Nečekané setkání10

26. srpna 2013 v 21:04 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
"Stalo se něco?" zajímal se Itachi, když uviděl její vyděšený výraz.
"Jenom si mi něco zdálo," odpověděla Sakura stále ještě s divoce bijícím srdcem.
"Doufám, že to nebylo nic strašného."
Sakura se na něj udiveně podívala. 'Co se vlastně stalo, když jsem spala?'
"Neboj se, Sakuro, všechno bude dobré," chlácholil ji.
"Jak to můžeš vědět?" zeptala se. "Jak si tím můžeš být tak jistý? Vždyť se každou chvíli může něco stát. Něco, co všechno nadobro změní a pak už se to nenapraví."
"Uklidni se. Věřím, že se nic špatného nestane. Už se toho stalo dost, myslím, že je pravý čas na to, aby se vše obrátilo v tvůj prospěch."
"Jsi si tím opravdu jistý?" otázala se.
"Ano," přitakal Itachi. "Jsem si jistý, že odteď vše půjde dobře."
Itachi doufal, že má pravdu. Podle toho, co se dozvěděl z jejího snu, usoudil, že Orochimaru chce použít její srdce, aby se nemusel utápět ve smutné minulosti. Chtěl Sakuru zabít, aby mohl být šťastný. Neuvědomoval si však, že jestli si doopravdy vezme její srdce, bude v jistých chvílích trpět tak jako ona, když jí vyvraždil rodinu. Jestli to opravdu udělá, pocítí bolest ze ztráty, kterou sám způsobil. Kdyby Itachimu tolik nezáleželo na Sakuře, nechal by ho, aby cítil bolest, kterou jí způsobil.
"Kolik je vlastně hodin?" vyrušila ho z úvah Sakura.
Itachi se podíval na nástěnné hodiny. Bylo šest večer.
"Fajn, myslím, že se půjdu najíst," oznámila Sakura a vytrhla se Itachimu z objetí. Zamířila do kuchyně, kde si prohlédla obsah ledničky. Nakonec se rozhodla, že si vezme bílý jogurt a rohlík. Se svou malou večeří zamířila do svého pokoje. Itachi už tam nebyl.
Sedla si na postel a dala se do jídla. Její myšlenky se stále soustředily na sen, který jí zdál před několika minutami. Nevybavovala si moc detailů, zůstaly v ní jenom pocity. Cítila to, co cítila v tom snu. Nejdřív byla neuvěřitelně šťastná. Zářila štěstím, že se to nedalo slovy ani popsat. Potom se to však změnilo. Ucítila strach a smutek. Cítila stísněnost, nemohla se hnout. Byla ochromená a její tělo bylo pod cizí nadvládou. Poté zaslechla slova. Prvních několik vět moc nevnímala, ale zbytek slyšela zřetelně. V mysli se jí ta slova objevila. Slyšela Orochimarův hlas, jak k ní promlouvá: "Až přijde správný čas, vezmu si tvé srdce a nahradím jím své. Tvoje srdce, které bylo už od mládí zásobováno láskou, vyměním se zmučené srdce, které bylo vedeno k dokonalosti a nikdy neuspělo. Budu v těle nosit tvé srdce a už nikdy nebudu muset vzpomínat na to, jak mi moji rodiče ublížili. Budu se těšit z radosti, kterou si ty jako malá zažívala. Budu šťastný. A to jen díky tobě Sakuro."
Otřásla se. Netušila, proč si z toho snu nejzřetelněji pamatuje jeho slova. Dost ji to vyděsilo. Význam jeho slov v sobě skrýval poselství budoucnosti.
'Možná že je to pravda. Možná se mi opravdu pokusí vyrvat srdce z těla, aby mohl cítit mojí radost. Ale potom by musel cítit i mou bolest. Kdyby si vzal mé srdce, automaticky by musel cítit i bolest, kterou mi způsobil. Kdyby se mu to podařilo, cítil by to, co jsem cítila já, když mi zabil rodinu. Zasloužil by si to. Možná by to pro něj bylo daleko horší než jeho utrpení z dětství. Ale možná ne. Nicméně by se bolesti nezbavil. Copak je tak hloupý a nedochází mu, že to může mít i jistou špatnou stránku? Nejspíš ne. Nejspíš je zaslepený touhou po mém srdci, že si ani neuvědomuje špatnou stránku věci. Ale co bych tedy měla dělat? Měla bych mu dovolit, aby si mé srdce vzal a trpěl stejně jako já? Nebo se mám bránit a nechat Achitiho, aby ho zabil? Udělal by to pro mě? Zabil by ho, abych už konečně měla klid? Byl by tak hodný a riskoval by kvůli mně svůj život?'
Sakura se zaobírala různými otázkami. Vymýšlela čím dál víc otázek, na něž nemohla najít odpovědi. Zdálo se, že ty odpovědi neexistují. Věděla, že jediný způsob, jak přijít na odpověď je zariskovat. Ale moc se jí do toho nechtělo. Rozhodla se, že Orochimarovi nedovolí, aby si vzal její srdce. Teď už zbývalo jenom přesvědčit Achitiho, aby Orochimara zabil. Věděla, že to nebude snadné, ale jistou naději měla. Chtěla mu pomoct v tom, aby Orochimaru neměl nejmenší šanci na vítězství. Chtěla vyhrát. Chtěla ho zabít, aby věděl, jaké je odejít ze světa předčasně.
"Už jsi dojedla?" vyrušil ji Itachiho hlas.
"Jo, už jsem po jídle," přikývla Sakura a vyhodila kelímek od jogurtu.
"Fajn. Jestli nemáš nic v plánu, chtěl bych tě někam odvést. Na jedno místo, kde to mám rád. Myslím, že by se ti mohlo ulevit. Mohla bys načerpat nové síly, přijít na nové myšlenky," navrhl.
Sakura se na něj nevěřícně podívala. "Ráda půjdu," přikývla nakonec.
"Tak pojď," vyzval ji. Společně zamířili k jeho autu.
"Kam mě to chceš vlastně vzít?" zeptala se Sakura, když několik minut jeli mlčky.
"Nech se překvapit," poradil jí a upřel svůj pohled na klidnou silnici.
Trvalo jenom několik minut, než dorazili na místo. Itachi ji zavezl k jezeru, u něhož ráda trávila své volné chvilky. Bylo to jezero, u něhož strávila poslední chvíli před tím, než našla své rodiče po smrti.
"Je tu klid," uznala Sakura a zhluboka se nadechla. To místo ji do mysli přeneslo několik vzpomínek na ten den, kdy všechen její smutek začal.
"Děje se něco?" otázal se nejistě Itachi, když si všiml jejího smutného výrazu.
Sakura zavrtěla hlavou. Od té události tam nebyla. Připadalo jí, jakoby se to místo změnilo. Už se tam necítila tak dobře jako dřív. Dřív si toto místo spojovala s klidem. Ale teď už ne. Teď už jí místo připomínalo vraždu. Cítila, jakoby to místo bylo zahaleno v plášti smutku a vraždy. Kdykoli se rozhlédla kolem sebe, cítila, jak její srdce tepe čím dál rychleji. Cítila vnitřní neklid. Srdce jí splašeně bilo, její myšlenky se soustředily jenom na tu vraždu. Nemohla myslet na nic jiného. Nemohla se těch vtíravých vzpomínek zbavit.
"Opravdu ti nic není?" zjišťoval Itachi. Všiml si jejího vnitřního neklidu. Výraz v obličeji vypovídal o tom, že toto místo na ní nepůsobí přívětivě.
"Jsem v pořádku," odvětila. "Nemusíš mít starost."
"Sakuro, nechci, aby ses trápila. Chtěl bych ti pomoci od tvého vnitřního smutku. Přál bych si vidět tě šťastnou. Dovol mi, abych ti pomohl. Oběma se nám uleví, když ze sebe ten smutek dostaneš. Prosím, pokus se ze sebe to trápení dostat. Uvidíš, že ti to přinese úlevu a klid."
Sakura chvilku nad jeho slovy přemýšlela. 'Možná má pravdu,' usoudila nakonec. 'Opravdu se mu chceš svěřit? Chceš mu říct, jak to doopravdy bylo? Přeješ si riskovat, že tě uvidí, jak brečíš? Chceš tady před ním složit se slzami v očích?' ptalo se jí druhé její já. 'Nechceš si to ještě rozmyslet? Nechceš s tím třeba ještě počkat? Vždyť není jisté, jestli to myslí doopravdy! Nemůžeš si být jistá, že tě nezradí jako ostatní. Proč by se měl lišit od těch předešlých? Proč by to měl myslet vážně? Vždyť je to JENOM člověk. A lidé jsou zlý a zrádní. To přece moc dobře víš. Tak proč by ses mu chtěla svěřovat? Proč mu to celé chceš převyprávět? Myslíš si, že se ti uleví, jakmile mu to řekneš? Vážně si to myslíš? Nezdá se ti to jako moc velký risk? Copak by ti mohlo pomoct, kdybys mu to řekla? Vždyť je to naprosto absurdní. Nemůže to vyjít, nic nemůže tvého trápení zbavit. Už se s tím smiř. Jsi nadpřirozená a utrpení k nadpřirozenosti patří. Musíš něco vydržet, jestli chceš žít, aniž by tě stále někdo z lidí srážel na kolena. Nemůžeš mu věřit! Je to zrádce! Copak tě tolik okouzlily jeho onyxové oči, že mu chceš najednou vysypat celý svůj příběh? Vážně jsi tak pitomá a chceš věřit člověku? Možná jsi už na to zapomněla, ale mohla by sis laskavě vzpomenout, jak to bylo kdysi s Isamem? Jenom si na něj vzpomeň, byl to takový milý kluk s jantarovýma očima, určitě si na něj pamatuješ. Byl to kluk, který ti taky sliboval, že ti pomůže. Chtěl po tobě, aby ses mu svěřila, když ses tolik trápila kvůli své proměně. Bylo ti tehdy asi čtrnáct a krutě si nesla to, že jsi nenormální. On ti taky sliboval, že ti pomůže. Místo toho to začal všude roztrubovat. Prohlašoval o tobě, že jsi zrůda. A ty jsi musela podstoupit jeho zradu i to, že si všichni kolem mysleli, že jsi nějaká nestvůra. Nakonec mu stejně moc lidí neuvěřilo a nešťastnou náhodou ho zajelo auto. Ale to je teď jedno. Zradil tě. Způsobil ti bolest, kterou si sotva snášela. Copak jsi na tu bolest už zapomněla? Proč chceš znovu cítit, že tě všichni nenávidí a kdekdo ti podráží nohy? Proč chceš znovu prožít tu mučící bolest? No? Tak co? Jak se rozhodneš? Chceš mu tady všechno vyklopit a pak se trápit, nebo radši budeš zticha a budeš dělat, že se nic neděje, tak jako vždycky? Tak už se rozhodni!'
Sakura se na Itachiho podívala. Chvíli váhala. Nevěděla, pro co by se měla rozhodnout. Byla pravda, že ji už někdo zradil a ona nechtěla znovu pocítit ostří zrady. Ale na druhou stranu si byla jistá, že by ji Itachi nemohl zradit. Byl to hodný učitel, který se po dlouhé době objevil jako jediný člověk, jenž je ochotný jí naslouchat. Byla si jistá tím, že jí nezradí.
"Tak dobrá," zašeptala Sakura téměř neslyšně. "Chceš slyšet, co se stalo? Myslím tím, jestli si chceš vyslechnout, jak moje rodina zemřela?" ptala se Sakura s pohledem upřeným na Itachiho. Dívala se mu do jeho uhelně černých očí. Snažila se v nich vyčíst, zda mu opravdu může věřit.
"Ano," přitakal. "Moc rád bych slyšel, jak to opravdu bylo.
'Tak a jsi v pytli. Jestli tě i on zradí, nechoď za mnou s brekem. Já jsem tě varovala, to si pamatuj. U mě pochopení pro tvoji pitomost nenajdeš, tím si můžeš být stoprocentně jistá.'
Sakura se v duchu usmála a pustila se do vyprávění celého svého příběhu. Nevynechala jediný detail. Itachi ji pozorně naslouchal. Ani jednou ji nepřerušil. Na nic se neptal.
"Páni," obdivně hvízdl, když Sakura s vyprávěním skončila. "Toho je na jednoho člověka trochu moc. Docela mě udivuje, že jsi to zvládla, já sám nevím, co bych dělal," přiznal a pohlédl jí do jejích krásných zelených očí. Teprve teď si všiml, že v nich má Sakura slzy.
"Děkuju, že jsi mě vyslechl. Ani nevíš, co to pro mě znamená," řekla a pustila do otevřeného pláče. Itachi si k ní přisedl. Objal ji a nechal jí, aby na jeho rameni tiše plakala.
Jemně ji hladil po zádech a přemýšlel nad tím, co mu právě řekla. Musel uznat, že její příběh byl téměř tragický. Přišla o celou svou rodinu a navíc se při poslední vraždě setkala s vrahem. Divil se, že po něm není vyhlášeno pátrání. Sakura o tom informovala policii, popsala jim toho muže, ale oni se jí vysmáli do obličeje. Řekli jí, že to nedává smysl. Nařkli ji z toho, že lže a dál už se tím nezabývali. Bylo od nich pošetilé myslet si, že si Sakura vymýšlí. Proč by to taky dělala? Někdo byl toho názoru, že je psychicky nemocná a musí se léčit, aby nezabila někoho jiného. Někdo z ní měl strach, zato jiní jí věřili. Ale i přes všechnu cizí důvěru nemohla smazat podezření, že je vrahem ve skutečnosti ona.
Proč by taky někdy věřil sedmnáctileté dívce? Vždyť není dospělá a většina lidí si myslela, že je to jenom pitomá pubertální holka, která se potřebuje zviditelnit. Nic víc v tom neviděli. Nic jiného je nezajímalo. Stáli si za svým názorem.
Sakura se pomalu začala uklidňovat. Cítila najednou vnitřní klid a rovnováhu. Už neměla potřebu brečet. Bolest minulosti na chvíli pominula. Byla klidná a šťastná.
Podívala se na Itachiho. Ten se na ni mile usmíval. Dával jí najevo, že jí dokáže chápat. Ukazoval jí, že se mýlila, když si myslela, že na světě není nikdo, kdo by byl schopen pochopení, které ona potřebuje. Projevil svou milou stránku, aby věděla, že on tu bude vždycky pro ni.
Sakura zvedla hlavu a zadívala se na lehce zčeřenou hladinu jezera. Byla už tma, přesto však viděla jemné vlny, jak narážejí na břeh nedaleko od jejích nohou.
Upřela svůj pohled na protější stranu jezera. Spatřila tam téměř nepatrnou lidskou siluetu. Zaostřila. Jediné, co při svitu měsíce dokázala vidět přesně, bylo, že je to mužská postava s dlouhými vlasy. Ta postava zvedla hlavu a podívala se jejím směrem.
Málem omdlela, když spatřila zářící žlutozelené oči, jak si soustředěně pozorují.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 28. srpna 2013 v 11:12 | Reagovat

brutalni diel*-* rychlo pokracko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama