Nečekané setkání9

24. srpna 2013 v 21:25 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Sakura tu fotku jemně pohladila konečky prstů a zamířila pryč z domu. Zamkla za sebou a rozhlédla se po ulici. Chtěla si být jistá tím, že Orochimaru není někde poblíž. Místo Orochimara však zahlédla Itachiho černé auto.
"Nechceš svézt?" zeptal se Itachi, jakmile ji uviděl.
"Co tady děláš?" zeptala se, aniž by si všimla jeho otázky.
"Řekla jsi, že jdeš sem. Tak mě napadlo, že bych tě zpátky mohl odvést, když máš zraněnou nohu," odpověděl Itachi a upřel na ni laskavý pohled svých onyxových očí.
"To je od tebe moc milý, děkuju," řekla Sakura a nastoupila. Za chvilku už jeli téměř prázdnými uličkami jejich města. Hodnou chvíli nikdo nepromluvil.
"Co jsi tam vůbec potřebovala?" otázal se po delší odmlce Itachi.
"Potřebovala jsem si na něco vzpomenout," neurčitě odpověděla.
"Probírala ses vlastními vzpomínkami?"
"Jo, přesně tak," přitakala Sakura.
"A co jsi vykoumala?" Jeho otázka ji zarazila. Nevěděla, co by si měla myslet. Nevěděla, co by mu měla odpovědět. Nechtěla se mu svěřovat s tím, jak přesně zemřeli její rodiče. Jí samotnou to velice rmoutilo. Chtělo se jí brečet při každé zmíňce nebo vzpomínce, co se týkala její rodiny. Ještě nebyla připravená na to, aby o tom mohla otevřeně mluvit. Ještě pořád ji to hodně bolelo.
"Nic zajímavého," pokrčila rameny a upřeně se zadívala před sebe.
"Dobře, tak jo," zamumlal Itachi, jakmile spatřil její nepřítomný pohled. Došlo mu, že se na to ptát neměl.
Mlčky dojeli do sídla. Sakura okamžitě vystoupila a zamířila do svého pokoje, kde si lehla na postel a tiše se rozplakala. Ty vzpomínky se jí začaly znovu vracet. Znovu to všechno viděla, jakoby si to někdo naplánoval a schválně jí ukazoval obrazy z její minulosti, aby ji tím mučil. 'Dost! Dost' Tak už dost!' křičela na sebe Sakura v duchu. Už dál nemohla. Nemohla se na to dál dívat. Bylo to až příliš bolestivé.
Začal jí vibrovat mobil, aby ji upozornil na příchozí esemesku. Sakura si protřela oči. Vysušila si slzy a vyndala mobil z kapsy. Na displeji zářilo jí tak dobře známé číslo. Jedním tlačítkem zprávu otevřela.
'Pamatuj, Sakuro, už brzy přijde chvíle, kdy tě tvoje myšlenky přestanou trápit. Už velice brzy nastane okamžik, kdy tě tvoje minulost nebude pronásledovat. Už se nebudeš trápit tím, že jsi zklamala. Jakmile splníš mé přání, vše skončí. Zemřeš. Tvoje duše a tvoje mysl konečně dojdou klidu. Tvé tělo zetlí v půdě, ale tvoje srdce…'
Takhle ta zpráva zněla. Sakura nevěděla, co myslí s tím srdcem. Nedopsal to. Nejspíš došla jenom polovina a ta druhá přijde za chvilku.
Několik minut čekala, jestli jí znovu začne vibrovat mobil. Ale nic se nestalo. Zůstal tichý a nehybný. Druhá část stále nepřicházela. 'Je možné, že by to udělal schválně? Poslal ji neúplnou zprávu kvůli tomu, aby ji rozhodil? Měl k tomu nějaký důvod?'
Sakura nevěděla, co to má znamenat.
"Jsi v pořádku, Sakuro?" ozval se Itachiho starostlivý hlas. Sakura okamžitě zprávu zavřela a pohlédla na něj. "Jsem v pořádku, nemusíš se bát," ujistila ho.
"Ale Sakuro, vždyť se celá třeseš." Itachi k ní přistoupil. Sedl si na postel vedle ní a zezadu ji objal. Přitiskl si její obličej ke své hrudi a nechal ji, aby plakala.
Sakura se k němu přitiskla. Tiše plakala. Nechala své slzy, aby se mu vpíjely do trika. Cítila v něm oporu. Věděla, že on se snaží jí porozumět. Vážila si toho. Milovala, když se o ni staral a dával najevo svou něžnou stránku. Připadala si s ním jako ještě s nikým. Jeho přítomnost jí vždy zahřála u srdce. Jeho něžné onyxové oči jí hypnotizovaly a ukazovaly jí, že on má pro ni opravdové pochopení. Věděla, že si na nic nehraje, nic nepředstírá. Byl sám sebou a nebál se toho. A to na něm měla ráda. Bylo mu jedno, co si ostatní myslí. Naopak mu nebylo jedno, že se utápí ve své minulosti. Snažil se jí pomoct. Podával jí pomocnou ruku a čekal, až se jí chytí. Trpělivě čekal další a další den na chvíli, kdy mu Sakura bude věřit a pochopí, že on se o ni opravdu zajímá.
Nikdo z nich nevěděl, kolik času uplynulo. Možná minuty nebo dokonce hodiny. Nezajímalo je to. Oba chtěli tento okamžik prožívat nekonečně dlouho. Nikdo se ani na chvíli nechtěl odloučit od toho druhého. Oba toužili po blízkosti osoby, která si uvědomuje víc věcí, než ten druhý tuší.
"Itachi? Itachi, kde jsi? Potřebuju s tebou mluvit. Tak se neschovávej a pojď sem!" bylo slyšet z chodby. Sasuke nahlížel do všech pokojů, až narazil na pokoj, kde přebývala Sakura. Na chvilku se zarazil nad tím, co viděl. Itachi objímal plačící Sakuru. Pevně se drželi, jakoby se už nikdy v životě nechtěli pustit. Vypadalo to, že se ani nikdy nepustí.
"Sorry, nerad vás ruším v tomhle okamžiku," na chvilku se odmlčel. Hledal správná slova, čím by tu situaci mohl popsat. Když na nic nepřišel, začal jinak. "Itachi potřebuju, abys mi pomohl. Volala Tsunade, prý se ve škole ztratilo několik peněz z její kasičky, kterou měla ve stole. Chybí něco kolem tisíce. Máš tam jít a podívat se po tom. Prý jestli se to nevyřeší, bude se hledat viník a s tím taky potřebuje pomoct."
"Řekni, ať zavolá Kakashimu. On je na tohle odborník a vyřiď jí, že já nemám čas."
"Vážně to mám udělat? Nechceš si to ještě rozmyslet?"
"Udělej, co jsem ti řekl. Ať si to protentokrát vyřeší sama. Já nejsem její posel. Mám taky svůj život, který bych rád žil," odpověděl.
"A co když se bude ptát, proč nemůžeš?"
"Tak jí řekni, že pomáhám jedné studentce z psychických problémů. Ona ví, že mám jisté nadání. Jsem něco jako psychiatr, určitě to pochopí."
"Víš, že to vypadá trochu jinak?" zeptal se.
"A jak to podle tebe vypadá?"
"No, vypadá to jakoby si… no prostě to vypadá divně."
"Tak si s tím nelam hlavu," začal. "Nemůžu za to, že nikdo z vaší třídy neměl pro ni dost pochopení. Když ji nepochopil nikdo z vás, musím to udělat já. Nechci, aby se tady psychicky zhroutila z toho, co se jí nedávno stalo. Potkalo ji hodně špatných událostí a ona se z toho musí vzpamatovat."
"Fajn, když to říkáš," odvětil Sasuke a odešel.
"Neboj se, Sakuro. Už je to pryč. Všechno, co se stalo, je pryč. Minulost odvál vítr přítomnosti. Nemysli na to, co se stalo. Žij přítomností a užívej si života," nabádal ji.
"S-stejně už-ž dlouho ž-žít ne-ne-nebu-bu-nebudu," dostala ze sebe Sakura mezi několika vzlyky.
"Jak to můžeš vědět?" překvapeně na ni hleděl Itachi.
Sakura zaváhala. 'Měla bych mu říct pravdu? Měla bych se mu svěřit s tím, co nevěděli, ani moji rodiče? Měla bych to risknout? Přinese mi to něco? Bude to chápat, nebo se ode mě navždy odvrátí?'
Itachi tiše seděl a čekal, co Sakura udělá. Nechtěl ji nutit, aby se mu svěřila, ale považoval by za osobní vítězství, kdyby ho pustila ke svému srdci a svěřila se mu svými starostmi. Byl by nesmírně šťastný, kdyby mu věřila natolik, aby mu vyjevila věci, kterých se obává nebo dokonce bojí.
'Ještě ne. Ještě není vhodná doba. Ještě si nejsi jistá tím, že by to dobře dopadlo. Nedělej to. Neriskuj. Jestli to uděláš, zradí tě a ty už doopravdy nebudeš mít nikoho, kdo ti byl blízký.'
Sakura poslušně poslechla. Zaraženě mlčela. Pomalu přestávala brečet. V srdci cítila, že už nemá důvod brečet. Na chvíli od ní všechny starosti odpluly a ona mohla zase volně žít a myslet na to, na co chtěla. Její mysl už netížily vzpomínky na minulost. Zářila štěstím přítomnosti.
"Už je ti lépe?" zajímal se Itachi, když postřehl, že už Sakura nevzlyká.
"Je mi dobře, děkuju moc," usmála se Sakura.
"Nemáš za co, Sakuro. Kdybys zase někdy potřebovala moje hřejivé objetí, přijď. Vždycky tu pro tebe budu," řekl a vřele se na ni usmál.
"Ještě nechoď," žadonila Sakura.
"Nikam nepůjdu, dokud si to nebudeš přát," ujistil ji. Přivinul si ji ještě blíž k tělu a nasál její vůni. Voněla po třešních. Byla to nezaměnitelná vůně ovocného parfému a mýdla. Přesně se k ní hodila.
"Děkuju, Itachi," zašeptala. Pomalu zavřela oči a oddala se klidnému spánku, který si zasloužila. Brek ji hodně vysílil, byla unavená, ale šťastná.
Itachi se lehce pousmál. Tiše oddechovala v jeho náručí. Spala, zatímco on nad ní bděl jako anděl strážce, jako strážný anděl.
Slyšel každý její nádech, cítil každý její pohyb. Cítil klid, který z ní vycházel. Pociťoval totéž štěstí jako ona. Cítil všechno, co cítila ona. Viděl to, co viděla ona. Její sen se mu nečekaně objevil v mysli. Před očima mu začaly naskakovat obrazy, které viděla Sakura.
'Bylo deštivé podzimní odpoledne. Sakura stála sama na opuštěné ulici. Nechávala kapičky deště, aby hladily její kůži. I přes to, že bylo poměrně chladno, měla na sobě krátké černé šaty bez ramínek. Její vlasy se jí lepily na obličej, ale v jejím obličeji zářil překrásný úsměv plný štěstí. Byla šťastná. V tu chvíli, když byla sama na opuštěné ulici, cítila krásu samoty. Nikdo ji nerušil, nikdo ji nekazil chvilku štěstí. Byla sama a přemýšlela. Ne nad svou minulostí, která ji tolik ranila. Přemýšlela nad svou budoucností. Viděla samu sebe, jak nerušeně létá po obloze. Vítr jí čechrá peří. Cítí takovou svobodu, protože je svobodná. Je svobodná a šťastná. Nikdo jejímu štěstí nebrání. Všichni jí jdou z cesty jenom pro to, aby si mohla užít chvilku pohody a štěstí.
Byla tak volná. Byla svobodná. Milovala samu sebe a milovala všechno kolem. Štěstí, jež chovala v srdci, se nedalo slovy popsat. Po dlouhé době konečně pocítila, jaké to je být nejšťastnější na světě.
V tu chvíli se ten sen začal měnit. Objevil se v něm Orochimaru. Jeho žlutozelené oči ji pozorovaly. Hlídaly každý její pohyb. Ovládal každý její pohyb. Zmocnil se jejího těla.
Sakura se nemohla hnout. Ať svému tělu přikazovala sebevíce, nemohla se hnout. Nehybně tam stála a hleděla Orochimarovi do jeho hlubokých hadích očí.
"Znovu se setkáváme, Sakuro," začal svým slizkým hlasem. "Ale neboj se, už velmi brzy tohle všechno skončí. Skončí to a tvoje duše i mysl budou volné. Tvé tělo zetlí ale tvoje srdce…" nechal větu viset ve vzduchu.
Sakura nic neřekla, nemohla nic říct, její ústa ovládal Orochimaru.
"Nejspíš tě zajímá, co se stane s tvým srdcem," pokračoval.
Sakura se ani nehnula. V mysli si nadávala, jak je slabá. Nemohla uvěřit tomu, že jí zase ovládl. Nechtěla, aby její tělo ovládal. Bylo to nepříjemné. Ten pocit, že nemůže dělat, co sama chce a musí dělat to, co chce někdo jiný, se jí hnusil.
Orochimaru na ni zkoumavě pohlédl. Jeho oči klouzaly sem a tam, aby jim neušel jediný detail. Cítil se skvěle. Znovu dokázal ovládnout její tělo. Znovu získal důkaz, že je mnohem silnější než ona. Znovu pocítil vítězství. Byl rád, že se mu to podařilo. Sakura byla proti němu bezmocná a to se mu na tom nejvíc líbilo. Byl silnější než ona! A to mu dodávalo sebevědomí. Byl na sebe hrdý, že něco takového dokázal. Zmocnil se těla dívky, která mu jednoho dne pomůže, aby se změnil.
"Chtěl bych ti to vysvětlit jenom stručně," zadíval se jí do očí. "Až přijde správný čas, vezmu si tvé srdce a nahradím jím své. Tvoje srdce, které bylo už od mládí zásobováno láskou, vyměním se zmučené srdce, které bylo vedeno k dokonalosti a nikdy neuspělo. Budu v těle nosit tvé srdce a už nikdy nebudu muset vzpomínat na to, jak mi moji rodiče ublížili. Budu se těšit z radosti, kterou si ty jako malá zažívala. Budu šťastný. A to jen díky tobě Sakuro," promluvil.'
Sakura se s odporem probudila. Nemohla uvěřit tomu, co ve snu viděla. Netušila, jestli by svému snu měla věřit, ale tušila, že nějakou hodnotu má.
SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké jsou lepší povídky? Ninja svět, nebo normální svět?

Ninja svět!
Normální svět!

Komentáře

1 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 9:18 | Reagovat

Hele, on to Itachi videl od zacatku az do konce nebo...? Ja to neeeeechaaaaaaapu uuuuu!

2 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:44 | Reagovat

[1]:Jo, on to celý viděl. Má takovou schopnost, že jí prostě vidí do hlavy. Ten sen viděli oba

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama