Nečekané setkání3

20. srpna 2013 v 13:03 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
"Tak fajn," otráveně přitakala třída. Podle abecedního sezamu začali chodit k Itachimu pro nové učebnice. Trvalo přibližně půl hodiny, než se vyřídilo všechno kolem. Několikrát mu ty učebnice vraceli, protože byly v tak hrozném stavu, že učit se z nich by byla ještě větší noční můra než učení samo.
Itachi to však vždy bral s klidem. Vyměnil učebnice všem, kdo si o to řekli. Byl v tu chvíli velice přívětivým, zároveň to však vypadalo, jako by byl duchem nepřítomný. Každý volný moment, který se mu naskytl, se zasněně díval na zeď vedle Sakury. Nebo se díval rovnou na ni? Bylo těžké to poznat, ale každopádně si i Sasuke všiml, že s ním není něco v pořádku.
"Tak je to všechno?" zeptal se, když třída chvilku seděla a nikdo k němu nepřišel s žádnou stížností.
"Ano," přitakali všichni.
"Fajn, takže teď bych se rád věnoval matematice. Potřebuji jednoho studenta, který zrovna neoplývá matematickými znalostmi," oznámil. Všichni okamžitě stočili svůj pohled k Narutovi.
"Tak pojď, Ne… No…" Itachi se snažil vzpomenout si na jeho jméno.
"Naruto," připomněl mu.
"Jasně Naruto, pojď k tabuli něco spočítat," vyzval ho a začal na tabuli psát dlouhý příklad plný složitých vzorečků a neznámých písmen.
Naruto se neochotně zvedl ze židle a zamířil k tabuli, kde si pořádně prohlédl příklad.
"Jste si jistý, že je to správně?" nejistě obrátil svůj pohled k Itachimu po zhlédnutí jeho příkladu. Itachi se na příklad chvilku díval a poté přisvědčil: "Ano, je to správně."
"Ale já myslel, že máme matematiku," prohodil trochu zoufale Naruto.
"Ano to máme. Nějaký problém?"
"No ale, když teda máme matematiku, proč tam jsou ty písmenka?" otázal se. Třída okamžitě vypukla v hlasitý smích. Byla to látka, kterou brali už před několika roky. A Narutovi to nikdy moc dobře nešlo.
"Je to druh příkladu," vysvětlil Itachi, když se třída trochu zklidnila.
"My jsme to někdy brali?" obrátil svůj pohled ke třídě.
"Jo, už v sekundě," odpověděla Hinata.
"Jo, už si vzpomínám!" vykřikl Naruto vítězně. "Tohle mi nikdy nešlo."
"Dobře tak se posaď," vybídl ho. "Je tady někdo, kdo by to dokázal vypočítat?" zeptal se zoufale Itachi s pohledem upřeným na jeho žáky.
Stejně jako to bylo u Naruta, třída otočila své pohledy k Sakuře.
"Zvládla bys to, Sakuro?" zajímal se. Jeho oči barvy noci vyhledaly pohled jejích zoufale vyhlížejících zelenkavých očí.
"Výsledek je 7776 neboli 65," řekla s klidem, aniž by se jakkoli pohnula. "Chcete k tomu výpočty?"
Itachi na ni stále zíral. Nechápal, jak to mohla tak rychle vypočítat. Ten příklad si právě vymyslel, výsledek neznal ani on sám. 'Tak jak to dokázala?' ptal se sám sebe.
Nenechal na sobě znát svoje překvapení a přikývl.
Sakura se zvedla ze židle a pomalým krokem zamířila k tabuli. Cítila na sobě Itachiho zvědavý pohled. Věděla, že ji sleduje stejně jako ostatní.
"Náš matematickej génius," prohlásil Naruto s úšklebkem, když Sakura během několika vteřin popsala tabuli jednotlivými matematickými kroky, které byly důležité k jejich rozřešení.
Vždycky, když se konala nějaká matematická soutěž, šla Sakura, aby reprezentovala jejich třídu. Zdálo se, že jenom ona má mozek na to, aby počítala i ty největší a nejnepravděpodobnější blbosti.
"Vidím," přikývl Itachi a dál si zkoumavě Sakuru prohlížel.
"Stačí to?" zeptala, když byla hotová.
"Ano, je to dobré, velice dobré. Nechtěla bys třeba někdy po škole přijít a pomoct nějakým méně chápajícím studentům?" V jeho hlase znělo něco jako prosba.
"Myslím, že to nepůjde," vyhrkla Sakura okamžitě.
"A proč ne?" zeptal se Itachi se zájmem.
"Nemám na to čas," vysvětlila.
"Dobrá, tak vyřiď svým rodičům, aby se za mnou po škole stavili, rád bych si s nimi promluvil," řekl Itachi a pustil ji sednout. Sakura okamžitě otevřela pusu, aby něco řekla, hned na to ji ale zavřela. Uvědomila si, že nemá co říct.
"A stav se za mnou po této hodině v kabinetu. Sasuke půjde s tebou," oznámil.
"Co? Vždyť jsem nic neprovedl," bránil se.
"To nevadí, prostě za mnou půjdeš po hodině," přikázal. Jeho hlas byl tvrdý a nepřipouštěl žádné námitky.
"Jak chceš," odsekl. Nelíbilo se mu, jak se k němu Itachi chová. Vždyť to byl jeho bratr, nemusel ho tolik shazovat.
"Tím pro tuto hodinu končíme." Po těchto slovech odešel Itachi z učebny. Hned jak za ním bouchly dveře, zazvonilo.
Sakura vstala a pomalým krokem zamířila k Itachimu do kabinetu. Sasuke šel několik kroků za ní.
"Potřebujete něco?" zeptala se, když vešla. Pohledem se věnovala jeho stolu. Pořád tam stála její fotka.
"Chci si s tebou promluvit," řekl s lehkým úsměvem. "Sasuke, ty počkej venku."
"O co se jedná?" otázala se.
"Co si mi chtěla říct v té třídě?" šel rovnou k věci.
"N-nic," vykoktala. 'On si toho všiml? Jak to že si toho všiml?'
"Pak mi řekni, v čem je problém. Proč nemáš čas, abys po škole doučovala?" Jeho pohled chladných černých očí se najednou změnil. Změkl. Znovu na ni pohlédl jako kdysi její otec.
Zabolelo ji u srdce. Vracely se jí vzpomínky na dobu, kdy byla ještě šťastná. 'Copak neví, jakou jí tím působí bolest?'
"Nevím, co bych vám měla říct, prostě nemůžu," vymluvila se.
"V tom případě si budu muset promluvit s tvými rodiči, aby se nějaký čas našel," oznámil.
"Jestli jste spiritualista, tak možná," uklouzlo jí.
"Prosím?" Itachi očividně nechápal, co tím Sakura myslela.
"Moji rodiče jsou oba mrtví," vysvětlila. Držela v sobě slzy, které se jí najednou draly do očí, když si vzpomněla, jak uviděla svého otce oběšeného. Viděla jeho mrtvé tělo viset na provaze. Přiběhla k němu v naději, že mu pomůže, doufala, že ještě žije. Ale přišla pozdě, už byl mrtvý. Nevždy odešel z jejího života a ani se s ní nerozloučil.
"To je mi líto. Musíš to špatně snášet, když…" na chvilku se odmlčel. "No to je teď jedno. Tak kdo se o tebe stará? Tvoji prarodiče?" Jeho otázky ji bodaly do srdce jako dva jedovaté kůly.
"Nemám žádného prarodiče, ani jiného příbuzného. Všichni jsou mrtví. Nikdo se o mě nestará. Žiju sama," vychrlila ze sebe Sakura tak rychle, jak jen mohla. Ta slova, která vycházela z jejích úst, jí připomínala, že je sama. Nikoho kolem sebe nemá. Je sama! S-A-M-A
"Chceš tím říct, že …? To je problém. Kolik ti vůbec je?" zeptal se.
"Sedmnáct. V březnu mi bude osmnáct," odpověděla.
"To je špatné. Ještě musíš bydlet u někoho dospělého. Copak se to neřešilo? Nikoho ti nepřidělili?"
"Snažili se o to," připustila. "Ale nikoho mi nakonec nepřidělili. Všichni se báli, že by to nepřežili."
"Jak to myslíš? Snad si nikdo nemyslí, že za úmrtí své rodiny můžeš ty. To je přece absurdní."
"Moje rodina byla zavražděna, jediný otec se zabil sám. Jinak ostatní byli obětí nějakého sériového vraha, proto se každý bojí. Zemřel každý v mé blízkosti, nikdo jiný, proto se nikdo nechce ke mně nastěhovat. Bojí se, že by to dopadlo stejně. Navíc někteří jsou toho názoru, že jsem vraždila já, což je naprostý nesmysl. Všichni se bojí o svůj život, proto nyní žiju sama." Sakura se snažila, aby svůj příběh co nejvíce zkrátila. Pořád si byla vědoma toho, že je ve škole a každou chvíli může zvonit.
"Takhle to nemůžeme nechat. Musíš být pod dohledem nejméně do té doby, než ti bude osmnáct, to je beze sporu. Musíš u někoho žít," řekl Itachi. "U někoho, kdo se nebojí," dodal.
"Myslím, že není důležité to řešit. Už jsem si zvykla, nemusíte se o to starat," odporovala Sakura,
"Omyl. Musím se o to starat, jsi studentka a musíš mít nějakého zákonného zástupce. Takže to uděláme následovně. Teď nemám čas nikoho shánět, proto budeš do svých osmnáctin bydlet u mě a Sasukeho." Jeho slova Sakuru překvapila. Nechápala, jak se to stalo, ani proč to udělal. Nechápala vůbec nic.
"To nejde! Nemůžu bydlet u vás!" vykřikla vzdorovitě.
"Proč by to nešlo?" zeptal se naprosto klidně. Už byl rozhodnutý. Nemohla mu to vyvrátit. Neměla šanci změnit jeho rozhodnutí.
"Jste učitel, nemůžu bydlet u vás," řekla první, co jí napadlo.
"Jsem učitel a Sasuke taky bydlí u mě, myslím, že v tom není problém."
"Ale Sasuke je váš bratr. Nemůžu se k vám nastěhovat. Prostě to nejde."
"Řekni mi nějaký rozumný důvod, proč by to nešlo," nabádal ji.
"Nejde to. Je to nenormální," uvedla to jako svůj důvod.
"Ve světě se děje hodně nenormálních věcí, tak proč jednu nepřidat?"
Na tohle Sakura neměla odpověď.
"Proč bych to měla dělat?" zeptala se nakonec.
"Je to kvůli zákonům," vysvětlil. Poté zavolal Sasukeho do kabinetu.
"Až skončí vyučování, vezmeš Sakuru k nám domů a budeš ji hlídat, aby neutekla. Až se vrátím domů, převezmu hlídku," informoval ho.
"Proč bych to měl dělat? Proč ji chceš tahat k nám?" ptal se Sasuke.
"To ti vysvětlím později, prostě udělej, co ti říkám." Itachiho tvrdý a ledový pohled byl namířen na Sasukeho. Nemohl odporovat. Nezmohl se na sebemenší vzdor.
"Fajn, ale jestli z toho pak budou problémy, je to tvoje vina," varoval ho.
"Jsem si toho plně vědom," přitakal Itachi.
"Fajn," odsekl Sasuke. Přesně v tom momentu zazvonilo.
"Měli byste jít," popohnal je Itachi.
Sakura společně se Sasukem zamířila do jejich třídy, kde si sedli a čekali, až přijde Itachi a zahájí další hodinu.

SakuraUchihaHaruno13
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 20. srpna 2013 v 13:34 | Reagovat

bomba :) rychlo pokracko

2 Anonym 007 Anonym 007 | 22. srpna 2013 v 20:38 | Reagovat

To se to ale rychle vyvíjí a mám dotaz: Nepsala jsi tuhle povídku už někdy dřív? :-D , domnívám se že ano, ale ráda bych si svou domněnku ověřila :-)
Jinak moc pěkná kapitolka, líbí se mi :D

3 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 6:00 | Reagovat

[2]: Jo, tuhle povídku jsem už psala, snažím se ze své děravé paměti vydolovat vzpomínky a nápady, které jsem tenkrát měla. Hlavně pro to, aby nebyly věčně zapomenuty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama