Nečekané setkání7

22. srpna 2013 v 17:48 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Během několika tichých minut dorazili před Itachiho dům, kde už byl Sasuke.
"Kde jste se flákali?" zeptal se Sasuke výsměšně.
"Mazali jsme tabuli, když to nikdo jiný neudělal," odpověděl Itachi a společně se Sakurou vešel dovnitř.
Sakura okamžitě zamířila do svého pokoje, kde unaveně padla na postel. Nevěděla, co by měla dělat. 'Měla bych spřádat plány na jeho porážku?' ptala se sama sebe. 'Měla bych to nechat být a spoléhat na pomoc Achitiho?'
Pak se rozhodla. S námahou vstala z postele a odkulhala se k východu. Mířila k sobě domů. Chtěla si nerušeně promluvit s Achitim.
"Kam jdeš, Sakuro?" ozvalo se za ní.
"Chci na chvilku jít domů," odpověděla. Snažila se zakrýt vyděšení, které v ní Itachi vyvolal.
"Nemám tě svézt?" zeptal se.
"Ne, půjdu pěšky," ujistila ho.
"Prosím tě, Sakuro, vždyť sotva chodíš."
"To je jedno, potřebuju být chvíli sama," mávla rukou nad svým zraněním a odhodlaně vyšla ze sídla.
Itachi tam jenom tak stál a díval se za ní. Nemohl pochopit, proč si nedá říct. Věděl, že jí ta noha musí příšerně bolet. On by na jejím místě radši zůstal v klidu, než aby tu nohu namáhal.
Ale on byl jiný než Sakura. Dost se od ní lišil.
Sakura opřená o berli pomalu kulhala ke svému domu. Cítila ostrou bolest v levé noze, která jakoby se každým krokem zvětšovala. Ale i přes nevýslovná muka pokračovala v cestě. Byla rozhodnutá, že dojde domů a promluví si s Achitim. Nikdo by ji v tu chvíli nemohl vyvrátit její záměr.
"Ale, ale, ale," ozvalo se za ní výsměšně. Sakura se okamžitě otočila. Uviděla za sebou hrozivou mužskou postavu s hadíma očima a černými vlasy. "Kampak máš namířeno, krásko?"
"Prosím, pomoz mi, Achiti," zašeptala téměř neslyšně. V jejích očích se mihl strach společně s nadějí na záchranu.
"Myslíš si, že ti i tentokrát přijde na pomoc?" zeptal se výsměšně.
"A proč bych neměl dorazit?" ozval se Achitiho hlas. Objevil se za Sakurou. Jeho velká téměř bílá křídla se vypínala do výšky a vrhala na něj stín.
"Co tady sakra děláš? Copak nevidíš, že tady vedu se Sakurou důležitý rozhovor?" zeptal se rozhořčeně Orochimaru a věnoval Achitimu chladný pohled plný zloby.
"Snažím se dělat svoji práci," odpověděl Achiti a přistoupil před něj.
"Myslím, že by sis měl dát pohov. Nemůžeš mi kazit každou chvíli mýho života. Už si několikrát měl možnost mě zabít, ale nikdy se ti nepovedlo. Co kdyby ses konečně uchýlil k věčné samotě a dumal nad tím, jak je možné, že jsem silnější než ty? Možná by to tak bylo pro oba lepší. Já bych získal Sakuru a ty by ses nemusel namáhat s tím, abys ji pořád chránil," navrhl Orochimaru.
"Ty si myslíš, že jsem tě nezabil jenom z důvodu, že bys byl silnější? Vážně si tohle myslíš?" podivil se Achiti.
"Jo, přesně to si myslím," přisvědčil.
"Tak to tě musím zklamat. Velice se mýlíš. Já jsem tě nikdy nezabil, protože můj vládce si výslovně nepřeje tvoji smrt. Chce pouze, aby ses vrátil zpátky do svého města a nedělal tady problémy. Jinak musím říct, že v rovném souboji bych tě bez problémů porazil. Stále zapomínáš, že já jsem anděl strážce. Mám na své straně dobro a moc svého vládce. Nemáš sebemenší šanci porazit mě, na to jsi až moc slabý a užíraný nenávistí k sobě samému."
Sakura napjatě poslouchala. Nechtěla se mezi ně moc plést. Přemýšlela o tom, že by se pokusila utéct, ale zvědavost ji nakonec přemohla. Stála na místě a poslouchala jejich rozhovor.
"Říkáš, že máš na své straně dobro a moc svého vládce, ale jak by sis asi vedl bez nich? Jak by vypadal souboj, když bys neměl přístup k moci svého vládce? Jaké by to bylo, kdyby ses musel spolehnout pouze na svojí moc? No tak mluv, jak asi myslíš, že by ten souboj skončil?" Orochimarovy otázky svištěly vzduchem jako jedovaté šípy namířené Achitimu přímo do srdce.
Achiti byl však klidný. Nenechal se vyvést z rovnováhy. Vypadal, jakoby na něj jeho slova vůbec nepůsobila.
"Bez moci svého vládce bych stále oplýval silou dobra, kterou má v sobě danou. Je to moc, které mě nikdo nemůže zbavit, protože je součástí mého pravého já. A věř, že láska a její síla jsou mnohem silnější než tvoje nenávist a zloba. Však si vzpomeň, co jsem tě kdysi učil. 'Člověk, který nenávidí sám sebe a nenávidí své okolí, nikdy nemůže dosáhnout takové síly, kterou dává čistá a upřímná láska vycházející ze srdce.' Toto jsem tě kdysi učil a doufal jsem, že pochopíš smysl těchto slov. Stále máš ještě šanci dát se na stranu dobra a milovat," připomněl mu Achiti.
"Nech těch keců!" okřikl ho Orochimaru. "Sám moc dobře víš, že jsem kdysi přísahal, že se nikdy nepostavím na tvoji stranu. Je to odporné! Nechci být jako ty! Hnusí se mi pomyšlení, že bych měl pomáhat potřebným a chránit slabé. Je to úplně zvrácené. Nemůžu se postavit na stranu pitomých keců, chci být na straně činů. Chci konat to, co mě těší. Chci mučit, působit bolest a zabíjet!" křičel dokola jako smyslů zbavený. Vypadalo to, jakoby se vzpíral něčemu, co je mu nepříjemné. Vypadalo to, jakoby se vzpíral lásce a dobru.
Sakura to nechápala. 'Jak by někdo mohl odmítat nabízenou pomoc a lásku? Co by dala ona za to, kdyby mohl žít ve světě, kde by jí někdo miloval a kde by ona milovala sebe? Uvědomoval si vůbec, jaký velký dar právě odmítá?' ptala se sebe sama Sakura. 'Nejspíš neví, jaký úžasný dar odmítá. Kdyby to věděl, neodmítl by.'
"Stále ještě nejsi připravený na to, abys poznal krásu lásky. Stále jsi ještě zatvrzelý a nechápeš, co odmítáš. Chci jenom, abys věděl, že jsem vždycky doufal a stále ještě doufám, že mou nabídku přijmeš a staneš se znovu mým žákem. Nesmírně by mě potěšilo, kdybych viděl, že nejsi ztracený případ. Rád bych viděl, jak docházíš poznání a stáváš se milující bytostí," svěřil se Achiti.
"S tím nepočítej! Ani za milion let bych se nestal opět tvým žákem. Nikdy by mě ani nenapadlo vrátit se k tobě," odsekl hrubě.
"Pak tě tedy musím požádat, abys odešel zpátky do svého města a nechal Sakuru Haruno na pokoji. Byl bych rád, kdyby ses vrátil pouze v případě, že se rozhodneš pokračovat v učení. Jinak jakožto vyvrhel a vrah máš trvalý zákaz ukazovat se v tomto městě." Achitiho slova způsobila, že se Orochimaru otočil a měl se k odchodu.
"Nikdy nevstoupím do tvých řad jako student. Nikdy v životě tě nenechám, abys mi promlouval do duše. Nikdy! Nikdy! Nikdy!" jeho výkřiky postupně odezněly do prázdna. Společně s poslední ozvěnou zmizel i samotný Orochimaru.
"Myslíš, že se vrátí?" obrátila Sakura svůj pohled na Achitiho.
"Ano, myslím, že se vrátí. Má v sobě touhu po tobě, kterou nedokáže ovládnout. Udělá snad cokoli, aby tě získal. Proto musíš být velice opatrná, Sakuro. Jeho nenávist a zloba z něj učinily monstrum, které dokáže jenom ničit. Kdyby ses dostala do jeho nadvlády, trpěla bys víc, než si vůbec dokážeš představit. Za žádnou cenu se mu na odpor nestav sama. Mohlo by to špatně dopadnout, to mi věř."
"Mohla bych si s tebou na chvilku promluvit?" zeptala se Sakura.
"A pročpak?" otázal se.
"Chtěla bych se dozvědět víc věcí. Nějak nechápu, co se kolem mě děje. Potřebovala bych to trochu vysvětlit," přiznala Sakura.
"Dobrá," řekl nakonec. "Kde si chceš povídat?"
"Šlo by to u mě doma?"
Přikývl. "To není špatný nápad."
Společně došli k Sakuře domů, kde si sedli na gauč, a Sakura začala s otázkami: "Kdo je vlastně Orochimaru?"
"Orochimru je tvor z vedlejšího města. Dalo by se říct, že je to padlý anděl. Říká se mu temný anděl. Je něco jako já nebo ty, i když je naším opakem. My dva se snažíme konat dobro, teda ty s tím teprve začneš, až ti bude osmnáct. No a on si vybral temnou stranu. Rozhodl se pro život plný vražd, mučení a způsobování bolesti. Vidět jeho křídla je pro každého noční můra. Jen jednou jsem měl příležitost jeho křídla spatřit a říkám ti, že ten pohled bych si nejradši odpustil. Nejenže ta křídla byla krvavě rudá bez jakéhokoli bílého peříčka, vyskytovala se tam i pírka černá," začal Achiti.
"Černá pírka? O tom jsem neslyšela. Co znamenají?" zajímala se Sakura.
"To je znamení toho, kolikrát odmítneš stát se dobrým andělem. Několikrát mu bylo nabízeno, aby se přidal na stranu dobra a štěstí, ale pokaždé odmítl," vysvětlil.
"A co to bylo s tím, že jsi byl jeho učitel?" položila další otázku.
"Když je andělovi osmnáct let," začal s vysvětlováním Achiti, "předstoupí před radu, kde mu vše vysvětlí. Poté k sobě dostane zkušeného dobrého anděla a ten ho zaučuje. Ukazuje mu jeho povinnosti. Vysvětluje jeho úkoly, promlouvá mu do duše a dělá z něj čisté stvoření plné lásky. Věnuje se mu. Dalo by se říct, že ho učí a zároveň vychovává. Vede ho k tomu, aby se časem stal nádherným, neposkvrněným, nadpřirozeným stvořením. No a já jsem měl zaučovat Orochimara. On si už jako malý musel leccos vytrpět. Neměl jednoduché dětství a během těch několika let, kdy musel trpět, si k sobě samotnému vypěstoval nenávist. Bylo to hlavně proto, že se chtěl stát dokonalým andělem i jeho rodina to po něm vyžadovala a pokaždé když zklamal, byl ztrestán. Postupem času se ta jeho nenávist zvětšovala a zahrnovala do sebe stále více lidí. Začalo to jeho rodinou a poté už nenáviděl celý svět za to, že existuje. Několikrát se pokusil o sebevraždu, ale vždy mu v tom někdo zabránil. A když mu bylo osmnáct, vláda jeho města nás požádala, jestli bychom se ho neujali, protože sami si s ním nevěděli rady. A tak jsem se stal jeho učitelem. Dostal jsem velice těžký úkol, musel jsem anděla, který nenávidí sám sebe i okolí, změnit v bytost, která by milovala sama sebe i své okolí. Musím přiznat, že jsem zklamal. Nepodařilo se mi ho přimět k tomu, aby všechno začal vidět jinak. Jeho nenávist a zloba v něm stále přetrvávaly. Zkoušel jsem všechny možné metody, ale neuspěl jsem."
Sakura poslouchala, aniž by ho přerušila. Chtěla znát všechno, co se týkalo jejího protivníka. Nikdy jí nenapadlo, že její protivník je anděl, který všechny nenávidí. Myslela si, že je to jenom nějaký zvrácený maniak s chutí zabíjet a mučit.
"Nikdy jsem se však nevzdával. Věřil jsem, že z něj dokážu vychovat dobrého anděla plného lásky, ale on mi utekl. Utekl ode mě. Vystupoval proti tomu všemu. Odmítal, abych ho učil. Nechtěl nic z mých slov slyšet. Proces jeho přeučení byl pro něj dost bolestný, to vím, ale bylo nutné, abych ho donutil vzpomenout si na zlé okamžiky a navždy je z něj dostat, ale odmítal se mnou spolupracovat. Rozhodl se, že přestane být mým žákem a vrátil se do svého města, aniž by na něm byla znát nějaká změna. Zkoušel jsem to s ním znovu. Chodil jsem za ním a nabízel jsem mu další výuku. Opravdu jsem se snažil, aby se změnil. Věřil jsem tomu, že ho dokážu změnit, ale on odmítal. Po několika měsících jsem to vzdal. Vláda jeho města nám sice poděkovala za snahu, ale bylo na nich vidět, že jsou strašně zklamaní. Oni sami ho nedokázali převychovat, tak jak jsme to měli dokázat my? No nicméně si ho nechali ve městě a snažili se ho trochu hlídat. Když jim došlo, že nerespektuje jejich zákony, trochu je pozměnili, aby nemuseli trávit tolik času u soudů, kde se stejně nic nevyřešilo. V jejich městě poté bylo dovoleno, aby nadpřirození 'lovili' obyčejné lidi."
"A jak se tedy dostal k tomu, aby mi zabil rodinu?" zeptala se Sakura.
"To doopravdy nevím. V době, kdy jsem ho učil, tě neznal. Myslím, že si tebe a tvé rodiny musel všimnout, když byl zpátky ve svém městě. Myslím, že ho vede nějaká zvrácená touha. Proto bys měla opatrná. Jsi ještě nedospělá a nedokázala bys s ním bojovat. Na tebe je dost silný."
"Fajn, ale ty bys ho zabít dokázal, je to tak?" Achiti nemohl přehlédnout naději v jejích očích.
"Ano, dokázal bych ho zabít, ale tím bych se odvrátil od dobra," odpověděl.
"Mohlo by to být bráno tak, že jsi svět zbavil zabijáckého monstra. Poté bys ses od dobra neodvrátil," protestovala.
"To je pravda. Jsi chytrá, Sakuro. Myslím, že máš pravdu. Mohl bych ho zabít, ale chci s tím ještě počkat, alespoň do té doby, než udělá něco, co bude do nebe volající hřích, za nějž si zaslouží zemřít," řekl a poté v oblaku dýmu zmizel.

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 8:57 | Reagovat

Hm....Achiti...zakze ona bude andelem?? Hustyyyy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama