Nečekané setkání5

21. srpna 2013 v 16:48 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Ráno Sakuru probudily úvodní tóny její oblíbené písně. Byla to píseň Attention od Tokio Hotel, kterou měla nastavenou jako budíček na mobilu. Několik vteřin byla slyšet pouze hudba, poté se ozval Billův hlas: I'm trying to tell you, I'm trying to know you, I'm dying to show you, fighting to get you.
Na chvíli se zaposlouchala do jeho dalších slov. Tuhle píseň vždy milovala, její text i hudba byly dokonale sladěny a působily jako balzám na její uši.
Počkala, až zanikne jeho hlas s posledními tóny, poté vylezla z postele. Zamířila do kuchyně, kde si udělala zelený čaj a z horní poličky se vzala balíček sušenek. Se svojí snídaní zamířila do svého pokoje, kde si sedla na postel a nasnídala se. Přemýšlela přitom, co si vezme na sebe. Její šatník byl zbarven převážně do černa, sem tam se tam našly i šedé kousky nebo tmavé džíny.
Po snídani se rozhodla, že si vezme černé triko s rudým nápisem: I'm different, but I'm proud stranger! Na to si vzala čistě černou mikinu na zip, černé úzké džíny a přes to všechno si vzala svojí oblíbenou koženou bundu s cvočky.
Podívala se na sebe do zrcadla a rozhodla se, že se ještě trochu namaluje. Moc často to nedělala, ale jelikož byl Itachiho dům blíž ke škole i k hřbitovu, uznala, že by to mohla stihnout.
Když byla hotová, kriticky se na sebe znovu podívala. Tlusté černé linky, které jí rámovaly oči, vypadaly téměř strašidelně. Řasy si ještě rychle přetáhla řasenkou.
Přistoupila ke stolu. Podívala se na jeho prázdnou desku a zavřela oči. Několik vteřin se soustředila na jedinou myšlenku: osm černých růží.
Otevřela oči. Na stole vedle sebe leželo osm černých růží. Posbírala je, vložila je do tašky společně s učebnicí matematiky, propiskou a notýskem.
Rozhlédla se kolem. Přišlo jí to tolik zvláštní. Ještě před několika hodinami se užírala samotou, myslela na to, že pro ni nikdo nemá pochopení a teď stála v pokoji v sídle Uchihů. Byl to v jejím životě velký převrat. Snažila se pochopit, proč ji Itachi donutil, aby bydlela s ním.
Když po minutě přemýšlení na nic nepřišla, tiše vyrazila chodbou směrem ke dveřím. Nepozorovaně se vyplížila ven a zamířila k nedalekému hřbitovu.
Klekla si k hrobu své matky a znovu začala šeptat slova, kterými prosila o odpuštění. Měla tu žádost naučenou nazpaměť. Ta slova jí pomalu plynula ze rtů. Aniž by zvedla pohled, položila na hroby členů své rodiny růže a dala pryč ty včerejší. Nějak se nedostala k tomu, aby je minulý večer dala pryč.
Pomalu se zvedla a růže si uložila do tašky. Měla v plánu vyhodit je do nejbližší popelnice, jako to dělala každý večer od smrti její rodiny.
Najednou se odněkud ozval zvláštní zvuk. Bylo to, jakoby někde praskla spadlá větvička. Sakura po zvuku otočila svůj pohled. 'Není někdo za tamtím náhrobkem?'
Zaměřila se na velký náhrobní kámen. Uviděla, jak mohutná lidská postava vystupuje zpoza kamene. První, co upoutalo její pohled, byly hadí oči zářící skrz záplavu černých vlasů.
"Překvapená?" zeptal se neznámý. Sakura ucítila mrazivé chvění po celém těle. Věděla, kdo to je. Byl to 'on', stál před ní ten, kdo zabil její rodinu.
"Ani v nejmenším," odpověděla třesoucím se hlasem.
"Už delší dobu tě sleduji," přiznal.
"A co já s tím?" odsekla.
"Musím říct, že mi líbíš," připustil.
"A co já s tím?" zopakovala svou minulou odpověď.
"Mám pro tebe jeden menší návrh," tajemně se usmál.
"A co já s tím?" Sakura nevěděla, co jiného by měla říkat. Na nic inteligentnějšího vymyslet nedokázala. Její tělo jakoby ztuhlo, nemohla se téměř hnout. Paralyzoval ji strach i vzrušení. Měla před sebou vraha své rodiny. Každá část jejího těla toužila po odplatě. Chtěla ho zabít, když ho měla před sebou. Vzedmul se v ní vztek společně s touhou po jeho smrti.
"Copak umíš jenom tuhle větu? Nebo jsi tak podělaná strachy, že se na nic jiného nevzmůžeš?" dobíral si. O krok k ní přistoupil. Z obličeje si odhrnul silný pramen vlasů, čímž odhalil své žlutozelené hadí oči.
"Kašlu na tvůj návrh. Nenechám se vydírat. Zabiju tě!" vykřikla a zároveň o krok ustoupila. Dávala si pozor, aby mu neposkytla výhodu. Chtěla ho zabít, aby konečně mohla žít alespoň trochu šťastně. Chtěla se pomstít.
"Ale no tak, uklidni se. Vždyť si ten návrh ještě neslyšela. Mohl by se ti líbit a nemusela by být prolita jediná kapička krve, tak chvilku poslouchej." Jeho hlas zněl nelidsky. Snažil se jí nalákat do pasti, problém byl v tom, že ona neměla sílu mu odporovat. Hrál si s ní, měl navrch. Nemohla mu v tu chvíli klást odpor. Její tělo už neposlouchalo jí, ale dělalo přesně to, co se chtěl on. Aniž by to mohla jakkoli ovlivnit, přistoupila k němu o dva kroky.
"Nechám tě žít, pokud se mnou budeš žít jako moje přítelkyně. Chci z tebe udělat svou nastávající," slizce jí zašeptal do ucha. Kdyby mohla, otřásla by se odporem.
Proti své vůli přistoupila těsně k němu a pohladila ho po vlasech.
Její mysl stále byla ještě její, ale její tělo už jí nepatřilo. 'Vzpamatuj se! No tak prober se! Prober se!' křičela na sebe.
"Máš to marné, Sakuro, nyní patříš mě," hlasitě se rozchechtal. "S tvým svolením nebo bez něj, jsi moje. A nemůžeš proti tomu nic dělat, jsem silnější než ty. Přiznej si to, jsi jenom slabá holka, která ani plně nedokáže rozvinout své schopnosti. K čemu bylo, že jsi v deseti letech poznala život plný nadpřirozeností? Pomohlo ti to? Samozřejmě, že ne. Jenom ti to ublížilo. Vzalo ti to tvojí vlastní rodinu a teď ti to vzalo i tělo. Jsi moje, Sakuro. Jenom moje! A už to nikdy nezměníš. Navždy budeš moje!" křičel jako smyslů zbavený.
Vzal její obličej do dlaní a vážně jí pohlédl do očí.
"Jak se teď cítíš, anděly?" zeptal se. "Stále jsi plná sil? Pořád ještě doufáš, že mě zabiješ? Stále věříš, že dokážeš pomstít svou rodinu? Tak mluv!" přikázal tvrdým hlasem.
"Nesahej na ni, ty parchante!" ozvalo se za ním.
Okamžitě se otočil. Za ním stála mužská postava s obrovskými křídly na zádech. Ta křídla byla čistě bílá, jenom několik malých peříček bylo zbarveno do sytě rudé. Oblečená byla v černém plášti s kápí přes hlavu. Nebylo té osobě vidět do obličeje, ale byl to Sakuřin zachránce.
"Nepleť se sem, strážce. Nemáš tu co dělat. Tohle je moje území a moje oběť. Nemáš sebemenší právo lézt mi sem a rušit můj lov!" vyštěkl na osobu.
"Mýlíš se. Tomuto městu vládne vládce Yoi. Toto je území, na němž platí jeho zákony, ne zákony vašeho města. A podle jeho zákonů je zakázané 'lovit' na tomto území. Navíc ty jsi cizí, a pokud si dobře pamatuju, máš sem navždy zákaz po tom, co jsi tady zabil sedm lidí a osmého jsi donutil k sebevraždě. To ty tady nemáš co dělat, Orochimaru," oponoval mu cizí muž.
"Ale ona patří mně. Je moje. Jenom moje," vzepřel se Orochimaru. "Vždyť vidíš, že ode mě s křikem neutíká, líbí se jí moje blízkost."
"Možná, ale to jenom proto, že jsi ji k tomu donutil. Máš moc ovládat její tělo. Já mám zase schopnost nahlédnout do její hlavy a musím říct, že myšlenkami se silně vzpírá. Nenávidí tě, protože těch sedm lidí, co jsi zabil, byla její rodina."
"Vím, že to byla její rodina, právě proto jsem je zabil. Chtěl jsem, aby truchlila a v okamžiku, kdy to nebude čekat, ji dostanu. Celkem mi to vychází, jenom ty mi tady tak trochu vadíš."
Osoba v kápi přistoupila kousek blíž. Nehybně stála na místě. Sakura netušila, co se děje, ale poznala, že muži s hadíma očima se něco děje. Prudce sletěl k zemi, kde se chytil za hlavu a řval: "Ne! Tohle se nesmí stát!"
Sakura najednou ucítila volnost. Zase se mohla hýbat. Její tělo jí zase patřilo. Podívala se na toho muže, co jí zachránil. Některá bílá peříčka na jeho křídlech začala měnit svou barvu na krvavě rudou.
"Běž, Sakuro! Dokud máš možnost, utíkej. A pamatuj, když budeš potřebovat pomoc, zavolej mě mým jménem," poradil jí.
Sakura se otočila a běžela. V ten okamžik si uvědomila, že jeho jméno nezná. Ohlédla se a hlasitě se zeptala na jeho jméno.
"Jsem Achiti," odpověděl. Sakura se usmála. Na chvilku se přestala soustředit na běh a spadla. Rukama zmírnila svůj pád, ale tím nemohla uchránit svojí nohu před tím, aby narazila na hranu jednoho náhrobku.
Pokusila se vstát, ale ostrá pulzující bolest její levé nohy jí v tom bránila. Pozorně si svoji nohu prohlédla. Měla roztrženou nohavici na holeni. Pod kusem látky zahlédla rudou skvrnu. Odhrnula část volně plandající látky a zjistila, že si nohu rozsekla o hranu náhrobku. Rána byla hluboká a zalitá krví.
Potichu zaklela. A pokusila se vstát. Celou váhu přenesla na pravou nohu. Levá ji příšerně bolela. Pokusila se na chvíli udržet rovnováhu, ale nešlo. Skácela se k zemi.
Orochimaru stále ještě ležel na zemi a řval nepochopitelné věty.
"Pomůžu ti," nabídl se Achiti a podal ji ruku. Sakura se ho pevně chytila a zapřela se o něj při chůzi.
"Musím do školy," připomněla. "Ale nemůžu tam jít v tomhle stavu. Možná je to trochu nevhodné, ale nemohl bys jít ke mně domů? Jenom bych si to tam ošetřila a našla něco, o co bych se mohla zapřít."
"Rád tě doprovodím. Myslím, že bych ti tu nohu mohl i sám ošetřit. Mám už jisté zkušenosti, když se pořád toulám po městě a zachraňuju," přiznal.
Sakura se trochu začervenala. Nevěděla, co by měla říct, proto radši mlčela.
Achiti ji dovedl před její dům, aniž by se jí musel ptát na cestu. Netušila, jak ví, kde bydlí, ale nejspíš to byla taky součást jeho práce.
Sakura odemkla a společně s Achitim dobelhala do obýváku, kde se posadila na pohovku. Achiti z kapsy svého pláště vytáhl nějakou dezinfekci a obvaz. Nohavici jejích kalhot odstřihl nůžkami, které ležely na stole.
Oba si ránu pořádně prohlédli. Táhla se od kolene téměř až ke kotníku.
"Je to ošklivá rána, ale není to nic vážného," řekl a dal si do ošetřování. Nejdřív ránu pořádně vyčistil a poté obvázal.
"Děkuju moc. Jsem ti strašně vděčná."
"Nemáš za co. Vždyť jsem toho moc neudělal."
"Ale prosím tě, zachránil jsi mě před úchylem, který mi zabil rodinu a navíc jsi mi pomohl dobelhat se domů. Udělal jsi pro všechno, co jsem potřebovala."
"Dobře, tak jsi ti trochu pomohl," připustil. "Ale tvé vřelé díky si nezasloužím. Je to moje práce, moje povinnost."
"Každý si zaslouží pochvalu za sebemenší dobrý skutek, co udělá. Ale většinou to bývá tak, že ti, co si to zaslouží nejvíc, se toho nedočkají." Na chvíli se odmlčela. "Kdo vlastně jsi?" zeptala se.
"Jsem strážce, mojí povinností je, aby nadpřirození lidé v tomto městě žili spokojeně, aniž by je někdo z okolí otravoval. Poté taky trestám útočníky z okolních měst," vysvětlil.
"A co to bylo o tom vládci tohoto města? Nikdy jsem o tom nic neslyšela," přiznala.
"Každé město má svého vládce, který určuje zákony nadpřirozeným, kteří v tom městě žijí. Každý se o tom dozví, až bude plnoletý, tedy v osmnácti. Tobě je zatím sedmnáct, nic bys o tom vědět neměla, ale situace se vyvinula tak, že ses o tom dozvěděla. Proto tě musím požádat, abys mlčela o existenci naší vlády, stejně jako o existenci svých schopností. Zvládneš to?" otázal se.
"Jo, sedm let mlčím, myslím, že to dokážu i nadále," přikývla.
"To jsem rád. Takže teď si vezmi berli a jdi do školy." S těmito slovy jí do levé ruky vtiskl berli a pomohl jí vstát.
"Ještě jednou děkuju, Achiti," usmála se.
"Nemáš vůbec zač, Sakuro."
Achiti jí doprovodil ven z jejího domu. Poté se slovy loučení zmizel v oblaku dýmu.
Sakura vyrazila do školy. Po několika minutách belhání se ocitla v budově, kde bylo mrtvolné ticho. Přišla pozdě na první hodinu. Doufala však, že to Itachi pochopí, když uvidí, že je raněná.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | Web | 25. srpna 2013 v 18:46 | Reagovat

Páni, začíná to nabírat na otáčkách, rozhodně jsem nečekala, že se situace takhle vyvine, skvělá práce, jen tak dál :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama