odešel. Nechal tam Itachiho, aby se dál trápil. Nechal ho tam sedět a přemýšlet nad tím, jestli je to doopravdy jeho vina.
Pein se ani nezajímal o Sakuřin stav. Bylo mu to jedno. Chtěl jenom vědět, jestli přežije. Chtěl se ujistit, že se minulost už nebude opakovat. O nic víc mu nešlo. Nic jiného ho nezajímalo.
Všichni, co žili v Akatsuki, byli obeznámeni s minulostí i s tím, co se stalo onoho večera, kdy se do sídla vrátil jenom Itachi se Sakurou v náručí. Každý to věděl díky Sasorimu, který je celou dobu sledoval. Všem se trochu ulevilo, když zjistili, že je Deidara po smrti. Každý věděl, že se to jednou stane. Všichni jenom čekali, kdy se jeho druhá stránka projeví. Všichni byli samozřejmě rádi, že to všechno odnesl Itachi. Oni se netrápili, oni jenom přihlíželi. Zatímco Itachiho duše hynula, oni se smáli a jejich duše vzkvétala.
Byl to zvláštní koloběh. Pro Deidarovu smrt se radovali, ale nikdo nebyl schopen ho zabít, kromě Itachiho. Nikdo neměl odvahu na to, aby se mu postavil a riskoval, že se mu stane to samé, co se stalo Itachimu. Všichni se stáhli do ústraní, když viděli, čeho je Deidara schopen.
Minulost ukázala, že není vše, jak se na první pohled zdá. Minulost všechny přesvědčila o tom, že je život nepředvídatelný.
Společná minulost všechny změnila. Nejvíce patrné stopy však zanechala na Itachim. Jenom on si jí musel projít úplně od začátku. Prožil minulost nejhůř ze všech v Akatsuki. A to jenom kvůli Deidarovi. Deidara způsobil to, co ještě nikdo: dokázal zranit Itachiho. Není to myšleno fyzicky, ale psychicky. On ho nejenom zranil, ale on ho zmučil a málem ho i zabil.
Provedl to, co ještě nikdo v jeho okolí.

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 18. září 2013 v 22:38 | Reagovat

waaw vyborny diel ...rychlo pokracko :))

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 14. srpna 2014 v 13:47 | Reagovat

to bolo smutné .. som zvedavá čo sa presne stalo Itachimu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama