Nečekané setkání8

23. srpna 2013 v 21:38 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Sakura se zvedla z gauče a došla do svého pokoje, kde se na chvilku zastavila. Prohlédla si svůj psací stůl, na němž stála jedna jediná fotografie. Ta fotka zobrazovala jí a její rodinu. Bylo to foceno o Vánocích, kdy se sešli úplně všichni. Byli tam její prarodiče, jak od matky, tak od otce. Přihlouple se usmívali stejně jako její teta společně se strýcem.
Sakura ucítila touhu brečet. Nemohla to zastavit. Přišlo to tak nečekaně. V mysli jí vyvstaly vzpomínky na ty Vánoce.
V ten den se sešla celá rodina. Ona a její teta Mai ráno zdobily stromeček. Její matka (Mebuki) a otec (Kizashi) v kuchyni připravovali večeři. Její strýček Shichiro seděl na gauči a díval se na televizi.
Všichni byli v tu dobu šťastní. Všichni se smáli, vyprávěli si vtipy i legrační historky, co se staly během uplynulého roku. Všichni byli bezstarostní, nikdo se nebál o svůj život, protože si neuvědomovali rostoucí nebezpečí.
Sakura se svojí rodině nikdy nesvěřila s tím, co se jí v deseti letech stalo. Držela to v sobě jako přísně střežené tajemství, které se nesmí dozvědět. Věděla, že kdyby jim řekla, že není úplně normální, nikdy by jí nevěřili. A kdyby jim předvedla, jak se liší, nepochopili by to. Nejspíš by ji poslali k nějakému doktorovi nebo dokonce ke cvokaři.
O to nestála. Měla svojí rodinu ráda. Věřila, že i oni mají rádi jí, ale nikdy nenašla odvahu, aby jim věřila natolik, aby se jim svěřila. Přece jenom mezi normální problémy nepatří nadpřirozenost.
"Hej Sakuro, pojď nám pomoct," zavolali na ní tehdy rodiče.
Se smíchem běžela do kuchyně a pomohla jim s přípravou štědrovečerní večeře. Udělala bramborový salát a obalila řízky. Nikdo z nich na Vánoce nejedl rybu, tenhle zvyk tak trochu vypustili, protože na ni nikdy nikdo neměl chuť.
V tu chvíli neměla problém se smát. Smála se velice ráda, užívala si svého života, jak jen mohla. Bláhově se domnívala, že její radost nedokáže nic zkazit. Byla si jistá tím, že její rodina jí bude doprovázet i po tom, co dospěje. Věřila tomu, že vždycky bude na světě místo, kde jí budou chápat, někde kde pro ni bude teplé a vřelé objetí samozřejmostí. Věřila, že vždy bude mít domov, v němž bude celá její rodina s úsměvem očekávat její příchod.
Hrozně se však v tu dobu mýlila. Byla pitomá, když si myslela, že teplo jejího domova jí bude hřát i po tom, co dospěje. Myslela si, že jí rodina bude vždy podporovat a chránit. Netušila, že zklame v okamžiku, kdy její rodina bude potřebovat její pomoc.
Když přišla o matku, byla to pro ni veliká rána. Ten den si přesně vybavovala do nejmenšího detailu. Ten den časně ráno vyrazila do města. Chtěla se trochu projít a nakonec chtěla zamířit k jezeru, které bylo za městem. Matce nechala na stole vzkaz, že se vrátí až večer. Její otec byl tou dobou pracovně v nedalekém městě, měl se vrátit někdy odpoledne.
Sakura se chvíli procházela po městě a pak vyrazila k jezeru. Sedla si na břeh a dívala se na lehce zčeřenou hladinu. Házela do ní malé kamínky. Líbil se jí ten zvuk, když kámen prorazil hladinu vody. To tiché žbluňk ji uklidnilo. Milovala to místo. Bylo tak uklidňující a tiché. Nechodilo tam zrovna moc lidí, užívala si samoty a klidu.
Nakonec na tom břehu usnula. Probudil ji až nějaký náhodný kolemjdoucí, který vůbec netušil, kde se nachází. Zeptal se jí, kudy se dostane do nejbližšího města. Sakura mu řekla, že půjde s ním, protože už byla hluboká tma. Věděla, že by měla být už doma, tak si trochu pospíšila.
Když přišla domů, čekala ji nečekaná podívaná. V obýváku ležela její matka. Její oblečení bylo na hrudi nasáklé krví. Zabila ji letící kulka mířená do srdce. Zoufale se snažila ji oživit, ale bylo už moc pozdě. Zavolala policii a prošla dům, kdyby se tam ten útočník stále ještě nacházel.
Právě, když dorazila do rodičovské ložnice, zasáhla ji druhá krutá rána osudu. U stropu byl zavěšený provaz, který byl ve smyčce obmotán kolem krku jejího otce. Židle, na níž před svou smrtí pravděpodobně stál, ležela převrácená na zemi. Pokusila se zjistit, jestli její otec žije, ale došla ke stejnému výsledku jako matky. V jednom dni ztratila oba svoje rodiče.
Rány, které utržilo její srdce, byly nepopsatelné. Pomyšlení na to, že někdo zabil její matku a její otec se poté oběsil z její ztráty, ji tolik ranilo, že sama přemýšlela nad tím, že by se za nimi vypravila na onen svět.
Její teta a strýc se jí ujali a převzali za ní odpovědnost. Truchlili s ní, zaplatili pohřeb a hlavně hlídali, jestli se Sakura nepokouší o sebevraždu. Byli s ní, když to potřebovala. Poskytli jí zázemí, snažili se tišit její bolest, jak jenom mohli.
A poté byli zavražděni i oni. Když byla jednou na procházce, aby si trochu vyčistila hlavu, někdo je utopil. Když se k večeru vrátila k jejich domu, uviděla je, jak leží na břehu malého jezírka za jejich domem. Nejdřív si myslela, že jenom usnuli, ale potom zjistila, že nemají puls. Ten, kdo je zabil, vynesl jejich mrtvoly na břeh, aby jí zasadil další smrtelnou ránu.
Poté bydlela u rodičů z otcovy strany. Byla rozhodnuta, že se nikam od nich nehne, aby vrah neměl šanci je zabít. Ale jednou přišla situace, kdy ji její babička požádala, aby došla na nákup. Její prarodiče byli už staří a nebyli moc silní. Sakura nakonec souhlasila a na nákup došla. Běžela cestou tam i zpátky. Snažila se, aby vrah neměl moc času. Rychle všechno vyřídila, a když se vrátila, uviděla to, čemu se snažila zabránit. Její prarodiče leželi v obýváku na zemi. Ani jeden z nich nežil. Po pitvě se Sakura dozvěděla, že byli uškrceni. V tu dobu ji už někteří začali podezírat jí. Mysleli si, že svou rodinu vraždí. Nebyli při těch vraždách žádní svědci, kteří by dosvědčili, že v době všech vražd byla nepřítomna.
A nakonec bydlela u rodičů ze strany její matky. Byla to její poslední naděje. Věděla, že jestli selže, nebude mít už nikoho ze své rodiny. Dělala všechno pro to, aby svoji babičku společně s dědou ochránila. Byla s nimi na každém kroku. Téměř nepřetržitě se jim věnovala, aby je ten vrah nezabil.
A pak k tomu došlo. Byla hluboká noc, kolem půlnoci. Sakura ležela v posteli a přemýšlela, nemohla usnout. Poté uslyšela kroky. Byly velice tiché a opatrné. Prošly kolem jejího pokoje a pokračovaly dál po chodbě směrem do koupelny. Dál už Sakura nic neslyšela. Přemýšlela o tom, co to asi mohlo být. Jedna část jejího já ji přesvědčovala, že to byl určitě někdo z prarodičů. Druhá část odporovala, podstrkovala jí myšlenku, že je to ten vrah.
Ozvala se rána. A s tím spojený křik. Sakura vyděšeně nadskočila. 'Nejspíš někdo upadl,' slyšela hlas svého já. 'Ne!'' protestoval druhý hlas v její hlavě. 'Je to ten útočník!'
Sakura nevěděla, co by měla dělat. Ale věděla, že kdyby teď zůstala ležet, mohla by toho dokonce života litovat. Proto ihned vstala a pomalým krokem šla směrem ke koupelně. Tiše otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Výjev, který v tu chvíli viděla, jí vzal všechnu životní sílu.
Její babička i děda leželi ve vaně. Ústa měli překryté páskou, žíly na rukou i na krku měli rozříznuté. Silně krváceli. A vedle nich stála mužská postava s žiletkou v ruce a šíleným výrazem v obličeji. Ta osoba ležérně pohodila černými vlasy, čímž odhalila žlutozelené hadí oči.
"Tak co budeš dělat teď, Sakuro?" oslovil jí chraplavým hlasem plným výsměchu.
Neodpověděla. Nevěděla, co by měla říct. Věděla jenom pár věcí:
1. Nemůže zachránit svoje prarodiče, na to bylo moc pozdě. I kdyby okamžitě začala rány krýt, nestihla by to krvácení zastavit, bylo příliš silné.
2. Ten šílený vrah stál přímo před ní. S odporem hleděla do jeho žlutozelených očí.
3. Hnusil se jí. Bylo to stvoření, z něhož jí vstávaly chloupky na zátylku.
4. Byl to on. Před ní stál ten odporný vrah, který jí ničil život. Měla před sebou vraha své rodiny.
Bezmyšlenkovitě jsem se na něj vrhla. Chtěla ho zabít nebo mu přinejmenším ublížit.
"Ale no tak, uklidni se, Sakuro," zněl dál jeho chraplavý a zároveň vyrovnaný hlas.
"Nebudu klidná!" vykřikla. "Zabil jsi mi rodinu! Jsi hnusnej vrah. Chcípni, chcípni, no tak už konečně chcípni," řvala stále dokola. Z očí jí pomalu začaly téct slzy. Definitivně se jí rozpadl život. Přímo před jejíma očima. Ztratila jedinou jistotu, kterou kdy měla. Ztratil svojí milující rodinu.
"No tak se uklidni, vždyť se přece nic neděje," chlácholil ji.
"Nic se neděje?" hlasitě vykřikla svou otázku. "Vždyť jsi mi zabil rodinu, ty parchante. A tvrdíš, že se nic neděje?" dožadovala se odpovědi. "Ty šmejde, já tě zabiju! Slyšíš? Zabiju tě!" její výkřiky se odrážely od stěn a vytvářely ozvěnu, která vyzněla jako sbor. Sbor zoufalých výkřiků.
"Jsou to jen prázdná slova. Nikdy mě nedokážeš zabít, protože na to nemáš sílu. Vrah jsem já a ne ty. Smiř se s tím, že tvoje rodina nikdy nebude pomstěna a po tom, co mi poskytneš jistou službu, skončíš tam, kde jsou teď oni. Zabiju i tebe, Sakuro Haruno. Nezabráníš mi v tom, i když jsi anděl. Nedokážeš to, jsi moc slabá. Jsi nedospělá, jsi slaboučké mládě, které potřebuje ochranu. Nedokážeš se o sebe postarat, budeš se sama v koutě klepat strachy. Budeš se bát mého příchodu. Budeš žít v agónii. A až přijdu, budeš přímo žadonit o smrt, protože nebudeš schopná žít bez své rodiny. Přesně tak to bude. A ty s tím neuděláš, nic proti tomu nezmůžeš, Sakuro." Po těchto slovech zmizel.
Sakura se opřela o zeď, svezla se po dlaždičkách na zem a tiše plakala. Přitáhla si kolena k bradě a zabořila do nich svůj uplakaný obličej. Kladla si mnoho otázek, na něž nemohla najít odpověď. Netušila, koho by měla vlastně litovat. Sebe nebo její zemřelou rodinu? Nemohla se rozhodnout. Nevěděla, co by si měla o celé té situaci myslet. Vždyť ona za to nemohla! Nemohla za to, co se jí stalo v deseti letech, nemohla ovlivnit vývoj následujících situací. Byla nevinná! Ničím se neprovinila. Tak proč musí tolik trpět?
Zvedla hlavu, svůj pohled upřela do vany. Setkala se s vyděšeným pohledem své babičky. Viděla, jak zavírá oči, aby se na ni nemusela dívat. Nechtěla se dívat do očí zrádkyně a viníka. Sakura poznala, že zklamala. Nechala, aby někdo zabil její rodinu.
"Z-zr-," uslyšela tichý, slabý a třesoucí se hlas svojí babičky, "zrůdo," vydechla. Byl to její poslední výdech v tomto životě. Byla pryč, stejně jako její manžel ležící vedle ní. Všichni byli pryč. Nikoho už na tomto světě neměla. Byla sama. S-A-M-A. Nikdo už tu pro ni nebyl, všichni odešli a nechali jí tam.
Spustila další příval slz. Hlasitě vzlykala, polykala své slzy a modlila se k Bohu za svou smrt.
Zmateně se rozhlédla kolem sebe. 'Nenechal tady žiletku, kterou její prarodiče podřezal?' Nemusela dlouho hledat, žiletka ležela jenom kousek od ní. Třesoucími prsty ji vzala do ruky a přiložila k vnitřní straně svého zápěstí. 'Teď stačí jenom říznout,' nabádala jí část jejího já. Sakura jemně přitlačila. Chtěla to trápení ukončit. 'Počkej!' okřiklo jí její druhé já. 'Když to teď uděláš, vyhraje.' Nad těmito slovy se Sakura zamyslela. Byla to pravda, kdyby to teď vzdala, ukázala by tak, že bez svojí rodiny nedokáže žít. Jenom by tak potvrdila jeho myšlenky.
Odhodila tedy žiletku na zem a zvedla se ze země. Zamířila do obýváku, odkud zavolala policii a stručně jim vylíčila, co se odehrálo.
Policie dorazila během několika minut. Okamžitě zašli do koupelny, kde začali s pátráním. Hledali nějaké důkazy, které by jim nepověděli, kdo je viníkem. Našli jedině zakrvácenou žiletku s otisky prstů. Na stanici je identifikovaly, byly to Sakuřiny otisky. Okamžitě ji tedy začali podezřívat z vraždy. Nebyl přítomen žádný svědek, který by jim pomohl u soudu. Případ se tedy odložil na později. Nikdo si nevěděl rady. Nikdo si nebyl jistý, jestli byla opravdu vinná nebo ne. Polovina z nich jí věřila, druhá polovina zase věřila tomu, že svou rodinu zabila, i když neměla žádný pádný důvod.
"Musíš to brát tak, že je na tom i nějaká pozitivní zpráva," prohodil jeden policista, když jeli na stanici.
"A jaká?" zeptala se Sakura se slzami v očích.
"Byli podřezáni ve vaně, alespoň nebudeš muset uklízet tu krev. Stačí, když vypustíš špunt a trochu tu vanu opláchneš vodou," zasmál se.
Nevěděl, jaká tím působí Sakuře muka. Složila si hlavu do dlaní a hlasitě se rozplakala. 'Copak to nikdo nechápe? Nemůžou mi nějak pomoct? Musejí mi to stále připomínat? Musejí si ze mě dělat legraci? Copak jim nedochází, že jsem na pokraji nervového zhroucení?'

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 24. srpna 2013 v 13:37 | Reagovat

dobry diel :) taky depresivny diel :( ale tesim sa na pokracko

2 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 9:09 | Reagovat

A-asi budu.....zvracet. takovy....podrobny popis...no, dobry dil, jen...bozee....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama