Jsem věčný snílek a ty jsi můj sen7

19. března 2016 v 21:33 | SakuraUchihsHaruno13 |  Normální svět

Obloha postupně přejímala tmavé odstíny, které získávaly převahu nad dnem, noc se blížila.
"Děkuju," řekla Sakura, když ji Itachi dovezl na místo, na kterém se předem domluvili.
"Tak za tři hodiny tě tu mám vyzvednout?" ujišťoval se.
"Ještě dám vědět," slíbila. "Ale asi tak nějak."
"Dobře," přikývl Itachi a věnoval jí dlouhý pohled, jako by se ji snažil přimět k tomu, aby mu prozradila, co má vlastně v plánu.
"Díky," Sakura se k němu naklonila a políbila ho na tvář. "Jsi fakt jednička!" S těmito slovy přímo vyskočila z auta, aby ji nemohl nějak zastavit nebo něco. Během chvilky zmizela ve stínech a jenom sledovala, jak Itachiho auto odjíždí.
"Starostlivej," prohodil Sasori, zatímco ji zezadu objal. "Už jsem skoro myslel, že zas nepřijdeš."
"Promiň, dřív to fakt nešlo, skoro utíkám z baráku a to tam ani nemám rodiče," odfrkla si.
"Smutnej příběh," pokrčil rameny a zavedl ji na místo, na kterém byli vždy. Tentokrát jich tam bylo víc než jen oni dva.
"Máš?" zeptala se Sakura, zatímco lovila u sebe peníze, aby se s ním vyrovnala.
"Mám," přitakal a zboží si vyměnili.
 

Poslední andělův nářek12

18. března 2016 v 21:39 | SakuraUchihaHaruno13 |  Kapitulovky

Sluneční paprsky připomínající tekoucí zlato se vedraly do pokoje, v němž dva chlapci spokojeně spali. Bill ležel Tomovi v náručí a klidně oddechoval. Spal jako už dlouho ne. Tomova přítomnost se pro něj stala něčím přímo magickým. S ním se nemusel ničeho bát, všechno se zdálo snazší nebo odplulo kamsi do pozadí, odkud se jen těžko navracelo zpět. Našel, co celý život potřeboval, v osobě, kterou mu do života vnesla autonehoda.
Tom se zasněně usmál, když spatřil, že Bill ještě spí. Svoji ruku, kterou měl do té doby kolem pasu, zlehka přesunul trochu níž a pohladil mladíka po bocích.
Bill se téměř neznatelně zavrtěl a vyloudil ze sebe jakýsi blíže neidentifikovatelný zvuk.
Tom se znovu usmál a tentokrát svou ruku přesunul k jeho zadečku, kde si neodpustil pořádný, přesto láskyplný stisk.
Bill zakňoural, ale stále se neprobouzel, proto dredáč zvolil trochu jinou metodu. Svým klínem se začal pomalu třít o Billův zadeček, zatímco svou ruku přesunul k vnitřní straně stehna, odkud putoval stále výš. Zlehka ho pohladil v oblasti rozkroku a postupně přidával na intenzitě.
Billovi netrvalo moc dlouho, aby se vlivem všech těchto podnětů vzbudil. Byl sice dost zmatený, následně i neskutečně nadržený, ale bylo to jeho nejkrásnější probuzení v životě.
"Dobré ráno," zapředl Tom a něžně ho kousl do ouška, zatímco rukou stále rejdil v jeho rozkroku.
"Dobré," začervenal se Bill a mírně zaklonil hlavu, když se Tom dotkl jednoho hodně citlivého místa. "Co tě to napadlo?" chtěl vědět, i když v tu chvíli měl v hlavě úplně jiné obrazy.
"Jen jsem si řekl," začal potichu, "že bych svému miláčkovi mohl dopřát krásné ráno," odtušil klidně, zatímco chtivě sledoval Billovy rty, které se mu následně samy nabídly k polibku.

I jediná vteřina, natož pak celý život!

20. února 2016 v 22:23 | SakuraUchihaHaruno13 |  Moje myšlenky, nápady, postřehy a úvahy


Dá se cena lidské či kteréhokoli jiného života vyčíslit? To je základní otázka, na níž nemůže být prakticky jiná odpověď než prosté ne.

I kdybychom sečetli všechny dny a všechny příležitosti, nebyli bychom schopni stanovit cenu života, jelikož život sám o sobě je neskutečným božským darem. Každé ráno za doprovodu východu slunce je něčím dechberoucím. Každý vteřina, každičký pohled, každičký tón, chuť i pocit nabývají nedozírné hodnoty. Ani jediný den se nedá zaplatit, natož pak celý život. Vždyť i v tom jediném dni se odehraje tolik neskutečných věcí a příběhů, že není možné stanovit jejich cenu.
 


Jsem věčný snílek a ty jsi můj sen6

20. února 2016 v 16:46 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět


Sakura se vyškrábala na nohy. Po tom, co přepadla přes barový stolek, ji bolelo několik částí těla najednou, ale se zatnutými zuby se postavila na nohy a pohlédla svému protivníkovi přímo do očí, jako by ho chtěla vyzvat k dalšímu útoku.
"Nemáš tu své ochránce," posmíval se jí, "proti mně nemáš žádnou šanci!"
Sakura se jenom pohrdavě usmála. Vzpomněla si, jak ji Peina už jako malou učil, aby ses o sebe uměla postarat sama. Měla tělo trénované tance, ale základy bojového umění a obrany taky zvládala. Tiše svému bratrovi poděkovala a jenom čekala, až přijde další rána, kterou poté následně spolehlivě vykryla. Přitom nezapomněla útočníkovi vrazit koleno do slabin.
Konan, která stála opodál bolestivě sykla a znechuceně odvrátila pohled. Blonďák ležel na zemi a snažil se nějak sesbírat, ale byl přímo paralyzovaný bolestí.
"Je tu ještě něco, co bys mi chtěl říct?" otázala se a okázale hodila svými vlasy, aby ho ještě více ponížila. "Co takhle kdybys mi dal konečně pokoj?"
Blonďák neodpověděl. Roztřeseně se postavil na nohy a všemožně se snažil ukázat, že je v pořádku.
Sakura se napřáhla, že mu vrazí další, ale v tu chvíli se objevil Itachi, který útočníka jedinou dobře mířenou ránou do obličeje poslal k zemi.
"Zvládla bych to sama," ozvala se, když viděla, jak se po ní Itachi starostlivě ohlíží. Věděla, na co se chce zeptat, ale jednoduše ho předběhla: "Nic mi není."
Konan k nim přispěchala a v rychlosti všechno Itachimu převyprávěla. Ten se jen starostlivě podíval na Sakuru a chtěl vědět, jestli skutečně není zraněná.

Poslední andělův nářek11

20. února 2016 v 14:27 | SakuraUchihaHaruno13 |  Kapitulovky

Bill se svíjel v Tomově náruči a tiše vzlykal. Jeho náhlá lítost a starost v jeho nitru probudila dávno zapomenuté pocity lásky. Byl neskutečně šťastný, když se mu Tom rozhodl odpustit. Chvílemi si dokonce myslel, že si to nezaslouží, bylo to moc krásné na to, aby to byla pravda.
Minuty postupně míjely, ale jim to bylo jedno. Byli spolu propojeni takovým zvláštním způsobem, kterému nikdo z nich nerozuměl. Skoro se zdálo, že jsou jejich srdce spojena paprskem energie vyzařující pouze čistou nebeskou lásku. Porozumění, ke kterému v tu chvíli dospěli, bylo až neskutečné. Už nebylo potřeba žádného slova, aby se domluvili nebo si něco sdělili, jednoduše věděli, co má ten druhý na mysli. Pro oba to byla skutečně nádherná a důležitá chvilka, která ale byla přerušena Markusovým zvídavým pohledem.
"Nechci nic říkat, ale neměli byste tu být," začal rázným hlasem, zatímco se v jeho obličeji zračil úžas nad tím, co právě viděl. Moc často se nestávalo, že by se někdo s někým takhle sblížil. Navíc mu přišlo, že manipulátor jako Bill si tohle skutečně nezaslouží.
"Už jdeme," houkl na něj Tom, jehož výraz připomínal výraz člověka, který se právě probral z nějakého transu.
"Jo, už se zvedáme," přitakal Bill a neochotně se postavil na nohy, zatímco se opíral o Toma.
"Tyhle odchody mi musíte hlásit," upozornil je Marcus ostře a doprovodil je zpět do budovy.
"Jo, jasně," přikývl Tom. Šel neustále blízko Billa, jako by předpokládal, že se mu může něco stát.
"Příště dáme vědět," přizvukoval Bill, i když se zdálo, že přesně neví, o čem je řeč.

Poslední andělův nářek10

6. února 2016 v 14:12 | SakuraUchihaHaruno13 |  Kapitulovky

Tom během snídaně jenom zamyšleně hleděl před sebe, jako by se snažil přijít na kloub nějaké záhadě. Jídlo do úst vkládal velice opatrně a snažil se nehltat, aby se opět nepozvracel.
"Děje se něco?" chtěl vědět Bill.
"Dnešní noc," začal váhavě Tom, "co se stalo?" zajímal se. "Mám takový divný pocit…" na chviličku se odmlčel, nebyl si jistý, jak by své pochyby měl vyjádřit. Na obyčejný sen mu to všechno přišlo až moc reálné, ale na realitu zase moc uhozené.
"Nic," pokrčil rameny Bill. "Možná jsi měl jen divné sny," pokračoval, aniž by skutečně vypověděl, co se v noci odehrálo. "Třeba je to jen reakce na změnu prostředí, nebo ti prostě nevyhovuje postel," zamlouval to, jak to jen šlo. Za žádnou cenu mu nechtěl přiznat, že manipuloval s jeho myslí.
"A proč jsi spal v koupelně?" položil Tom další otázku, na níž začal Bill horlivě vymýšlet odpověď, zatímco jeho kamenný výraz vyjadřoval jen chladnou odměřenost.
"Nemohl jsem spát," dal se do své vymyšlené odpovědi, "chtěl jsem si opláchnout obličej a trochu se probrat, pak jsem se ale posadil k vaně, přemýšlel jsem, už ani nevím nad čím, a tak nějak jsem nejspíš usnul," dokončil nic neříkající výpověď. Nebyl šťastný, že mu musí lhát, uvědomoval si dost jasně tu náhlou propast, která mezi nimi zela, ale nebyl s to ji nějak odstranit. Sám se v sobě nevyznal.
"Jak myslíš," pokrčil rameny Tom, přičemž zvědavost z jeho tváře nevymizela, ba se zdálo, že se znásobila.

Jsem věčný snílek a ty jsi můj sen5

29. ledna 2016 v 19:54 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět

Pein se ráno probudil jako první a vzpomněl si, že zamknul ostatním pokoje, proto vstal a zašel za Sakurou, aby jí odemkl a vzbudil.
"To už je ráno?" nechápala. Ospale se protáhla a převrátila se na druhý bok s touhou znovu spát.
"Musíš vstávat," řekl jí její starší bratr a prudce z ní stáhl celou deku. "Škola volá!"
"Nemůžeš mi napsat omluvenku?" zaprosila. "Nějak se na to dneska necítím," přiznala.
"Jsem tvůj starší bratr," připomněl jí. "A nemůžu za to, cos včera vypila. Do školy prostě půjdeš!" řekl ostřeji, než měl původně v plánu. "Nemůžeš zameškat."
"Fajn!" odsekla Sakura podrážděně a začala se soukat z postele. "Ale jestli mi ve škole bude blbě, bude to na tobě!" upozornila ho rázně a naznačila mu, aby už opustil její pokoj.
"Dobře," přitakal a šel pryč. "Odvezu tě domů, když to nebudeš zvládat," slíbil.
Následně zamířil do Itachiho ložnice, kde už byl Itachi plně vzhůru a lomcoval dveřmi.
"Peine!" křičel. "Kámo, cos to udělal?! Pusť mě ven!"
"No jo," chlácholil ho Pein. "Musel jsem mít jistotu, že se jí v noci nedotkneš."
"A protos mě tu zamknul?" nechápal Itachi, pro něhož se zvuk odemykání stal přímo božským.
"Co jiného jsem měl podle tebe dělat?" chtěl vědět Pein, jakmile si stanuli tváří v tvář.
"Mohls mi třeba věřit," navrhl Itachi s rozzuřeným výrazem.

-Poslední andělův nářek9

29. ledna 2016 v 16:46 | SakuraUchihaHaruno13 |  Kapitulovky

Bill se vrátil do postele a jenom čekal, až se Tom sesbírá. Nečekal, že to půjde tak rychle a on se na místě pozvrací, ale stalo se. Musel to přejít a jít dál.
"Ty vole," zakuckal se Tom, když se vrátil do pokoje a roztřeseně zaplul do své postele. "To byl humus."
"To věřím," odvětil Bill. "Já jsem tě o tom jídle varoval."
"Příště si dám pozor," slíbil a třesoucíma se rukama přes sebe přetáhl deku. Oči měl lehce zalité slzami, vzadu v krku cítil pálení a kolem žaludku měl prázdno.
"Dobře, tak dobrou," popřál mu Bill a jenom čekal, až Tom zavře oči a konečně usne. Tentokrát to byl on, kdo čekal na spánek svého spolubydlícího. Věděl, že nekoná správně, ale dostal neskutečnou chuť si zakouřit. Potřeboval se dostat ven, aby v Tomovi nevyvolal další nauzeu.
To čekání pro něj bylo ubíjející. Uvědomoval si, že by se toho sám potřeboval zbavit, ale jeho pohled na věc se každou chvíli měnil. Přišlo mu, že svět už není tak černobílý jako dřív. Bylo v něm mnoho barev s ještě více jejich odstínů. Bylo najednou tolik možností, jak se k ostatním chovat. Mohl pomáhat, mohl škodit. A mohl to dělat všemi různými způsoby, aniž by si toho ten dotyčný všiml. Cítil se být poután velkou zodpovědností, ale byl to zároveň pocit neskonalé svobody.
"Odpusť mi," řekl tiše k spícímu Tomovi, který spal vcelku klidně. Víčka se mu jemně chvěla, dech měl lehce nepravidelný, ale jinak vypadal v pořádku. "Potřeboval jsi pomoc," omluvně na něj pohlédl a zvedl se z postele. Vzal si zapalovač a své borůvkové cigarety, opatrně a v naprosté tichosti přešel ke dveřím, které obezřetně otevřel, vyhlédl ven, aby se přesvědčil, že nikdo nehlídá chodbu a pak se vykradl z pokoje ven. Ozvěna jeho vlastních kroků mu přišla nesnesitelně hlasitá, občas měl pocit, že tím musí vzbudit celou budovu, naštěstí se tak ale nestalo.

Jsem věčný snílek a ty jsi můj sen4

23. ledna 2016 v 20:00 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět

Itachi byl u sebe doma a dezinfikovat si řezné rány, které si způsobil během rvačky v baru. Nebylo to nic vážného, jak předpokládal.
Myšlenkami se neustále vracel do minulosti a znovu prožíval ten krásný okamžik, kdy tomu klukovi zasazovat jednu ránu za druhou. Uvědomil si, že to pro něj byla nepopsatelná slast. Skoro se zamiloval do toho nádherného pocitu, kdy slyšel bolestné steny svého protivníka a kdy viděl, jak má nad ním navrch.
Zhluboka vydechl, byl to nádherný pocit. Klidně by to udělal znovu. Kvůli Sakuře by zmlátil kohokoli, kromě Peina samozřejmě, ale to bylo něco jiného. Pein ochraňoval Sakuru podobně jako Itachi. Byl to takový jejich poklad, na který sice Itachi neměl žádná pořádná práva, ale i tak.
Zhodnotil, že bude potřebovat pár obvazů a nepříjemně se zašklebil, když si uvědomil, že se ho zítra ve škole budou ptát, jak k nim přišel. Neměl rád ty zkoumavé pohledy, ale pořád to bylo lepší, než kdyby všechny ty rány vystavoval na odiv.
Jeho uvažování přerušil zvonící mobil, na jehož displeji zářilo Sakuřino jméno.
"Slyším," začal, jakmile přijal hovor. "Co potřebuješ?" V mysli se mu objevil její obraz, který na jeho tváři vykouzlil jakýsi připitoměle zamilovaný úsměv.
"Máš zítra večer čas?" začala bez okolků. Její hlas zněl jaksi podrážděně, ale Itachi se snažil si toho nevšímat, nechtěl ji vytočit ještě víc.

-Poslední andělův nářek8

23. ledna 2016 v 18:19 | SakuraUchihaHaruno13 |  Kapitulovky

"Tak pojďte," vyzval Marcus oba chlapce, když zamířil do jejich pokoje. "Je večeře," obeznámil je se situací a hlavou jim pokynul, aby se zvedli a následovali ho.
"Rád tě vidím," řekl Bill s vřelým úsměvem a postřehl Marcusovu nervozitu.
Marcus radši neodpověděl. Nebyl spokojený s tím, jak se tady věci měly.
"A co máme k večeři?" zeptal se nepřítomně Tom, aby se trochu posunuli.
"Špagety," odvětil s pokrčením ramen Marcus a vedl je dlouhou chodbou směrem k jídelně, kde už bylo několik obsazených stolů. Na jedné straně stál pult, u něhož se hromadila fronta, a na druhé byly rozestavené stoly.
"Dobrou chuť," popřál jim zdvořile a odešel, aby mohl přivést další.
"Snad to nebude šlichta," prohodil Tom s pohledem upřeným na Billa.
"To víš, že bude," odvětil konverzačním tónem.
"To je paráda," obrátil oči v sloup a dál nepřítomně sledoval situaci kolem. Vzal si tác jako všichni ostatní a postupoval ve frontě. Jenom čekal, kdy mu na tácu přistane talíř s něčím, čemu se tady říkalo špagety. Pak si společně s Billem sedli ke stolu, který byl z velké části oddělen od těch ostatních.
"Zas tak špatný to není," prohodil Tom a vložil si do úst další sousto. "Čekal jsem to horší."
"Ty fakt asi nejsi moc náročný," řekl Bill a nespokojeně se podíval na svou porci, jako by se mu v ní něco hýbalo. "Já asi fakt nebudu."

Další články


Kam dál