Nečekané setkání11

28. srpna 2013 v 22:32 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Nejistým pohledem se zadívala na Itachiho. Poznala, že ty oči vidí taky. Ucítila, jak se mu napínají všechny svaly v těle.
"Ahoj, krásko," zašveholil Orochimaru. Sakura ani nepostřehla, že by se přemístil. Jeho rychlost byla neuvěřitelná.
"Ale, ale, ale našla sis přítele?" zeptal se slizkým hlasem.
Sakura zrudla. Nevěděla, co by měla odpovědět. Navíc se spíš soustředila na to, aby si udržela pod kontrolou své tělo. Nechtěla znovu zažít ten pocit, kdy ji ovládá někdo tak nechutný, jako je Orochimaru.
"Drž se od ní dál, ty parchante," okřikl ho Itachi a stoupl si mezi Sakuru a Orochimara. Chránil ji svým tělem. Nechtěl, aby se jí něco stalo.
"Myslím, že si můžeš dát pohov," usadil ho Orochimaru. "Já nemám v plánu jí ublížit. Jenom si chci od ní něco vzít. Poté bude už jenom tvoje, to mi můžeš věřit." Jeho škodolibý úsměv jakoby zářil ve tmě.
"Její srdce nedostaneš, to ti říkám rovnou," ohradil se Itachi.
"Jak ses něco takového dozvěděl? Řekla ti to snad?" udiveně na něj pohlédl.
"Tohle ti možná napoví," usmál se Itachi. Ze zad mu náhle vyrostlá ohromná křídla. Byla převážně bílá, jenom několik peříček bylo rudé barvy. Místo jeho normálního oblečení měl na sobě černý plášť a kápí.
"A-Achiti?" zeptala se nejistě Sakura.
"Jo," zakřenil se. "Celou dobu jsem tě hlídal."
"To je moc pěkné. Nerad vám kazím příjemnou chvilku, ale ještě tuto noc chci mít Sakuřino srdce ve svém těle. A byl bych velice rád, kdyby se tak stalo. Proto prosím, přestaňte debatovat o hloupostech a postavte se mi!" přikázal. "Stejně mě nedokážete porazit. Jsem mnohem silnější než vy dva dohromady."
"Jenom se uklidni, Orochimaru," oslovil ho Itachi. "K boji dojde, to ti neodepřu, jenom bych byl rád, kdyby se Sakura kousek vzdálila. Nerad bych, aby se zranila během tvého umírání."
"Já neumřu," protestoval. "Jsem silnější než ty, učiteli."
"To se uvidí, žáčku." S těmito slovy se na sebe vrhli. Orochimaru se snažil zasadit Itachimu několik ran do hlavy, ale vždy minul. Itachi byl mnohem rychlejší než on. Každá jeho rána byla trefná. Pokaždé zasáhl Orochimara přesně tam, kam chtěl. Orochimaru se však nevzdával. Uhýbal, útočil, ale bez úspěchu. Itachi se nemusel ani moc namáhat. Bylo na něm vidět, že to celé bere jako primitivní hru. Hrál si s ním. Dělal to pro své potěšení. Kdyby chtěl, mohl by ho několika ranami připravit o život. Chtěl to však udělat jinak, chtěl, aby přitom trpěl, toužil po tom, aby cítil bolest za to, co Sakuře provedl.
Sakura stále kousek opodál. Boj jenom sledovala, neúčastnila se. Věděla, že by jenom překážela. A navíc viděla na Itachim, že to chce celé zvládnout sám. Byla si jistá, že na okamžik v jeho onyxových očích spatřila touhu po pomstě. Tušila, že ho Itachi chce zabít jenom kvůli tomu, co jí udělal. Byla si jistá, že ji Itachi celou dobu chránil, protože ji nebral pouze jako studentku. V jeho očích dokázala vyčíst mnohé. Vyčetla v nich i nefalšovanou a upřímnou lásku.
"Tak co Orochimaru?" zeptal se Itachi pobaveně. "Ještě pořád jsi plný odhodlání? Stále ještě věříš, že dokážeš vyhrát?" Itachi se ve tmě zvláštně šklebil. Bylo mu jasné, že Orochimaru postupně ztrácí sílu. Už když ho učil, věděl, že není příliš vytrvalý. Věděl, že je spíše zbrklý a nerozvážný. Neměl moc předností, které by mohl využít v boji. Jediné co měl, byla nenávist a zloba. Ale proti Itachiho dobrotě a lásce neměl šanci. Itachi byl mnohem silnější, že se to ani nedalo srovnávat.
"Já se nevzdám!" křikl.
"Myslím, že to všechno skončíme," řekl Itachi, když pohlédl na Sakuru. Zdálo se, že už jí to celkem nebaví.
"Ne, ještě končit nebudeme," odporoval Orochimaru.
Itachi podkopl Orochimarovi nohy. Ten nestihl zareagovat a slétl na zem, přičemž se silně bouchl do hlavy. Itachi se na něj sklonil a položil mu ruku na srdce.
Zavřel oči a chvilku se soustředil.
Sakura zpozorovala, že se z jeho prstů řine jakási bílá energie.
Orochimaru nečekaně vykřikl.
"Jenom se uklidni, za chvíli to bude," klidnil ho Itachi.
Sakura na to překvapeně zírala. Nepotřebovala vysvětlení. Došlo jí, že Itachi vpouští do Orochimarova zmučeného srdce pozitivní energii a lásku. Ihned jí bylo jasné, že Orochimarovo srdce není schopno přijmout tu lásku, protože celou dobu žádnou lásku nedostalo. Byl vychováván v nenávisti. Byl veden k dokonalosti, nic nikdy nebylo dobré. Všechno, co udělal, bylo hned odsouzeno. Musel být nejlepší. Musel být dokonalý. Jeho rodiče odmítali pochopit, že dokonalý člověk neexistuje. Ani dokonalá nadpřirozená bytost neexistuje. Každý má jisté nedostatky, a když jeho matka nebyla dokonalou ženou, musel to být její syn. Jeho otec se přidal na stranu matky. Vedl ho k dokonalosti stejně jako ona.
Ozval se další Orochimarův zoufalý výkřik.
Sakura ztuhla. Jeho výkřik způsobil, že jí krev tuhla v žilách. Ten zoufalý výkřik jí připomněl, jak sama křičela v soukromí několik dní po tom, co přišla o celou svoji rodinu. Vzpomněla si na den, kdy si chtěla zalétat. V ten den vyletěla nejvýš, jak jen mohla. Když měla kolem sebe šedivé mraky. Máchala křídly, jak jen mohla. Křičela z plných plic. Byla si jistá, že jí nikdo na zemi neslyší. Vydávala zoufalé výkřiky, které ze sebe potřebovala dostat. Její srdce krvácelo, duše dostala neuvěřitelnou ránu a život přestával mít smysl. Přesto byla odhodlaná žít dál. Chtěla vidět Orochimara umírat. Chtěla ho vidět trpět za to, co jí udělal.
Potom se ozvalo jenom tiché zasténání. Poté už bylo jenom ticho. Orochimaru byl po smrti.
"Hotovo," řekl Itachi s úsměvem.
"To znamená, že jsi mu zničil srdce?" zeptala se pro jistotu Sakura.
"Ano, jeho zmučené srdce jsem zničil," odpověděl.
"Dobrá a co bude teď?" otázala se Sakura a pohlédla do jeho dokonalých očí.
"Možná bychom se konečně mohli věnovat sami sobě," řekl se lehkým šibalským úsměvem.
"Jak to myslíš?" nechápala Sakura.
Neodpověděl. Místo toho k ní přistoupil a přitiskl své rty na ty její. Nejdřív to byl jenom krátký váhavý polibek, ale potom, co zjistil, že se Sakura nebrání, se pustil s odvahou do vášnivějšího polibku. Lehce jí olízl rty a poté začal s prohledáváním jejích úst.
Sakura tiše vzdychla. 'Jak dlouho jsem na tohle čekala?' zeptala se sama sebe. 'Je možné, že se konečně karta obrátila? Je tady možnost, že se konečně budu radovat? Mám konečně právo na štěstí? Je Itachi štěstí, které jsem postrádala? Dokáže mi do života vrátit radost, kterou mi Orochimaru sebral?'
"Nechceš si trochu zalétat?" zajímal se Itachi, když se po několika dlouhých a vášnivých polibků od sebe odtrhli.
"Proč ne?" pokrčila Sakura rameny. Byla nesmírně šťastná. Získala v životě novou naději. Itachi byl její spřízněnou duší. Byl nadpřirozenou bytostí, kterou k životu potřebovala.
Sakura vyvolala svá křídla. Byla nádherně bílá, skoro Itachiho bolelo se na ně dívat.
"A kam chceš vlastně letět?" otázala se, když se připravovali k letu.
"Vlastně nemám žádné konkrétní místo, chtěl bych si jenom protáhnout křídla a myslím, že tobě by to taky prospělo," usmál se na ni milým a hřejivým úsměvem.
"Tak dobře." S těmito slovy se odlepili od země. Několikrát rychle máchli křídly, až se ocitli několik metrů nad hladinou jezera.
Itachi obrátil svůj pohled k Sakuře a upřeně se na ni zadíval. Nemohl uvěřit tomu, že se to konečně stalo. Po dlouhé době našel nadpřirozenou bytost, která by měla ráda. A co víc-která by ho milovala. Nepochyboval o Sakuřiných citech k němu. Když se mu naskytla příležitost, nahlédl jí do myšlenek. Našel tam velice zajímavé věci, především to, že i ona má o něj zájem, i když se sama odmítá smířit s tím, že by se jí mohl líbit učitel. Když si její mysl prohlížel naposledy, stále ještě váhala. Potřebovala jenom, aby ji Itachi ukázal, že o ni má taky zájem a všechno se změnilo.
Oběma došlo, že nemá cenu vyhýbat se osudu. Oba toužili po tom druhém, i když třeba tajně. Všechno vyšlo napovrch teprve ve chvíli, kdy Itachi udělal první krok. A nelitoval toho.
"Skoro už jsem zapomněla, jak vypadá město seshora," přiznala. Naposledy létala, když se potřebovala vykřičet, v tu chvíli však nevnímala nádherný pohled, který se jí naskytl. Noční město vidět očima ptáků je krásný a nezapomenutelný zážitek.
"Jsem rád, že jsem ti to připomněl," zazubil se Itachi.
"Jsem ráda, že jsi mi pomohl. Děkuju, že jsi zabil Orochimara, je to pro mě dost důležitá věc. Moc děkuji," oplatila mu milý úsměv.
"Sakuro, nechci se teď bavit o Orochimarovi," pohlédl na ni. "Chtěl bych se věnovat trochu jiným věcem." Přiblížil se k ní. Zastavil se a zlehka si ji k sobě přivinul.
"Miluji tě, Sakuro. Ich liebe dich. I love you. Te amo. Je t'aime. Watashi wa anata o aishite," vyznal jí lásku všemi jazyky, které ovládal.
"Itachi, jak se tohle stalo? Jak se mohlo stát, že se jeden den utápím v nepřekonatelném smutku a druhý den zářím nepředstavitelným štěstím?"
"Život je zvláštní věc. Je to dar, který se musí využít," řekl.
Sakura na něj udiveně pohlédla. "Možná bychom měli sletět dolů, vzít tvoje auto a jet do sídla," navrhla Sakura.
"Moc rád," po tváři se mu rozlil nádherný úsměv.
"Tak jdeme."
Společně sletěli zpět na zem, kde vyhledali Itachiho auto. Beze slova nasedli a zamířili rovnou do sídla.
Když tam dorazili, Sasuke stál v kuchyni. Čekal na ně.
"Kde jste byli?" podrobil je křížovému výslechu.
"Byli jsme u jezera, abychom přišli na jiné myšlenky," vypověděl popravdě Itachi.
"Zdá se to jenom mě, nebo je Sakura šťastná? Opravdu se usmívá, nebo mám halucinace?" otázal se překvapeně Sasuke, když zahlédl krásný úsměv na Sakuřině tváři.
"Nezdá se ti to. Opravdu se usmívá a to jenom díky mě. Myslím, že bych v tom měl pokračovat. Co kdybych se dal na psychologii?" zažertoval Itachi.
"To ani náhodou," odporovala Sakura.
"Proč ne? Vždyť jsem v tom dobrý."
"Nedovolím, aby ses stal psychologem. To by totiž znamenalo, že terapií, kterou jsem si prošla já, by si musel projít někdo jiný. A to nechci. Nepřeji si, abys to zkoušel na někom jiném," vážně na něj pohlédla.
"Co se doopravdy stalo?" zajímal se Sasuke. Došlo mu, že to nejspíš nebylo tak nevinné, jak to první pohled vypadalo.
"Nic, co by tě mělo zajímat." S těmito slovy zamířili do Itachiho ložnice.
Itachi vzal Sakuru do náruče, donesl ji až k posteli, kde ji posadil. Ladně před ní poklekl.
"Sakuro, nevím, jak se bude dál vyvíjet. Nejsem si teď jistý ničím, jediné, co vím naprosto přesně je, že tě miluji tak, jak jen nadpřirozená bytost milovat může. Chtěl bych tě požádat, abys navždy spojila naše životy."
"Jak to myslíš?" nechápala Sakura.
"Sakuro Haruno, tímto tě žádám o jednu laskavost: vezmeš si mě?"
Sakura na něj zírala s otevřenou pusou. Čekala spoustu věcí, ale tohle zrovna ne.
"Ano, jasně že jo," přikývla a dlouze ho políbila.
"Ani nevíš, jak moc jsem nyní šťastný," svěřil se jí.
"Zdaleka ne tolik jako já," informovala ho.
Itachi ji lehce políbil. Poté následovala dlouhá noc, probděná oběma nadpřirozenými anděly.


Tak tady je poslední díl povídky: Nečekané setkání. V textu je použitá japonština, omlouvám se, jestli to není tak úplně správně v překladu. Japonsky bohužel ještě neumím.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 29. srpna 2013 v 9:55 | Reagovat

waaaw krasny koniec *-* aj slzy mi vysli ....brutalne dobre pises leen tak daleej :) tesim sa na novu poviedku

2 An An | Web | 8. září 2013 v 12:30 | Reagovat

Jak krásný konec melodramatického příběhu :D , dost jsi mě překvapila, u tebe bych spíš čekala konec při kterém všichni zemřou.
Fakt nádherná kapitola. Nechceš napsat pokračování? :-D

3 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 10:05 | Reagovat

Orewa thaiskide (já miluji) tedy, myslim, ze tohle by se tam vyjimalo vic. Co vim, tak takhle nejak podobne je miluji te. No nic, prekrasny pribeh! Ale neprastili do toho trochu moc brzo???

4 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:47 | Reagovat

[3]:Děkuji za chválu! Možná do toho praštili moc rychle...nevím. Mě už prostě nic nenapadlo, teprve po nějakém čase mě napadlo pokračování a to teď postupně zveřejňuju. To bude jiný kafe, všechno se to tam zvrtne a celý se to změní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama