Neuběhlo ani pět minut a už stáli před Akatsuki sídlem. Byla to honosná budova. Vysoká a prostorná. Kolem byl volný prostor, který se využíval pro tréninky a boje.
Sachiko ještě nikdy neviděla tak velkou budovu.
"Tak pojď," chytl ji Itachi za ruku a dovlekl ji k velkým dubovým dveřím. Společně vešli do předsíně, která byla bíle vymalovaná. Potom prošli chodbou, obývákem a vystoupali po schodech do dalšího patra. Prošli jím až na samý konec, kde stály černě natřené dveře.
Itachi zaklepal.
"Dále," ozval se Peinův nevrlý hlas.
"Ahoj Peine, tady vedu…" Nedokončil tu větu, protože ho Pein přerušil: "Kde se sakra flákáš? Poslal jsem Hidana, aby vás odvolal, protože jsem s vámi potřeboval mluvit, ale tys mi zkazil plány! Chtěl jsem zaútočit na Konohu a tys jim nabídl mír za nějakou holku, která nám tu stejně k ničemu nebude. Zítra máme podepsat nějaký papíry. Doufám, že Tsunade bude chtít tu holku zpátky a tím se to celý zruší. Nemůže uvěřit tomu, že jsi udělal takovou pitomost. Řekni mi, čím tě tak okouzlila, že ses rozhodl jí vyměnit," bědoval Pein. Itachi se nadechl, aby něco řekl, ale Pein ho okamžitě umlčel mávnutím ruky.
"Radši mi to neříkej, nechci to vědět," umlčel ho. Chvíli bylo ticho. Nikdo se neodvažoval promluvit. Všichni byli zamlklý.
"Zítra se osobně vydám do Konohy a pokusím se napravit škodu, kterou jsi nám způsobil a jí si vezmu sebou. Mezitím vy tady budete trénovat jako vždy. A dneska bych si s ní chtěl zabojovat. Doufám, že umí aspoň něco, když už ses rozhodl jí tahat do Akatsuki." Pein naznačil, aby všichni odešli. Věnoval Sachiko jenom krátký pohled, kterým jí naznačil, jak moc jí opovrhuje.
"Tak fajn, to bychom měli," promluvil Itachi, když se sebou zavřel dveře Peinovi pracovny.
"Co budeme dělat teď? Do večera je ještě hodně času," zeptala se Sachiko.
"Rád bych dokončil ten nás boj," odpověděl Itachi.
"Dobře, kde?"
"Venku," řekl a zavedl jí před Akatsuki sídlo. Stoupl si naproti ní a změřil si jí pohledem. Byl si jistý, že tentokrát zvítězí.
"Připraven?" otázala se Sachiko.
"Samozřejmě," přikývl Itachi a vytáhla svou katanu, jejíž ostří se lesklo ve svitu vycházejícího slunce. Sachiko si katanu pořádně prohlédla. Vypadala velmi dobře. Bylo vidět, že se o ní Itachi dobře staral.
"Tak pojď," vyzvala ho Sachiko. Sama vytáhla jenom kunai.
"Jak chceš." Itachi okamžitě zaútočil. Spoléhal na svou rychlost. Věřil tomu, že konečně Sachiko porazí. Byl tím téměř posedlý.
Sachiko se jednoduše vyhnula jeho útoku. Jeho katana ji minula o několik centimetrů.
Zkusil to znovu. Pokaždé mířil na srdce. Přál si, aby se konečně trefil a tím ji usmrtil. Toužil po tom vidět ji, jak umírá. Jak její oči ztrácejí jiskru a oddaně se zavírají s myšlenkou, že nebyla tak dobrá, aby znovu porazila Uchihu Itachiho.
Znovu to bylo bezvýsledné. Sachiko jeho útok odrazila kunaiem. Vypadalo to, že se Itachi nikdy netrefí. Všechno hrálo proti němu: byl slabší než Sachiko, nebyl tak rychlý, netrénoval tak často a tak tvrdě jako ona.
Pevněji uchopil katanu, ovinul prsty kolem jejího jílce tak silně, až mu zbělely klouby. Vzedmul se v něm vztek, nemohl pochopit, že ho dokáže porazit holka. Štvalo ho, že obyčejná Holka je natolik dobrá, aby jím pohrdala. Nechápal to. Nechtěl to chápat. Nemohlo to tak být. On, který vyvraždil celý svůj klan. On, který se přidal k Akatsuki, jedné z nejlepších a nejnebezpečnějších organizací, si nedokázal připustit fakt, že by nějaká blbá holka z Konohy mohla být lepší než on.
"Už máš dost?" zeptala se Sachiko, když viděla, že na chvilku přestal bojovat. Jenom ji sledoval.
"Ne, já tě porazím. To přísahám," řekl s vážným výrazem ve tváři.
"Copak ty nevíš, že se slibují pouze věci, které doopravdy dokážeš? Nemyslíš, že tvoje přísaha je jenom obyčejná lež? Pouhé přání, které chceš, aby se splnilo? Tohle není přísaha, protože to nikdy nedokážeš. Budeš se s tím muset smířit, Itachi Uchiho. Ty mě nikdy neporazíš. Ani ve chvíli, kdy budu umírat, nebudeš silnější než já. Vždycky ti bude něco chybět. Nikdy nedosáhneš takové úrovně, na níž jsem teď já. Nenastane den, kdy se najde někdo, kdo se svou silou vyrovná té mé. Nikdy ten den nepřijde. Nikdy nebudu poražena." Sachiko mluvila přímo z duše. Tohle byla slova, která si říkala, když se jí zhroutil svět a ona se rozhodla, že bude žít dál, ale bez jakýchkoli citů.
"A co když ano? Co když se někomu podaří tě přemoci?" zajímal se Itachi. Myslel, že mu odpoví, že se nic takového stát nemůže, ale řekla něco úplně jiného. Překvapila ho svou odpovědí.
"Když se přece jenom najde někdo, kdo mě dokáže porazit, nebudu mít důvod žít. Už jsem toho v životě ztratila dost, jestli ztratím i svou hrdost, pak zemřu. Buď mě zabije můj protivník, nebo já sama. To už je jedno. Nebudu mít důvod žít. Ztratím tím to jediné, co mám. Nic už nebude důležité." Těmito slovy donutila Itachiho, aby se zamyslel. V jejích slovech cítil upřímnost. Nepochyboval o pravdivosti jejích slov. Na chvilku měl pocit, jakoby ji chápal, ale ten pocit okamžitě zmizel. Nerozuměl jí. Neměl ponětí, proč se tak chová, nebo co předcházelo jejímu rozhodnutí. Nic netušil, ani neměl potřebu se jí ptát. Věděl, že by ho odbyla. Věděl, že ona není příliš sdílný člověk. Zdálo se, že si svojí minulost střeží stejně jako svou tvář. Věděl, že si nikdy nesejmula masku z obličeje. Byla plná tajemství. Ona sama působila jako jedno nedobytné tajemství, které nikdo nesmí odhalit.
SakuraUchihaHaruno13










Velmi krasni dielik.