Nečekané setkání6

22. srpna 2013 v 10:18 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Prošla tichou chodbou školy a zastavila se před kvartou. Zhluboka se nadechla a zaklepala.
"Dále," ozval se Itachiho tvrdý hlas. Sakura otevřela dveře a překročila práh.
"Omlouvám se pan…" začala Sakura říkat naučenou omluvu, kterou musel říct každý, když se zpozdil.
"Proboha co se ti stalo?" vyjekl Itachi dřív, než se stačila omluvit za své zpoždění.
"Jenom jsem spadla," vysvětlila Sakura. Tím upoutala pozornost celé třídy. Všichni překvapeně hleděli na její levou nohu, kde od kolene dolů nebyla černá nohavice nýbrž bílý obvaz, skrz něhož prosvítala krev.
"Je to v pořádku nebo chceš jít za Tsunade na ošetřovnu?" zeptal se.
"Je to v pohodě," pokrčila rameny Sakura a zamířila do své lavice. Vlastně Itachimu lhala. V pořádku to nebylo, ta noha jí bolela čím dál více a cítila, jak silně krvácí, ale i přes to se snažila vypadat klidně.
"Hej Haruno, kde si to spadla? Zase jsi strašila na hřbitově?" dobíral si ji výsměšně Naruto.
Sakura na něj vrhla chladný pohled. Nechtěla mu dát za pravdu.
"Tak se prosím zklidněte, pokračujeme v hodině." Těmito slovy si Itachi sjednal pořádek ve třídě.
Celou hodinu se vyřizovalo rozdávání učebnic němčiny.
Sakura byla jakoby duchem nepřítomná. Stále musela myslet na předchozí událost. Zjistila, že její nepřítel nese jméno Orochimaru. Poté se dozvěděla, že ve městě je něco jako vláda nadpřirozených a ještě se setkala se strážce jménem Achiti.
Nikdy jí nenapadlo, že by mohla existovat nějaká vláda nadpřirozených. Nikdy nepomyslela na to, že by v tomhle městě byl ještě někdo, kdo je stejně odlišný. A právě s jedním nadpřirozeným z jejího města se na hřbitově potkala. Byl to anděl. Anděl strážce neboli strážný anděl. Byla tím fascinována. Jeho křídla byla téměř neposkvrněná hříchem. Z vlastní zkušenosti věděla, že bílé peří na křídlech značí dobré skutky, krvavě rudé pak znamenají způsobenou bolest, zranění nebo dokonce vraždu.
Takže anděl, kterého potkala, byl téměř čistý. Měl sice několik červených per, ale to bylo pravděpodobně způsobeno tím, že jistou chvíli mučil Orochimara. A nejspíš to nedělal poprvé.
Byl to její zachránce. Byl to její strážný anděl. 'Ale opravdu byl jenom její? Opravdu své služby vykonával jenom pro ni?' ptala se sebe Sakura. 'Nejspíš ne. Říkal přece, že se toulá po tomhle městě a zachraňuje, což znamená, že pomáhá i ostatním.'
"Sakuro? Sakuro, slyší mě?" vytrhl z přemýšlení Itachiho hlas.
"Cože?" trhla sebou Sakura.
"Posloucháš?" zeptal se se starostí vepsanou ve svých onyxových očích.
"Samozřejmě," podruhé zalhala.
"To jsem rád, tak mi prosím řekni, proč jsi nepřišla ke stolu, když jsem tě volal," vyzval ji.
Sakura zaraženě mlčela. Nevěděla, co by mu měla odpovědět.
"Tak pojď alespoň teď," pokynul jí, aby se zvedla a šla s ním ke stolu.
"Fajn," zašeptala Sakura, zvedla se a dokulhala k jeho stolu, kde si vzala učebnici němčiny.
"Vážně s tím nechceš jít k Tsunade?" zajímal se Itachi s pohledem upřeným na její levou nohu.
"Ne, je to v pořádku," ujistila ho.
Sjel ji nedůvěřivým pohledem. "Jsi si doopravdy jistá? Vždyť je ten obvaz úplně nasáklý krví," konstatoval. Sakura se na svojí nohu podívala a musela mu dát za pravdu. Obvaz byl z velké části úplně rudý. Bylo vidět, že krvácení stále nepřestává.
"Po hodině půjdeš k Tsunade," rozhodl. Okamžitě se střetl se Sakuřiným pohledem plným odporu. "Povinně," dodal po chvíli.
"Opravdu to není nutné," ujišťovala ho.
"Ale ano, je," trval si tvrdošíjně na svém Itachi. Rozhodl se. Sakura mu nemohla odporovat. Už zase.
"Jak si přejete," řekla nakonec, když poznala, že prohrála.
"Skvělé," usmál se Itachi a poslal ji sednout.
Sakura se odbelhala ke své lavici, kde si sedla a znovu začala dumat nad tím, co ráno zažila. Přišlo jí, jakoby se všechno změnilo. Najednou měla pocit, že se všechno dalo do pohybu. 'Ale co tomu předcházelo? Smrt jejích rodičů? Mohla za ty zvraty v jejím životě ona nebo vinu nesl Orochimaru?'
Ani na jednu ze svých otázek si Sakura nedokázala odpovědět. Odpověď neznala ani nevěděla o nikom, kdo by ji mohl znát.
Zazvonilo.
Sakura počkala, až se všichni vyřítí ze třídy a poté společně s Itachim vyrazila na ošetřovnu za Tsunade. Tsunade byla ředitelkou a zároveň hlavní léčitelkou.
"Tsunade? Máte chvilku čas?" zeptal se Itachi, když došli před ošetřovnu. Byla to velice prostorná místnost, kde ve dvou řadách stála nemocniční lůžka. Zdi byly vymalovány bílou barvou a celá místnost páchla po nějaké zvláštní dezinfekci.
"Ano mám chvilku volno. Děje se něco?" zkoumavě si nově příchozí prohlédla.
"Sakuře krvácí noha," sdělil velice stručně Itachi. Tsunade k ní okamžitě stočila svůj pohled a nohu si prohlédla.
"Samozřejmě, pojďte dál. Musí se to vydezinfikovat, znovu převázat a ještě jí dám nějaké prášky, které by měly krvácení alespoň trochu zpomalit," řekla a zavedla Sakuru k nejbližšímu lůžku. Sakura si sedla a počkala.
"Je to velice kvalitně obvázané. Kdo to dělal? Ty?" otázala se, když k její noze přiklekla.
Sakura se zarazila. Nevěděla, co by na to měla říct. Poté se rozhodla, že menší lež nemůže v tomto případě uškodit.
"Ano, to jsem vázala já," zalhala. Její hlas zněl trochu stydlivě a nerozhodně. Jakoby sama pochybovala o tom, že něco takového dokázala.
"Kde ses to naučila? Nechtěla bys nám tady někdy pomáhat?" Sakura upřela svůj pohled na Itachiho. Věděla, že kdyby Tsunade řekla, že čas má, úplně by tím v jeho očích poklesla, protože jemu řekla, že čas nemá. Proto musela s úsměvem odmítnout.
"Proč nemáš čas?" ptala se dál. Nedokázala si představit, co může mít Sakura tak důležitého, že se nemůže někdy po škole stavit a pomoct s drobnými zraněními, které se na jejich škole vyskytovaly dost často.
"Tsunade, myslím, že bys neměla naléhat. Nabídl jsem jí, aby někdy doučovala, protože je opravdu skvělá v matematice, ale také jsem nepochodil. Myslím, že není nejlepší nápad vrtat se v tom. Ještě bychom mohli přijít na něco, co není tak úplně vhodné." S těmito slovy věnoval Tsunade významný pohled. Bylo to, jakoby si očima sdělovali tajné informace, které nesmí nikdo jiný znát. Ani Sakura.
"Dobrá," přikývla Tsunade. "Nebudu dál naléhat. Přece jenom je to její život a my nemáme právo zasahovat do jejího soukromí."
"Přesně tak," přikývl Itachi a usmál se na Sakuru. Byl to přívětivý a milý úsměv, který jí zahřál u srdce a vyvolal spoustu vzpomínek.
"Za chvilku to bude," informovala je Tsunade. A měla pravdu. Během chvíle zavázela Sakuře nohu a podala jí nějaké prášky, které měly zmírnit to krvácení.
Sakura s úsměvem poděkovala a společně s Itachim vyrazila na další hodinu.
Tentokrát se jednalo o rozdávání učebnic španělštiny. Trvalo celou hodinu, než byli všichni spokojení se svou učebnicí, z níž se budou následujících deset měsíců muset učit.
Takhle probíhal celý zbytek vyučování. Poté zazvonilo na konec poslední hodiny a všichni se za zvuku neustávajícího smíchu vyřítili ze třídy.
Sakura počkala jenom chvilku. Dobelhala k tabuli s tím, že jí smaže.
"Počkej, udělám to," zarazil jí Itachi a houbu si od ní vzal.
"Děkuju," pronesla tiše Sakura s pohledem sklopeným k podlaze.
"Nemáš vůbec zač," nečekaně se zazubil.
"J-já chtěla bych vám poděkovat za to, jak jste se mě první den zastal, když si ze mě utahovali. Opravdu mi na tom záleží, ještě nikdo to pro mě neudělal, takže vám hluboce děkuji," dostala ze sebe po chvíli přemáhání Sakura. Stále při tom hleděla na podlahu.
"To je v pořádku, Sakuro," obrátil k ní svůj pohled. "Patří to tak trochu k mé práci."
"Ale jste jediný, kdo to kdy udělal. Můj předchozí třídní učitel si toho nevšímal, ignoroval urážky, které jsem denně musela slýchat. Myslím, že jste snad jediný, kdo mě neodsoudil hned na první pohled," přiznala.
"Ale Sakuro, jak bych tě mohl odsoudit? Vždyť je to naprostý nesmysl. Jsi prostě dívka, které se přihodily zvláštní věci, které nemůžeš ovlivnit. Ve tvém životě nastala změna, ale myslím, že si vedeš dobře. Jsi vytrvalá a nevzdáváš se, i když víš, že nejjednodušší cestou by mohla být sebevražda. Jsi silná a víš, co děláš, což není v tvé situaci zrovna nejlehčí. Musím říct, že tě obdivuji za tvoji výdrž. Není jednoduché naučit se žít se změnami, s nimiž se potýkáš. Jsem upřímně rád, že mám tu čest poznat se s tak silným člověkem. Na světě jich přece jenom moc není."
Sakuru jeho slova zarazila. 'Mluvil o ztrátě její rodiny nebo o tom, co se stalo, když jí bylo deset? Nevyznělo to někdy, že ví, čím si jako malá musela projít? Věděl snad o tom, čím už sedm let je? A pokud to věděl, jak se dozvěděl? Byl snad i on odlišný stejně jako ona? Nebo dělá moc unáhlené závěry? Co když opravu myslí ztrátu její rodiny? A co když ne?'
Sakura nevěděla, co by si o tom měla myslet. Jedna část jejího já věřila, že tím naráží pouze na smrt zbytku rodinu. Zato druhá část jejího já byla toho názoru, že Itachi má na mysli změnu, která se odehrála již dříve a navždy ji změnila.
"Děkuji, lichotíte mi," řekla nakonec.
"Omlouvám se, jestli jsem tě uvedl do rozpaků, byl jsem jenom upřímný," omluvně na ni pohlédl. Stále se dívala do země, jakoby ji tam něco neuvěřitelně zaujalo. Vyhýbala se jeho pohledu záměrně, bála se toho, co jeho onyxové oči mohou prozradit. Možná by z nich dokázala vyčíst pravdu. Té pravdy se bála.
"To je v pořádku," zamluvila to. Itachi skončil s mazáním tabule a zvedl Sakuře hlavu. Chtěl znovu spatřit její zelené oči plné upřímnosti.
"Řekni mi něco," vyzval ji. Sakura na něj beze slova hleděla. "Proč se uzavíráš před světem, když máš kolem sebe tolik lidí, kteří by tě rádi poznali mnohem blíž, než jim dovolíš?"
"Možná jenom proto, že ti všichni, co mě chtějí poznat blíž, nemají žádnou výdrž. Nikdo nemá tolik síly, aby se pokusil poznat mě takovou, jaká jsem. Nikdo to zatím nedokázal, protože to každý předem vzdal. Nikdo nevydržel tak dlouho, aby pronikl až k mému opravdovému já." Itachi pozorně naslouchal. Hledal smysl jejích slov. Chápal, jak to myslí.
"Myslíš si, že bych třeba já mohl proniknout k tvému pravému já?" zeptal se, aniž by uhnul pohledem z jejích pronikavých očí.
"To záleží čistě jenom na vás," odpověděla Sakura. Stále hleděla do jeho něžných očí, které téměř přetékaly laskavostí a porozuměním.
"Dobrá. Uvidíme," usmál se a pustil její obličej. "Jestli nemáš nic proti, mohl bych tě odvést k nám," navrhl.
"Jasně, děkuju," opětovala mu milý úsměv.
"Tak pojď," vyzval ji a otevřel dveře třídy tak, aby mohla bez problémů vyjít na chodbu.
Sakura se dobelhala k černému autu značky Alfa Romeo. Itachi jí otevřel a společně jeli do Itachiho sídla.

SakuraUchihaHaruno13
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | Web | 31. srpna 2013 v 16:10 | Reagovat

Už se těším až si přečtu pokračování :-D

2 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 8:46 | Reagovat

Uuuiuiiuuuuuiuuuzasny (ty i tam nemaj byt, jasny?) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama