Nečekané setkání2

19. srpna 2013 v 20:32 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Další den ráno Sakuře zazvonil budík v pět hodin ráno. Mátožně vstala a zamířila do kuchyně, kde si udělala zelený čaj s citronem. Společně se včerejším rohlíkem a sklenicí marmelády zamířila do jídelny, kde se v klidu nesnídala. Poté zamířila do koupelny, kde se ze sebe pokusila udělat to, co nebyla: člověka.
Z koupelny zamířila přímo do svého pokoje, kde si ze skříně vytáhla černé upnuté džíny, šedé triko s nápisem: I'm alien for ever! Přes to na sebe natáhla černou mikinu, která těsně obepínala její postavu a vše završila černou koženou bundou posetou cvočky. Vlasy si nahrnula do obličeje tak, aby své okolí vnímala skrz růžovou clonu. Kriticky se přes své vlasy zahleděla do zrcadla. Vypadala jako každý jiný den. Svým vzhledem dávala najevo, že je vyvrhel. Na nic si nehrála, brala skutečnost přesně takovou, jaká byla. Nesnažila se nic měnit, protože věděla, že by to tím jenom zhoršila.
V půl šesté vyrazila z domu. Přes rameno měla přehozenou tašku s notýskem a propiskou. V ruce nesla osm černých růží. Zamířila na hřbitov.
V tu dobu bylo město velice tiché. Nikde nejala žádná auta, všechno se teprve probouzelo nebo naopak ještě tvrdě spalo. Připadala si více osamělá než kdy jindy. 'Teď, když přišla o svoji rodinu, měla vůbec ještě důvod žít?' ptala se sama sebe. 'Dost!' okřikla se v duchu. 'Musíš dál žít, abys pomstila svoji rodinu! Moc dobře víš, kdo to udělal, víš, že ho můžeš zabít. Jenom se nesmíš vzdát. Nesmíš mu dát naději, aby se tě zbavil! Nesmíš mu to dovolit! Nesmíš!' její mysl na ni křičela jako na nějaké malé děcko, které se dožaduje sladkostí ještě před večeří.
"Omlouvám se, že jsem vás neochránila. Mojí vinou tady teď ležíte. Všichni jste zemřeli kvůli mně. Zabil vás jenom pro to, aby mi ublížil. Nikdy jsem nechtěla přinést takovou oběť, věřte mi. Vím, že je to téměř nemožné, ale žádám vás o odpuštění. Nejspíš mi ani nelze odpustit, chápu, že je to celé moje vina, ale prosím pochopte mě, dělala jsem, co jsem mohla. Prosím, pochopte mě, zoufale vás žádám o odpuštění. Jestli mi i přese všechno odpustíte, hluboce vám děkuji. Děkuji, že jste si znovu vyslechli má slova, jsem vám za to neskonale vděčná." S těmito slovy položila na osm hrobů stojících v jedné řadě osm černých růží. Každý den ráno chodila na hřbitov dávat černé růže na hroby členů své rodiny a každý večer tam chodila povadlé růže sbírat.
Poté velice tiše odešla a zamířila do školy. Při jejím odchodu bylo přesně šest hodin. Do školy došla o půl hodiny později. Prošla těžkými, železem zdobenými dveřmi a zamířila do šatny, kde se okamžitě přezula.
Dál její kroky mířily do školní kantýny, kde jí prodavačka s úsměvem podala balíček se dvěma rohlíky, pochoutkovým salátem a půllitrovou neperlivou vodou. Zaplatila jako každé ráno a vydala se do třídy, kde si vedle lavice postavila tašku, do níž dala právě koupené potraviny. Poté vstala a vyšla na chodbu. Okamžitě uviděla Itachiho, jak nese velkou horu učebnic matematiky do svého kabinetu. Bez váhání mu nabídla svou pomoc.
"To budeš strašně hodná, když mi pomůžeš," usmál se na ni lehkým a trošku přidrzlým úsměvem. Vzala mu polovinu učebnic a následovala ho do jeho nového kabinetu.
"Polož to na zem," řekl jí, když se mu podařilo odemknout dveře od jeho kabinetu. Byla to ve skutečnosti malá, šedě vymalovaná místnost, v jejímž středu stál starý dubový stůl, na němž bylo plno papírů, propisek a dvě fotografie. Na jedné z nich stál Itachi společně se Sasukem a oba se směšně usmívali do aparátu. Na druhé fotografii k jejímu úžasu byla ona. Pozorně se na tu fotografii zadívala. Bylo to foceno minulou zimu, když byla u Sasukeho, aby mu pomohla s matematikou. Stála v kuchyni, v ruce měla hrnek a horkým čajem, který jí uvařil Itachi a zvláštně se usmívala do objektu. Věděla, že ji Itachi fotí, ale nebrala to příliš na vědomí, myslela, že to bude jedna z těch fotografií, které se hned vymažou, ale mýlila se. Itachi si tu fotografii nechal a ještě navíc si ji zarámoval.
Najednou zapomněla, že v rukou drží několik těžkých učebnic plných nesmyslných vzorečků. Pustila je všechny na zem a přistoupila blíž ke stolu, aby si tu fotografii pořádně prohlédla.
"Vadí ti to? Měl bych ji dát pryč?" zeptal se Itachi, když postřehl, na co se ta Sakura tak upřeně dívá.
"Proč jste si ji nechal? Proč jste ji nevymazal?" ptala se ho bez ohledu na jeho otázky.
"Líbila se mi," lhostejně pokrčil rameny.
"Myslím, že není nejlepší nápad brát to sem. Jste nyní učitel a k povolání učitele patří nestrannost. Řekla bych, že byste mohl mít jisté nepříjemnosti, kdybyste ji tu i nadále měl," vysvětlila Sakura. Nevěděla, co by měla v tu chvíli dělat. Byla zmatená.
"Jistě, to je pochopitelné. Nechápu, že mě to předem nenapadlo, děkuji, Sakuro, máš postřeh." Z tónu jeho hlasu nedokázala určit, jak se cítí. Netušila, jestli je zklamaný nebo šťastný.
"Nemusíte děkovat, pane učiteli. Jenom mě to tak napadlo," zamluvila to rychle Sakura a okamžitě se začala zabývat rozházenými knihami po podlaze. V duchu se smála své neopatrnosti, nemohla pochopit, jak mohla upustit štos knih kvůli jedné pitomé fotce.
"Jestli teď někam nespěcháš, rád bych využil tvých silných paží, aby mi pomohly nanosit sem další učebnice," začal s jiným tématem.
"Nikam nespěchám. Mám volno," oznámila.
"Skvělé, můžeme začít a učebnicemi japonštiny, pojď za mnou," vyzval ji. Beze slova ho následovala.
Postupně nanosili do jeho kabinetu učebnice všech předmětů, které bude učit. Skončili pár minut před zvoněním na první hodinu.
Sakura usedla na své místo a čekala.
Se zvoněním do třídy vešel Itachi. Všichni se postavili ve znamení pozdravu.
"Sedněte si," vyzval je všechny. A všichni si sedli.
"Dnes vám řeknu pár základních informací. Proběhne zasedací pořádek a dále bych se chtěl věnovat nějakým seznamovacím hrám," s těmito slovy začal hodinu.
Několik minut si všichni zapisovali rozvrh hodin, termíny prázdnin a různé organizační blbosti, které nikdo nepokládal za důležité.
V několika dalších minutách panoval ve třídě solidní neklid. Probíhalo přesazování, které se neobešlo bez obvyklých hádek a stěžování si na svého spolusedícího.
Sakura to měla nejjednodušší. Itachi ji nechal sedět tam, kde seděla vždycky. Nesnažil se ji k někomu přidat, věděl, že by to bylo zbytečné. Užívala si svou samotu a on ji nechtěl nijak rušit.
"Tak fajn, doufám, že není moc nespokojenců. Veškeré námitky se předem zamítají," upozornil všechny. "A teď si stoupněte do kruhu a řeknete mi nějakou svou charakteristickou vlastnost, která vás dokonale vystihuje," pobídl všechny.
"Tak fajn," zabručeli všichni a udělali to, co po nich Itachi žádal. Sasuke na něj vrhl pohled plný opovržení. Nebyl nadšený z toho, že jeho bratr ho musí učit. Připadalo mu to tak trapné.
Hodnou chvíli trvalo, než se od všech lidí Itachi dozvěděl jejich hlavní vlastnost. U Naruta to byla například hyperaktivita. U Hinanaty zase nejvíc převládala stydlivost. Karin jako svou předností vlastnost uvedla lásku k Sasukemu.
Poté Itachi stočil svůj pohled k Sakuře. To se na něj prosebně podívala. Nechtěla, aby o sobě musela něco říct. Příčilo se jí to. Netušila, co by o sobě měla říct.
"Znáš odpověď na mou otázku?" zeptal se jí laskavě. Jeho oči se znovu změnily na laskavé a něžné. Tvářil se jako její otec, když byla malá. Měl v sobě pochopení, které choval jen a jen pro ni.
"Ne," odpověděla sklesle. Netušila, co se bude dít. Nechtěla nic dál komplikovat.
"Fajn, budu to brát tak, že tvoje hlavní vlastnost je mlčení," oznámil. Stále na ni upíral své něžné onyxové oči, které jí říkaly, že se nemá čeho bát. Ty oči jí dávaly jistotu, že existuje někdo, kdo ji chce pochopit.
"Arigato," zamumlala tiše.
"Nemáš za co," zašeptal téměř neslyšně. Nikdo jiný ho neslyšel, jenom Sakura.
"Fajn, tak tím končím tuhle hodinu. Uvidíme se příště," rozloučil se. Po jeho slovech se ozval školní zvonek ohlašující přestávku.
Sakura okamžitě vyšla ze třídy a zamířila na školní hřiště, kde si sedla na lavičku a chvilku přemýšlela. 'Bylo by možné, že bych mohla najít pochopení u učitele? Mohla bych konečně najít tolik hledané štěstí u osoby, která byla o několik let starší?' ptala se Sakura sama sebe. 'A proč vlastně ne? Co je na tom špatného?' ozvala se jiná část jejího já.
"Sakuro, měla být jít, za chvíli bude hodina," ozval se čísi hlas u jejího ucha. Polekaně sebou trhla. 'Jak to že ho neslyšela přicházet?'
"Jo, jasně děkuju," zamumlala a vzhlédla. Podívala se neznámému do tváře. Upoutaly ji onyxové oči a dvě hluboké vrásky pod nimi.
"Jak jste mě tady našel, pane Uchiho?" zeptala se.
"Jenom jsem se podíval z okna svého kabinetu a zahlédl jsem tě, jak tam sedíš. Tak jsem si řekl, že ti půjdu říct, abys tam moc dlouho nebyla. Přece jenom na hřišti není slyšet zvonek," vysvětlil.
"Někdy ano," odporovala a společně s ní zamířila do třídy. Zrovna zvonilo a Itachi do třídy vešel hned po ní.
"Tak abychom to nezdržovali, rozdáme si učebnice matematiky a vyřídíme všechno kolem. Jestli nám ještě zbyde, trochu si vás vyzkouším, abych věděl, jak jste na tom a znalostmi tohoto předmětu," začal jejich další hodinu klidným hlasem Itachi.

SakuraUchihaHaruno13
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jsem mrcha?

Ano!
Ne!

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 19. srpna 2013 v 23:45 | Reagovat

vyborny diel ...rychlo pokrackooo :))

2 Anonym 007 Anonym 007 | 22. srpna 2013 v 20:25 | Reagovat

Itachi je slaďouš :-D , alespoň já ho tak vnímám.
Onyxové oči... hmm, to zní sexy... :-P

3 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 8:23 | Reagovat

Yare yare Sakuro. Tomu rikas....povidka? Nechces nam rovnou priznat, ze ses zabouchla do Itachiho a nasledne mi vysvetlit, co ma znamenat fakt, ze jsi byla u Sasukeho s matikou?! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama