Nečekané setkání

19. srpna 2013 v 15:01 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Byl začátek září. Všichni se neochotně vraceli do školy. Jednou z příchozích do té staré a omšelé budovy byla taky Sakura Haruno. Na první pohled naprosto obyčejná sedmnáctiletá dívka, avšak na druhý pohled naprostý vyvrhel společnosti, který nikdy nezapadne kvůli něčemu, co sama nemohla ovlivnit.
Zamířila do třídy, na jejíchž dveřích byla připevněná cedulka s nápisem: kvarta. Neochotně otevřela dveře a šla přímo dozadu. Sedla do poslední lavice, která stála v tom nejzazším rohu.
Čekala.
Byla tady první, jako každý rok. Pokaždé se opakovalo to samé: přišla mezi prvními, sedla si do zadní lavice a přemýšlela nad tím, co nadcházející rok přinese. 'Možná se tentokrát něco změní,' promlouvala sama k sobě. 'Možná konečně najdu sobě rovného,' pokračovala. Potají doufala, stejně jako každý rok, že narazí na někoho, kdo je stejný jako ona. Přímo prahla po pochopení někým, kdo si musel prožít to, co ona. 'Ale nebuď hloupá. Bude to jako každý rok. Nic se nezmění. Budeš dál tím, čím jsi. Nikdo ti z toho nepomůže,' ozvalo se její pesimistické druhé já. Možná ne pesimistické, spíš realistické.
"Ale, ale, ale kdo pak to tu je? Zase Haruno? To jsi tady proseděla celý prázdniny, že jsi tak neskutečně bledá?" z jejího přemýšlení ji vytrhl čísi hlas. Znala ho, znala ho až moc dobře.
"Jsem bledá z toho, že je mi z tebe na zvracení, Uchiho," odvětila s úsměvem. Na podobné urážky byla zvyklá. Přicházely k ní už první školní den a pokračovaly až do začátku prázdnin.
"Ale prosím tě. Ze mě se všem holkám podlamují kolena. Žádná kvůli mému vzhledu nezvrací," nesouhlasil s ní Sasuke a automaticky pohodil svou temně černou hřívou.
"Tak přece jenom jedna existuje. V životě jsem nezažila okamžik, kdy bych po tobě prahla tak strašně jako Karin. Na to mám zatím dost hrdosti a hlavně rozumu," informovala ho.
"Chceš si vyskakovat?" zeptal. Tahle jedna otázka Sakuře na tváři vykouzlila upřímný úsměv. Věděla, že kdyby se s ním dala do boje, vyšla by jako naprostý vítěz. To tak nějak patřilo k tomu, jaká doopravdy byla. Avšak nikdo to nevěděl. Nikdy se úmyslně nenechala vyprovokovat k bitce. Tím by se mohla prozradit a o to vážně nestála. Sice už někdy nadešla situace, kdy se boji nemohla vyhnout, v těch chvílích se ale krotila. Nevyužívala toho, co by ji zaručilo vítězství. Nechtěla zbytečně poutat něčí pozornost.
"Samozřejmě že si nechci vyskakovat. Jenom ti ukazuju holou skutečnost. Možná si to ještě nepochopil, ale ne každá holka tě musí milovat. Smiř se s tím Uchiho, moje srdce sis nezískal a ani si ho nezískáš. Zaprvé by sis ho nezasloužil a za druhé nejsem pitomá, abych měla slabost pro největšího vola v okolí." V jejím hlase byla slyšet neskrývaná upřímnost. Myslela to vážně a to Sasuke ještě víc rozohnilo.
"Tak poslouchej, ty jedna…" Nestačil dokončit větu, když do třídy vtrhl Naruto plný energie a začal o něčem živě vykládat.
Sakura obrátila svůj pohled k zeleně vymalované zdi a upřeně na ni zírala. Ignorovala všechny, kdo přišli do třídy a plní veselí ostatním sdělovali své zážitky z prázdnin. Ona by si taky s někým ráda popovídala, kdyby měla s kým. Nikdo v této třídě jí nebyl podobný. Nikdo se nesnažil ji chápat. Ani se nepokusili proniknout k jejímu srdci přes několikavrstvou bariéru. Nikdo neměl dost kuráže, aby to zkusil. Všichni to předem vzdali. Slaboši.
Zazvonilo. Každý si sedl do lavice a pustil se do živé debaty se svým spolusedícím.
K Sakuře si ovšem nikdo nesedl. Ve třídě jich bylo jenom třicet pět. Jedno místo vždy zůstalo volné, to vedle ní.
"Dobrý den," ozvalo se společně s bouchnutím dveří.
Všichni se okamžitě postavili a podívali se na příchozí osobu. Byl to asi dvacetiletý mladík s havraně černými vlasy a onyxovýma očima. Nepopiratelně se podobal Sasukemu Uchihovi. Měl podobné rysy obličeje, stejně hluboké oči a pěstěné vlasy.
"Dobrý den, pane učiteli," zahučela třída otráveně. Nikdo nepočkal na povel, všichni si okamžitě sedli.
"Takže jsem Itachi Uchiha. Váš nový třídní učitel, budu vás učit angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu, matematiku a pro ty, kdo o to budou stát i japonštinu. Možná to někteří z vás už vědí, ale těm ostatním, kteří mají pomalejší vedení, chci říct, že jsem shodou okolností bratr Sasukeho," oznámil.
Setkal se s překvapivými pohledy. Třída byla překvapena, na kolik předmětů ho budou mít. Zdálo se, že je téměř všestranný.
"Ale nebojte se, já jsem na všechny stejně hodný," pokračoval s lehkým úsměvem na rtech. A pozorně si prohlédl každého studenta.
Třída se tlumeně zasmála. Zatím udělal dobrý dojem. Není nutno dodávat, že okamžitě zapůsobilo Uchihovské kouzlo a několik dívek, které neměly u Sasukeho štěstí, začaly přemýšlet nad tím, že by mohly mít štěstí u jeho staršího bratra. Byl pořádně sexy, to se muselo nechat. Vždyť to byl Uchiha.
"Neznám nikoho z vás, s výjimkou Sasukeho, tak se mi prosím představte a řekněte mi, co jste dělali o prázdninách, abych si o vás mohl udělat předběžnou představu." Jeho hlas jakoby každého hypnotizoval. Jeho oči postupně probodávaly všechny přítomné. Jeho ledový pohled si měřil každého, kdo seděl v lavici. Někomu jeho chladný a tvrdý pohled trochu naháněl strach, Sakuře však nikoli. Byla už na podobné pohledy zvyklá, takže jí Itachi nevyvedl ani trochu z rovnováhy.
Postupně se začali všichni představovat. Každý přidal jeden zážitek z prázdnin, většinou se jednalo o nějakou dovolenou v exotických končinách.
Sakuřiny prázdniny se však skládali jenom z nešťastných událostí. Po celé dva měsíce chodila na pohřby svých příbuzných. Nejdřív někdo zastřelil její matku, potom se jí oběsil otec. Prarodiče z otcovy strany byli uškrceni. Druhé prarodiče z matčiny strany někdo podřezal a její tetu společně se strýcem někdo utopil v jezeře nedaleko jejich domu.
Bylo to osm úmrtí během dvou měsíců. Z platu, který získávala jako servírka v jedné hospodě sotva vystačila všem vystrojit pohřeb.
Teď byla sirotek. Neměla nikoho z rodiny, kdo by se o ni staral. Žila sama a to jí bylo teprve sedmnáct. Své osmnácté narozeniny měla slavit 28. března dalšího roku. Do té doby podle zákona musela žít s nějakou dospělou osobou, bohužel nikoho neměla. Řešilo se to s úřady, ale nikoho nenašli, protože všichni měli strach, že by je taky někdo zabil. Její rodina byla obětí nějakého zabijáka. Ona moc dobře věděla, kdo to je. Problém byl v tom, že policie ani úřady by proti němu nic nezmohly. Jedině ona by ho mohla zabít, nejdřív by se jí však musel postavit tváří v tvář a tomu se on osobně vyhýbal. Nejdřív jí chtěl oslabit tím, že jí zabije celou rodinu a tím ji donutí, aby se sama trápila, a poté ji přistihne nepřipravenou. Moc dobře to věděla. Věděla o jeho plánech a nenechala ho, aby nad ní vyhrál. I když ji smrt její rodiny trápila, snažila se žít jako doposud. Stranit se ode všech, být nenápadná a neviditelná. Takhle žila už od svých deseti let, kdy k 'tomu' došlo.
"A co ty Sakuro? Jak si trávila prázdniny?" Sakura sebou překvapeně trhla. 'Jak Itachi ví, jak se jmenuje?' zeptala se sama sebe. Potom jí to došlo. Někdy chodila k Sasukemu před písemkou z matiky, aby mu pomohla. Nejspíš si ji zapamatoval díky tomu.
"Tak co jsi dělala?" zopakoval svou otázku. Upřeně jí hleděl do očí, jakoby v nich hledal pravdu.
"Strašila na hřbitově!" vykřikl někdo z prostřední řady. Všichni k němu okamžitě otočili pohled. Byl to Naruto Uzumaki.
"Já to myslím vážně. Několikrát jsem ji tam viděl. Vždycky pozdě v noci a brzo ráno," vysvětlil.
Sakura zaváhala. Měla by všem říct, že během prázdnin přišla o celou svoji rodinu?
"Chceš nám k tomu něco říct?" zeptal se Itachi. Jeho pohled na chvíli zjihl. V jeho očích se na okamžik mihlo pochopení a starost.
"Ne," odpověděla Sakura a uhnula pohledem. Byla ráda, že jí dal možnost, aby nemusela mluvit. Možná si to neuvědomoval, ale prokázal jí tím velkou službu.
"Proč nám nechceš nic říct? Stalo se snad něco, co ti nahnalo strach? Potkala jsi duchy?" dobírala se jí Karin, červenovlasá dívka, která denně lezla za Sasukem.
"Tak dost! Nechte ji být!" vykřikl nečekaně Itachi. "Když nechce mluvit, tak ji nechte. Není to zas tak důležité, Sakuru už znám. Nemusíte si ji dobírat jen kvůli tomu, že není moc sdílná. Nemusíte ji kvůli tomu hned odsuzovat."
Itachiho slova všechny zarazila. Jejich předchozímu třídnímu učiteli nevadilo, že si ji dobírali. Nevšímal si toho.
"Těšilo mě," s těmito slovy Itachi odešel z učebny.
Vteřinu po jeho odchodu zazvonil školní zvonek.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Urie-chan Urie-chan | 19. srpna 2013 v 16:41 | Reagovat

krasneeee :) nech je to na par itasaku :D

2 Anonym 007 Anonym 007 | 22. srpna 2013 v 20:20 | Reagovat

Výborná povídka, i když to zase vypadá, jako by tě skoro nikdo neměl rád :-( , proč o něčem takovém píšeš tak často?
A drobný detail: kdyby chodila do kvarty, nemohlo by jí být 17,ale to je vedlejší, tady jde hlavně o děj, který se mi tedy, smím-li podotknout, líbí.
Anonym 007 :-D

3 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 5:57 | Reagovat

[2]: Na začátku často píšu o tom, že jí nikdo nemá rád, aby pak mohl být obzvlášť dobrý konec. Navíc si tím zároveň vylívám svou duši.

4 Michaela Fabianová Michaela Fabianová | Web | 6. listopadu 2013 v 8:08 | Reagovat

No no sakuro? Nevidim v te smutne postavicce tebe? Bleda...ach jo. Nicmene jdu na dalsi! Jep! ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama